--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Bělohoubek Antonín č.: 690
Název: Prorocká obava
Zdroj: NN Ročník........: 0002/001 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 20.09.1991 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

I pokud jde o soužití Čechů a Slováků, naplnila se vrchovatě obava profesora Václava Černého, kterou vyslovil v roce 1984: "Bojím se, že v naší zemi přijdou chvíle, kdy tady bude bezpočet velice odhodlaných rukou, ale až katastrofálně málo hlav, schopných přemýšlet na patřičné úrovni!"

Za tohoto stavu ani dvě věci, v našem politickém životě, dnes asi nejdůležitější, dobře dopadnout nemohly a nemohou. Tou první klíčovou věcí byla a zůstává alespoň jakž takž neodšvindlovaná debolševizace našeho veřejného života. Tou druhou bylo a zůstává alespoň jakž takž uspokojivě zvládnuté soužití Čechů a Slováků. Dnes už je i méně zaslepeným zřejmé, že poctivá debolševizace našeho veřejného života by velice prospěla i obstojnému soužití Čechů a Slováků. Jsou to totiž především doživotní bolševici na Slovensku, kteří vědomě a záměrně rozdmychávali a rozdmychávají nespokojenost spoluobčanů. Odvádějí tak pozornost od svých velkých provinění, a tím i od rizika vypoklonkování z významných funkcí. Jako velice názorný příklad těchto záludníků může posloužit soudruh Číč. Ten přece si z křesla hodnostáře komunistického přesedl (bez nejmenšího uzardění a bez sebekratší politické karantény) do křesla hodnostáře "sametového". A když zjistil, že to s demokracií a spravedlností myslí mnozí tentokrát opravdu tak vážně, že se to křeslo pod ním začíná povážlivě kymácet, pohotově přesedá do křesla dalšího - tentokrát hodnostáře nacionálního.

Rozumí se, že takto přivolané oslabení tlaku na debolševizaci se velice hodilo a hodí i bolševikům českým. Ti to mají poněkud jednodušší: nemusejí záludně rozdmýchávat nacionalismus český. Stačí nepodnikat nic opravdu účinného proti nacionalismu slovenskému. Ale "pro jistotu" i oni čile asistovali při likvidaci poslední pojistky proti rozpadu společného státu: referendum se i jejich vydatným přispěním ne a ne dostat na pořad jednání Federálního shromáždění. A když se tak po řadě měsíců nakonec přece jen stalo, pojistili se i proti samotnému referendu tím, že právo vyhlásit ho nedali prezidentovi, ale Federálnímu shromáždění. Záludnost ze strany jedněch a babráctví ze strany druhých přímo kolosální! Dodnes ani mnozí poslanci asi ještě nepochopili, co se tak vlastně stalo! Nic menšího než to, že vyhlášení referenda slovenskou částí Sněmovny národů projít nemůže! (V tom jsou velice zajedno jak slovenští komunisté, tak mečiarovci i "čarnogurci"). Takže po "zneškodnění" i této poslední řádné formy, jak zabránit rozpadu společného státu, zbývají už jen formy mimořádné. Na prvním místě snad prezidentské dekrety. Jenže o těch zase naši veledemokraté nechtěli a nechtějí ani slyšet. (Všimli si tihle mudri, jak nadšeně tleskali Jelcinovi za prezidentský dekret o zákazu komunistické strany i mnohem osvědčenější demokraté, než jsou oni?)

A tak vedle katastrofálního babráctví a stejně katastrofálních záludností ve věci našeho společného státu nás nepochybně čeká ještě nejedna lahůdka stejného původu i ve věci alespoň jakž takž ucházející debolševizace našeho veřejného života. (Velice "slibný" a z mnohého přímo usvědčující návrh lustračního zákona už prošel jak vládami národními, tak vládou federální. Jestli se včas nevzpamatují ani poslanci v nejvyšších zastupitelských sborech, "máme se na co těšit!"). Obávám se, že ani po závidění a následování hodném příkladu řady zemí rozpadajícího se Sovětského svazu se naši veledemokraté zatím nehodlají "uchýlit" k zákazu toho, co si lživě říkalo a říká komunistická strana, cestou federálního zákona, natož pak k prezidentskému dekretu! Nepochybně se budou spíš opět předhánět ve slovních cvičeních na téma zachovávání Listiny základních lidských práv, a jeden po druhém budou buď zamlčovat, nebo "prostě" opravdu nevidět, že tato Listina mluví o právu na politické mínění, nikoliv však o právu na politickou křivost a politickou podlost, které tak čile a tak "úspěšně" provozovali a dál provozují i naši bolševici. Nepochybně nás budou opět zaplavovat i výlevy o politické kultuře. Jedni přitom budou zase zamlčovat, druzí zase "prostě" opravdu nevidět, že největší politickou nekulturností je ingorování spravedlnosti, přísné logiky a nedeformované etiky. A tak vnímavější lidé, politicky a morálně neotrlí, budou nejspíš zase jen zírat.

Jen jinými slovy, než byla ona prorocká obava, vyjadřoval profesor V. Černý své obavy z věcí příštích, když mluvil o velkém nedostatku duševních aristokratů ve velkém přebytku nestydů a domýšlivých nablblíků.

Ing.A.Bělohoubek

(Zemědělské noviny, deník demokratické pravice, 20.září 1991)