Příloha NN 02/1992

Král Vlastimil: NVÚ – ostrov „C“

Vydra Luboš: O barometru spravedlnosti zvaném bratři Wonkovi

Wonka Jiří: Ohlas na čl. v MF "Život a doba občana Pavla Wonky"

Wonka Jiří: Předseda MěNV ve Vrchlabí - závažné opatření proti Pavlu Wonkovi

Dostál Pavel: Samorehabilitátor

Wonka Jiří: Spravedlnost naruby

Wonka Jiří: Trestní oznámení na bývalého okresního prokurátora v Trutnově

Blažek Pavel: Věčná čest a sláva Třetímu odboji!

Wonka Jiří: Veřejný dopis Generální prokuratuře ČSR

Wonka Pavel: Báseň

Kaláb Vladimír: Z Absurdistánu: JUDr. Suchánek

Haiman Karel: Za smrt Wonky souzen Wonka?/rozhovor s bratrem P. Wonky/

Wonka Jiří: Zločiny proti lidskosti nesmí být promlčeny

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Blažek Pavel ¦

¦Název: Věčná čest a sláva Třetímu odboji! ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/002 Str.: 001 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Souboj s osudem

Dante Alighieri nás v Božské komedii zve k sestoupení v kraje

věčných bolů. Příběh příslušníka našeho II. a III. odboje, vězně

lágru Nikolaj číslo A 013218 a rodáka ze Strakonic, je naopak

výzvou k souboji s osudem a důkazem toho, že lze vyjít z pekla

komunistických věznic a lágrů sudbou nepokořen přesto, že na sebe

vzala tvář mučení, útěků, únosu a utrpení, proměněného po

propuštění na svobou v příkoří, které stále trvá. Pokud

nepřiznáme politickým vězňům padesátých let statut III. odboje a

nedonutíme k odchodu z veřejného života všechny ty, pro něž léta

bezpráví byla východiskem jejich kariér.

Pan Rudolf Vlasák se narodil 17. dubna 1928. Základní odbojové

zkušenosti získal jako učeň strakonické Zbrojovky. Ve svých

sedmnácti letech se domníval, že už je nikdy nebude potřebovat.

Vzpomínka na první výslech a útěk

"Po nástupu do učení jsem byl přidělen dělníkovi Miloši Říhovi.

Podle jeho pokynů jsem od září 1942 vynášel z továrny součástky k

pistolím vz. 7,65. Jako čtrnáctiletý kluk jsem byl nejméně

nápadný. V některou sobotu léta 1943 přišlo pro Říhu do továrny

gestapo. Naštěstí nebyl v práci. Na poslední chvíli se mi

podařilo zahladit všechny stopy. Viděl mě při tom mistr Cvrček a

několik dělníků, ale nezradili. Cítil jsem povinnost varovat

svého parťáka. Tušil jsem, že asi bude na srubu ve Smetiprachu

Písku. Hned z práce jsem šel s pěti kamarády na vlak. Můj záměr

neznali. Přemlouvat jsem je nemusel, protože na Smetiprach

jezdila Adina Mandlová, Lída Bárová, Lišáci a další zajímaví

lidé.

Miloše Říhu jsme potkali na Sedláčkově stezce. Kluci šli napřed. O

všem věděl. Dal mi klíč od srubu se slovy: "Já už ho nebudu

potřebovat. Je tvůj. Všechno je zlikvidovaný. Nikdo o tobě neví.

Když vydržíš a nepromluvíš, přežiješ." Od té doby jsem však už

svého parťáka nikdy neviděl. Němci ho zastřelili čtyři dny před

koncem války. V květnu 1945 sokolové jeho tělo exhumovali a

uspořádali slavnostní pohřeb. Říkali, že na něm byly stopy po

těžkém mučení. Miloš Říha určitě nepromluvil, a přesto nepřežil.

Já jsem měl větší štěstí.

Tu noc nás na Říhově srubu zatkli čeští četníci s gestapákem. Asi

čekali odpor, neboť 30 m od srubu byl okop s lehkým kulometem.

Odvezli nás do Písku. Zajímali se o Říhu. Kluci věděli, že jsem s

ním hovořil, a tak nastoupila písecká kriminálka a čtyřčlenné

bicí komando. Asi dvě hodiny mě tloukli pěstmi v kožených

rukavicích. Hned následující den mě propustili. Zakázali písecký

okres a poručili mlčet o důvodech výslechu a o týrání. Bylo to

nesmyslné. Podlitiny, otoky a krev hovořily samy."

Poprvé Rudolf Vlasák utekl z válečného nasazení ve Šlapanicích u

Brna o vánocích 1944, kde musel kopat zákopy. Do konce války se

ukrýval u svého kmotra Bohumila Prokopa v Pracejovicích a

účastnil se akcí oddílu Niva včetně neúspěšného pokusu o pomoc

Praze 5.května 1945, kdy je u Milína odrazila německá přesila.

Nejsladší léta života

"V létě 1945 jsem získal výuční list. Bylo mně sedmnáct. Byl mír.

Zdálo se mi, že mám svět u nohou a chtěl jsem mnoho dokázat. S

kamarádem Karlem Chmelem jsme v září odešli do Varnsdorfu k firmě

Kunert. Byl tam trojnásobně vyšší výdělek a zajímavá práce.

Bydleli jsme v podnájmu u německých antifašistů. Jmenovali se

Kreibichovi. Byli rádi. Nápis na domě "Zděs živut Čechi" je

chránil před rabováním a znásilňováním ze strany ruských vojáků.

Měli krásnou dceru Kristinu a asi dvouletou vnučku. K odsunu se

přihlásili dobrovolně. Když jsme s Karlem Chmelem viděli, co si

do nového života v uzlíčku odnášejí, odvezli jsme jim tajně v

noci do Seifendsdorfu nákladním autem veškerý jejich majetek i s

uhlím.

Sověti pravděpodobně považovali firmu Kunert za válečnou kořist.

Demontovali a odváželi strojní zařízení způsobem, který svědčil

pro to, že již kotony nedají dohromady. S příchodem baťováků ze

Zlína byl ve firmě a ve Varnsdorfu nastolen pořádek. Byli mně

velmi sympatičtí. Hlásili se k národním socialistům. Jako sokol

jsem k nim měl blízko, a tak jsem vstoupil do řad jejich mládeže.

Moji práci ve Varnsdorfě ukončil příkaz MNO. Musel jsem

absolvovat plachtařský výcvik v Rané u Loun. V roce 1946 jsem

získal průkaz plachtaře AB, zamiloval si létání, letce a

letouny.

Karel Dlouhý, pozdější konstruktér v Aero Vodochody, mně v Rané

nabídl místo ve vysokoškolském Aeroklubu v Klecanech. Zde jsem

průkaz plachtaře rozšířil o kategorii C a pilota vrtulového

letadla. V září 1947 mě přijali do dvouleté Vojenské odborné

školy leteckých mechaniků v Liberci. Zkoušky byly velmi tvrdé. Na

škole učili vynikající piloti a mechanici, kteří bojovali v RAF.

Pamatuji si zvláště na št. kpt. Šifru, pilota stihače pplk.

Kopeckého (jednu nohu nechal ve Spitfiru), kpt. Prokopce

(účastník bojů u Arheimu) a rtmr. Mizeru. Chtěli na nás výtečné

výsledky. Nesplněný úkol neexistoval. Byli nároční, a přitom

laskaví. Žili jsme v nádherné atmosféře, kamarádství a víře, že

Čechoslováci nenaletí krvavým modlám. V tom jsme se mýlili.

Netušili jsme, že se náš omyl promění v desetiletí třetího odboje

a jeho utrpení. Bylo mi dvacet let."

Na černé listině VKR

"V únoru 1948 nás v Liberci střežila Svobodova pěchota. Neměli

jsme přístup ke zbraním. Pak začali vyhazovat naše učitele.

Protestovali jsme. Opět proti nám nastoupili osvědčení Svobodovi

kontráši od pěchoty. Vytvářeli tajné seznamy "neuvědomělých" a

síť práskačů. Začal jsem žít zase dvojí život jako ve strakonické

Zbrojovce. Pomáhal jsem s kamarádem Rudou Gajerem lidem v útěcích

na západ přes Volary. Rudu chytili. Dokázal jim utéct. Dnes je

podnikatelem v Melbourne. Udržoval jsem vysokou kvalitu své

práce. Věděl jsem, že už za Němců mohli odboj zásobovat pistolemi

jen ti dělníci, kteří překračovali normu. Často jsem bohužel

nezvládl svůj temperament. O Sletu v Praze jsme se na večerních

vycházkách rvali ve středu města s příslušníky LM a SNB. V

Alhambře nám za to Nely Gajerová poručila pití se slovy: "Kluci

letecký! Dnes pijte na mě a řežte dál tu holotu!" Nedokázal jsem

mlčet při hanobení našich západních letců. Nebyl jsem sám, kdo

ztrácel sebekontrolu. Vzpomínám si, že v roce 1949 přišli

estébáci zatknout zbrojíře našeho útvaru rtmr. Žáka bezprostředně

po svatebním obřadu na radnici v Praze. Tehdy ztratil nervy kpt.

Havran. Byl Slovák, ale považoval se za Čechoslováka stejně jako

my, účastník SNP. Vytáhl pistoli a estébákům řekl: "Nechajte ho

lebo vas vystrielam všetkých!" Byla to smutná veselka. Ženicha

zatkli po ukončení hostiny.

Po vyřazení jsem sloužil na různých místech v útvarech tzv.

nespolehlivých. Měl jsem radost z každého úletu. Na některých

jsem se podepsal svým mlčením a kvalitní přípravou letounu. Pak

přišla Mimoň. Tam jsem již byl i zatčen a držen v domácím vězení.

Kamarádi, s nimiž jsem létal, mně začínali vykat. Cítil jsem

nebezpečí ze všech stran i pro moji těhotnou ženu. Něco jsem o

komunistických výsleších a zacházení se ženami věděl. Ale útěk

jsem neplánoval. Myslil jsem si, že to mají komunisté "za pár." O

mém útěku rozhodla náhoda v souvislosti s přípravami velkého

úletu v roce 1952."

Druhý útěk a výslechy

"Jako strakonický kluk od vody, mám rád rybařinu. U Mimoně jsem

se na rybách občas potkával se starším sovětským generálem. Byl

tam asi v roli poradce. Mluvil slušně česky. Na konci srpna mě z

důvodů, které dodnes neznám, mezi řečí o rybách, řekl: "Něco

chystáte. Dejte si pozor. Ví se o tom." V dané situaci mohl být

jediným varováním můj útěk. Okamžitě jsem odjel do Volar."

Podle matky Rudy Gajera přechod hranice u Volar neměl naději na

úspěch. Rtmr. Vlasák se v noci vrátil na letiště. Strážný letky

Vozihnuj ho upozornil na to, že byl hledán kontrarozvědkou a

podle rozkazu ji na příchod hledaného upozornil. Rudolf Vlasák

před zatčením utekl. V Deštné mu pomohli bulharští manželé

Pančevovi. Jako zahradníci zaměstnávali také Němce Aloise

Schneeweise. V době odsunu mu bylo šestnáct let. Ležel s

průstřelem nohy v nemocnici. Za rodiči ho už nepustili. Rozhodl

se jít s rtmr. Vlasákem, který na radu otce zvolil útěk přes

Plavno. V Seifensdorfu běžencům pomohla rodina Kreibichů.

"Za Plavnem jsme asi dva kilometry od hranic čekali ve stohu na

hlubokou noc. Měli jsme štěstí. Obloha byla zatažena. Držel jsem

přímý směr. Šli jsme naprosto neslyšně. V lese jsme se k naší

smůle ocitli přímo v centru sovětského vojenského tábora. Zatkli

nás a oddělili. Aloise Schneeweise jsem od té doby neviděl.

Převezli mě do Berlína. Po výslechu generálem NKVD jsem byl

policií NDR předán naší Pohraniční stráži. Slušné zacházení

skončilo. Oči mně zavázali černou tkaninou a spoutali ruce za

zády. Vyzkoušeli si na mém těle pevnost hlavní a pažeb svých

zbraní. V poutech a se zavázanýma očima jsem prožil několik

měsíců. Podle leteckého provozu usuzuji, že mě vyslýchali v

Ruzyni nebo ve Vokovicích. Úhrnnou dobu vyšetřování a časové

rozpětí výslechů nedokáži odhadnout pro vyčerpanost z nevyspání,

hladu, mučení, nucené polykání tzv. vitamínů, které měly vliv na

psychiku, a celkově špatný zdravotní stav. Bili v cele, při

koupání, při cestě na výslech, při výslechu. Se zavázanýma očima

jsou údery naprosto nečekané. U výslechů mě s rukama za zády

připoutávali ke zdi. Nevím, kolik tisíc ran jsem dostal.

Podlitiny se vstřebaly. Nehty dorostly. A tvář mučitelů jsem

nikdy nespatřil. Komunistická StB a VKR byly dokonalejší než

nacistické gestapo. Přesto, co jsem prožil, si myslím, že

uvězněné ženy trpěly víc. Dodnes slyším jejich křik při

filcunkcích (bezpečnostních prohlídkách), když jim bachaři (ne

bachařky!) roztahovaly pohlaví, nemají-li v pochvě něco ukryto.

Nám roztahovali jen zadky.

Vyslýchaný má možnost všechno vzdát a prásknout, nebo bojovat

dál. Neprozradit kamarády a dobré lidi, kteří mu pomohli. Musí se

ve výsleších rychle orientovat a vystihnout jejich směr... Hledal

jsem cestu, jak ukončit mučení a uchovat si fyzickou kondici pro

budoucí útěk. Přistoupil jsem na nabídnuté doznání: "Nesouhlasil

jsem s vládou dělnické třídy a KSČ... Zradil jsem proto, abych

mohl v imperialistické armádě USA bojovat v Koreji proti prvnímu

praporečníku míru J. V. Stalinovi..." Víc si ze své recitace

nepamatuju. Prokurátor v soudní frašce žádal trest smrti za

velezradu. Dostal jsem sedmnáct let a zabavení majetku."

Lágr Nikolaj na Jáchymovsku

"Na Nikolaji se uranová ruda rvala holýma rukama, rozbušky do

náloží se upravovaly v zubech. Zažil jsem zde pověstné osmičky,

autobus a Štědrovečerní vzpouru. Slovo osmička znamená osm hodin

práce - osm hodin volna včetně spánku - osm hodin práce...

Autobus na Nikolaji tvořila pracovní směna vězňů (asi 300-500

osob) po obvodu svázaných lanem do pochodového tvaru na cestě do

dolu a zpět. K lanům dobrovolně chodili nejsilnější vězni. Bylo

to zdraví nebezpečné a fyzicky náročné. Vykročit museli všichni

ve stejný okamžik. Dodnes slyším táhlé odpočítávání ráááz

dvááá... Ke vzpouře vězňů na Nikolaji došlo o Štědrém dnu 1953. K

jídlu jsme dostali tři vařené brambory ve slupce a meltu. Muklové

se rozhořčili a začali házet brambory do okan sovětského poradce.

Ten střelbou do vzduchu přivolal bachaře se samopaly a řval:

"Kušať dúdětě na gramy i rabótať na tony!" Když po příchodu

bachařů vyšel z místnosti ven, byl mukly ostříhán dohola. V rámci

represí mě vybrali mezi třicítku, určenou na jeden měsíc do díry

pro výstrahu. Díru tvořil 70 cm vysoký betonový prostor s poklopem

ve stropě pod jedním barákem. Jinak v ní nic nebylo. Být v díře

znamenalo dostat první dva dny 5 dkg chleba a hrnek teplé vody.

Další dny to byly 4 lžíce polévky, 1,5 plátku knedlíku nebo

brambor s polévkovou lžící nějaké omáčkové hmoty. Tehdy zemřeli v

díře dva muklové. Jeden z nich byl katolický kněz. Já jsem

onemocněl na hemeroidy a dostal vysoké horečky. Po třiceti dnech

v díře mě převezli do vězeňské nemocnice na Pankrác. Konečník pod

dohledem mukla plk. MUDr. Rusňáka operovala, a zmršila, manželka

náčelníka pankrácké nemocnice. Ráda se na vězních učila operovat.

Za čtrnáct dnů jsem byl opět na Nikolaji. Nemohl jsem močit.

Přivolaný lékař Pohraniční stráže mě poslal zpět na Pankrác, kde

se na mě v květnu 1954 usmálo štěstí. Jeden bachař mi tehdy

položil otázku: "Neznal jsi Karla Zemana ze Strakonic?" Na

odpověď: "Toho jsem za války vytáhl z vody," bachař řekl, že je

jeho příbuzný, a že mi zařídí pěkný místo. Několik týdnů jsem

dělal s Laco Novomeským nemocničního sluhu. Seznámil jsem se

tehdy s ing. Plessingerem- Božinovem, spolupracovníkem TGM, jehož

dceru zabili a zohavili řečtí partyzáni na Peloponésu, poznal

jsem legendárního kasaře Františka Jecha, který v roce 1937

vybral Říšskou banku, a mnoho dalších zajímavých lidí. Na konci

května mě poslali do vězení v Opavě."

Třetí útěk 26. března 1955

"V opavské věznici se konstruovaly říční lodě a remorkéry pro

přímořskou dopravu, báňské projetky a strojní zařízení, vytvářely

se různé modely, které sklízely obdiv na výstavách v Ostravě,

Praze, Moskvě a dalších městech. Podílel se na nich svou prací i

bratr K. H. Franka. Nejvýznamnějším vězněm byl zde v té době náš

nejlepší atomový vědec, RNDr. Miloš Lokajíček, autor unikátních

teoretických prací o izotopickém spinu, katolík a otec pěti dětí.

V roce 1955 ho uneslo přepadové komando NKVD. Pro mě osobně však

bylo rozhodující setkání s frekventantem klecanského Aeroklubu,

ing: Tugomirem Seferovičem. Dostal pětadvacítku za údajnou

špionáž. Měl stejnou vůli k útěku jako já. Připravili jsme ho

pečlivě. Tugomir udělal dva kompasy. Opatřili jsme si pilky na

železo, shromáždili léky a vitamíny zalité ve vosku. Vězeňský

lékař, mukl Praget, asi něco čul, ale mlčel a dobře nás zásobil.

Vše jsem schovával ve vězeňské knihovně za spisy V. I. Lenina.

Nečetli je ani bachaři.

Utekli jsme v sobotu 26. března 1955 oknem k rozvodněné Moravici.

Unikli jsme psům a oběma zátahům. Při přeplavávání řeky se mi

Tugomir ztratil i s kompasy. Šel jsem na jih. Cestou mně pomohli

neznámí staří vasrpoláci na jedné samotě. Byli to manželé. V Brně

jsem překročil 4. dubna 1955 před půlnocí u Šatova. Tříčlennou

hlídku Pohraniční stráže se psem přelstili namazáním se hnojem,

který byl náhodou na poli.

V překonání minového pole mi pomohl klacek. Elektrický plot

odhalilo vlhké počasí. Jiskřil až třetí drát od spodu. Všechno

ostatní byla hračka. Ze strachu před ruskými hlídkami na rakouské

straně jsem utíkal celou noc. Pak mi pomohl katolický kněz.

Opatřil šaty a jízdenku do Vídně. A v desátém vídeňském okrese mě

už očekával jen udivený výkřik tety Kolenbářové a sprásknutí

jejích rukou. Byl jsem svoboden. Bylo mi sedmadvacet let. Opět

jsem měl pocit, že mám svět u nohou."

Vídeň, Terst, Rijeka a únos StB

Ve Vídni pan Rudolf Vlasák pracoval v autodílně a čekal na

vyřízení formalit. Chtěl vycestovat do Austrálie za kamarádem

Rudou Gajerem. Byrokratický šiml se však vlekl. Možná i proto, že

se úředním místům zdál jeho příběh neuvěřitelný. Do srpna 1957

stačil shlédnout jako divák Zimní olympijské hry v Cortině

dŢAmpezzo. Při rozhovoru s krasobruslařkou Kramperovou se mu

pravděpodobně StB opět dostala na stopu. V tomto období taky

několikrát skrze dráty navštívil území republiky. Byly to výpravy

pro majetek exulantů, a za dcerkou Alenkou do Benátek nad

Jizerou.

"Číhával jsem, až půjde na procházku, nebo si bude hrát na

pískovišti. Chtěl jsem si vrýt její tvář do paměti. V ty chvíle

jsem v sobě cítil ty nejkrásnější otcovské city. Ale i výčitky.

Je hrozné nemoci či vlastně bránit si v touze pohladit a polaskat

své dítě... Jednou mě přistihl příslušník SNB Lepěska. Znali jsme

se. Poznal mě. Ale nedal nic najevo. Když přišlo povolení k

emigraci do Austrálie, slíbil jsem Alence ve svém tátovství

polibků očí na dálku, že ji, dokud nepadnou komunisté, vše

vynahradím alespoň tak, aby s matkou netrpěly nouzí. Věřil jsem,

že dokážu i to, aby se mnou žily v blahobytu a štěstí v

Melbourne. Jenže nad hlavou mi osud vyzváněl jinak.

V srpnu 1957 jsem se spoustou maďarských exulantů čekal v Terstu

na loď do Autrálie. V přelidněném městě vypukla epidemie asijské

chřipky. Byli jsme odesláni do Rijeky. Tam mě příslušníci StB

omráčili a s prasklou lebeční kostí unesli v kufru osobního

automobilu. V Budapešti mě museli nechat v nemocnici. Maďarské

řádové sestry se snažily pomoci mi v útěku, ale neudržel jsem se

na nohou. A tak následoval transport do Ipelu, Banské Bystrice a

Ostravy."

Čtvrý výslech, soud a vězení

"V ostravské věznici mě týral nářek vězňů svazovaných do kozelce.

Na moji tělesnou schránku se tam všichni chodili dívat jako na

exotické zvíře. Díky poškozené lebce jsem si dovolil odmítnout

vyšetřovatele, a kdykoliv přerušit výslech. V Ostravě mě nemučili,

ani nebili. Můj vyšetřovatel byl kriminalista. Jako bývalý vězeň

německého koncentračního tábora, z něhož se mu podařilo

uprchnout, útěk z Opavy obdivoval a vysoce si ho cenil. Do

protokolu psal jen to, co jsem skutečně řekl. Měl literární

talent. Vlastní výpověď jsem před soudem četl jako cliftonku.

Vyfasoval jsem čtyři roky navíc k původnímu trestu za "maření

výkonu úředního rozhodnutí." Poslali mě na Bory.

V plzeňské věznici byla stejně jako v Opavě šestnáctihodinová

pracovní doba. Konstruovali jsme obří obráběcí stroje pro výrobu

atomových děl. Podle sdělení civilních zaměstnanců. V roce 1960

mě na amnestii propustili. Zjistili přitom, že se ztratil můj

oděv. Do Strakonic jsem přijel ve vězeňském mundůru, který jsem

musel vrátit. Neměl jsem tedy do začátku naprosto nic. Jen nahotu

mého těla a poškozenou lebku z Rijeky. A před odchodem z věznice

jsem musel polknout vitemíny. Díky jim si cestu z Borů na nádraží

nepamatuju. Ve dvaatřiceti letech mi u nohou ležely cáry mého

života a střepy jeho snů."

Roky příkoří

"Snad každý mukl po svém propuštění prožil léta trýzně, daná jeho

odlišností od prostředí za tolik vytouženou zdí. Po prožitých

mezních situacích život nutně vnímá jinak. Proti své vůli

přichází do konfliktu s lidmi jen proto, že má jiný systém

hodnot. Jeho pokusy o citové vztahy se často bortí, a nejbližší v

něm mnohdy vidí příčinu svých nezdarů. Nemusí to dát najevo.

Jenže mukl má zvláštní instinkt. Díky jeho prokletí začíná od

nuly bez ohledu na svůj věk a stav.

Patnáct let jsem vykonával těžké manuální práce. Pokud jsem začal

víc vydělávat, nebo sehnal lepší práci, vždy se našli soudruzi a

jejich lokajové, kteří mě donutili jít o štaci dál. Štěstí se

opět usmálo v roce 1975. Pomohla mně šikovnost. Umím prodlužovat

letecké motory, zvyšovat jejich životnost, a tak se pan ředitel

Svoboda ze Slovairu zasadil o mé přijetí k firmě. Poradil mi s

dotazníky a prosadil přijetí. Jizvy mukla tišila práce s

letouny."

Epilog

V březnu loňského roku na Můstku před pražským KC OF vznikaly

početné hloučky diskutujících. Hlavními debatéry byli političtí

vězňové z jáchymovských lágrů, zneklidněni tím, že vedoucí funkci

v branně bezpečnostní komisi OF zastává bývalý jáchymovský

velitel útvaru Jeřáb, Sboru vězeňské stráže Oldřich

Hromádko-Střihavka. Jeřába přirovnávali k divizi SS Totenkopf.

Varovali a protestovali proti svému mučiteli, ale vydat

svědectví tisku odmítali. Přiznávali se ke strachu ze záložních

agentur StB a KSČ. Až 27. března 1990 na moje slova o významu

jejich svědectví jeden muž v hloučku řekl: "Byl jsem na Nikolaji.

Překonal jsem strach." Byl jím pan Rudolf Vlasák. Muklové

padesátých let však vědí své, a proto jsou ostražití. V případě

pana Vlasáka netrvalo dlouho, co byl po našem prvním rozhovoru, a

na základě mého naléhání, nucen podat trestní oznámení na

neznámého pachatele pro vyhrožování vraždou, a co uslyšel svist

projektilu střelné zbraně, letícího kolem hlavy.

Od loňského podzimu je Rudolf Vlasák v důchodu. Žije v

Pracejovicích. Jeho penze a rybářský prut v ruce však není naším

rozhřešením. Pamatuji si, jak při jednom napínání paměti bezděčně

řekl: "Teď mi z ničeho nic, pane redaktore, prošla hlavou hrozná

myšlenka. Najednou jsem si uvědomil, že mě vždy bili a týrali jen

Češi. A já jsem přitom stále hrdý na to, že jsem Čech, a že v mé

hrudi buší srdce Čechoslováka." Po odmlčení dodal: "Čechem a

Čechoslovákem byl taky Miloš Říha, pplk. Kopecký, vicemaršál RAF

Janoušek, moji rodiče a mnoho jiných, které chtěli komunisté

vymazat z duše a paměti národa." Takto se mně pan Rudolf Vlasák

vynoří v srdci vždy, když mě bolí z nesmyslných šarvátek

politikářů, demagogů, pseudokompetenčních sporů, antisemitských

štvanic na Fedora Gála, rozsévané zášti mezi Čechy, Moravany a

Slováky, všemi, kdo sní sen svých kariér v náručí krvavých model.

Pavel Blažek, 31.srpna 1991

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Báseň ¦

¦Název: Pavel Wonka ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/002 Str.: 004 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 27.11.1985 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Věřící se bijí v prsa

jako by s rozkoší poplácávali

ženský zadek.

O krvavé neděli

promluvil car

puškou a bičem.

Den co den, sedm dní do týdne

pak promlouval car

puškou a bičem.

Zasloužilý vrah lidu.

Slunce národů

zpopelnilo věřící

mudrc největší

zapomněl na Komunistický manifest.

Nejnadanější Leninův žák

dal učiteli po hubě.

Ale v mládí, v mládí byl zdatný.

Ale v stáří, v stáří byl krutý.

mladý

nebyl ještě Bohem.

proměnou v Boha se člověk mění v tupce.

Závaží je těžké.

Hozená na druhou misku vah

je chytrost doplněna krutostí.

Věřící zpytují duši,

v čem byla chyba? V o u?

Či v motlitbách?

Ale co stroje?

Vítězné troleje?

Dítě bez chleba?

Němý řev hrůzy

krvácejících soudruhů?

Kdo vydal rozkaz

se všeho nezúčastnil

Slíbena byla jablka

Co nepřišlo, byl chléb.

K vypěstování zrna, jež by vzdorovalo mrazu,

je povolána řada odborníků.

A stavbu socialismu

má v temnotách zfušovat pár lidí?

Vede snad vůdce svůj lid

na vrchol, o kterém ví jen on?

Podle statistik však určují cesty -

tím co činí i tím co nečiní.

Když se objevil pomocník, byl malomocný.

Stižený leprou

přesto pomohl.

Berthold Brecht

U nás v Čechách musí člověk dávat dobrý pozor, aby se nedostal do

vězení pro několik slov. Proto i před psaním těchto veršů o

Stalinovi jsem pocítil nutnost nahlédnout do encyklopedie, zda

necituji básníka nějak závadného. Bertold Brecht, básník, režisér

a divadelní teoretik byl nositelem Leninovy (správně však

Stalinovy) ceny. Jeho básně a próza jsou prý dokladem

uměleckofilosofického zápasu o socialismus. Jsem tedy naprosto

klidný, že cituji autora oficiálně povoleného.

Postupem času byl z naší společnosti odtraněn kult J.V. Stalina.

Začaly ubývat jeho bysty, sochy i obrazy. Můžeme se zeptat, proč?

Jistě to nebylo pro nic a za nic. Podívejme se pravdě do tváře,

kdo byl onen muž, vlastním jménem Džugašvili.

Naučný slovník uvádí, že jeho systém vlády v letech hromadných

čistek v letech 1936-1938 a v posledním období, měl negativní

důsledky pro SSSR a byl odsouzen na XX. sjezdu KSSS v roce 1956.

Dovede si však někdo představit, co hrůzy je skryto za tímto

textem?

Stalin byl člověk. Skutečnost, že tento člověk žil, znamenalo, že

musely spousty dalších lidí zemřít. Již V.I.Lenin upozorňoval na

jeho negativní vlastnosti charakterové a nedoporučoval jeho volbu

do čela sovětského státu. Skutečnost dala Leninovi zapravdu. Ve

třicátých a začátkem čtyřicátých let ohromné pogromy naplnily

sibiřské věznice poctivými komunisty a dalšími občany sovětského

státu. Vlny strachu a hrůzy zasáhly celou sovětskou společnost.

Sovětská společnost byla decimována a prst Stalina ukazoval na

ty, na které přišla řada. Stalin do svých rukou soustředil

nesmírnou moc, o které se nesnilo největším despotům a tyranů

středověku. Měl moc posílat na smrt milióny lidí, včetně svých

nejbližších spolupracovníků a přátel. Tuto moc uplatnil proti

Krymským Tatarům a dalším národům. Princip kolektivní viny chtěl

použít i proti 25 miliónům Ukrajincům, které chtěl přemístit a

nechat patrně vymřít v nehostinných oblastech SSSR. Snad jenom

faktická nemožnost tohoto plánu mu jeho záměr překazila. Obětí

bylo příliš mnoho.

Kult J.V.Stalina byl odhalen na zmíněném XX.sjezdu KSSS

s.Chruščovem v jeho tajném projevu. I pro náš národ znamenal

tragédii, jejíž důsledky pociťujeme dodnes. Počátkem 50.let se

odhady našich táborů a věznic pro 13 mil. obyvatel pohybují okolo

čísla 422. Na smrt museli jít např. gen.Helidor Píka, Rudolf

Slánský, Horáková a mnoho dalších.

Jistě by bylo zbytečné dále a podrobně vypočítávat vinu, kterou

Džugašvili nese. Tuto vinu nemůže smazat ani výčet úspěchů ve

vedení války. Když přijdu do úřadovny MěNV ve Vrchlabí a pohlédnu

na zeď, vidím zde portrét usmívajícího se Stalina, kterého zde

pokládají za milou starožitnost. Snad všude v socialistickém

Československu se poučili z XX. sjezdu KSSS a veškeré připomínky

tohoto strašného muže zmizely. Ve Vrchlabí doposud ne. Máme to

snad chápat, že na MěNV ve Vrchlabí dosud žije duch tohoto

strašného muže? Má se nám stále připomínat jako vzor? Ovlivňuje

tento muž nadále svým příkladem práci MěNV? Osobně mám nedobrý

pocit při pohledu na portrét Stalina. Vidím vždy před sebou ty

nepopsané hrůzy a ohromné tragédie. Tato tíseň mě jímá i v

úřadovně MěNV.

Proto jako občan, a především člověk, žádám, aby z úřadovny MěNV

ve Vrchlabí a eventuelně z dalších míst, byl odstraněn portrét

Josefa Visarionoviče Stalina, vlastním jménem Džugašviliho.

A to ve jménu všeho, co je lidské.

Wonka Pavel

Ve Vrchlabí, 27.11.1985

Pozn. Za tento dopis byl rovněž Pavel Wonka čsl. soudem v r. 1987

odsouzen.

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Vydra Luboš ¦

¦Název: O barometru spravedlnosti zvaném bratři Wonkovi ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/002 Str.: 004 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

O spravedlnosti v tomto státě může vyprávět, kdo chce co chce,

pro mne však jejím měřítkem je nepotrestání zločinců zodpovědných

za smrt Pavla Wonky. O absurditě, která vládne v této zemi, pak

napovídá skutečnost, že když Jiří Wonka, bratr zavražděného žádá

potrestání těchto zločinců, je těmito zločinci sám stavěn před

soud.

Mnohé noviny se již dnes opět přestávají zabývat tak závažnými

náměty a odmítají svobodně psát. Doba je opět nejistá a nadmuté

kabáty rozvážně nabírají nový vítr.

Pamatuji, jak disident Václav Havel se zúčastnil pohřbu Pavla

Wonky. Dnes pro něho již nehne prstem. Politický kapitál, který

tolik potřebuje, se mu hrne z jiných sfér. Ti, kteří se dostali

do čela společnosti, tak v opojení ztratili soudnost odstupu. V

rozjařenosti mají za to, že vše, co dělají, je dobré, a proti

mohou být jen blázni nebo konfidenti. Není tomu však tak.

Nepotrestaná nespravedlnost pálí jako cejch na tváři této země.

Tyto materiály, které dnes otiskujeme, ukazují tragédii, která

trvá a rozhodnutí Jiřího Wonky, aby za smrt Wonky byl alespoň

potrestán zase Wonka, skrývá v sobě vznešený étos Jana Palacha.

Luboš Vydra

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Král Vlastimil ¦

¦Název: NVÚ - Ostrov "C" ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/002 Str.: 005 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 10.01.1990 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

10. ledna 1990

Pro pozůstalé, bez úmyslu jitřit rány, k objasnění pravdy a

potrestání viníků.

Jméno: Král Vladimír

nar. : 26.8.1951

místo: Liberec

bytem: Liberec, Otavská 159

t.č. : Ostrov "C"

Od 22. září 1987 do dubna 1988 jsem byl konstrukcí VB vězněn ve

vazbě Hradec Králové.

Mé zápisky, poznámky a dopisy mně byly zlikvidovány, takže čísla

a data jsou přibližná!!

V březnu 1988 jsem byl umístěn do samovazby na 5 dní, neodebíral

jsem stravu a podrobovali mě lékařským kontrolám.

Při jedné lékařské kontrole mě vyzval předvádějící, přezdívkou

"kulturista", abych pomohl v chůzi člověku v mých letech, který

stál před celou č. 102 a držel se pletiva nad zábradlím. Pamatuji

si řidký vous, hořečnaté oči, tepláky a pod tepláky noční úbor,

což svědčilo, že měl povoleno ležet. Zavěsil se do mě a na mou

otázku odpovídal: "Jmenuji se Pavel Wonka, jsem politickej,

vrátil jsem se z Minkovic, policajti mě zmlátili a znovu

zavřeli." Řekl mi, abych mu vyhrnul tepláky v oblasti ledvin.

Přitom jsem viděl, že má pod tepláky pižamo a pod pižamem krevní

podlitiny v části zad a ledvi. Byl jsem přítomen i "vyšetřen" u

lékaře přezdívaného "Mengele". Já seděl v čekárně a dveře zůstaly

otevřené. Z rozhovoru vyplynulo, že lékař zná Wonku i jeho

bratra, dále Wonka vyhlásil hladovku, pro nedůvodnou vazbu a pro

zmlácení od VB. Z vyprávění ve vazbě jsem jméno P.Wonky znal, a

tak jsem se o jeho další osud každý den zajímal. Po čase ho

přemístili na celu č. 136 a s ním umístili dva Romy, jménem

Absolon a Baláž. Já byl na cele 128 - 131, čili přímo naproti

136. Často jsem hovořil s Absolonem a zajímal se o Wonkovo

zdraví. bylo mi řečeno, že Pavel nejí a jeho jídlo, že jedí oni.

Poslední noc si pamatuji přesně, neboť silně připomínala horror.

Jestli mě paměť neklame, byla neděle. Sám jsem byl několikrát

zmlácen do bezvědomí, tak znám všechny zvukové efekty této

exekuce i přes dveře. Bylo jasně slyšet, že exekutoři buší do

bezvládného těla. Po cvaknutí dveří naproti, jsem se okamžitě

ptal Absolona, co se děje. On mi odpověděl: "Museli jsme Wonku

svléknout do naha a vystrčit z cely. Později ho v bezvědomí

strčili zpět." Na mou otázku, co je s ním, řekl Absolon, že spí.

V noci, přesnou hodinu neznám, se Pavel Wonka pravděpodobně s

vypětím posledních sil vyškrabal na okno a do tmy volal poslední

svá slova: "Já nechci umřít, já chci doktora."

Tato slova slyšely desítky lidí, kteří neměli u dveří kliku. Ti,

co měli klíče, jak je nazvat?

Omlouvám se vám za jitření vašich citů.

Král Vladimír, Ostrov "C"

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Wonka Jiří ¦

¦Název: Předseda MěNV ve Vrchlabí - závažné opatření proti Pavlu Wonkovi ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/002 Str.: 005 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 04.11.1991 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Název: Předseda (dlouholetý) MěNV ve Vrchlabí Vlastimil Štěpánek

žádal přijmout závažné opatření proti Pavlu Wonkovi

Na persekuci Pavla Wonky se podílelo velmi mnoho lidí. Jeden z

nich byl bývalý dlouholetý předseda MěNV ve Vrchlabí, Vlastimil

Štěpánek. Po revoluci byl nechán ve funkci místopředsedy, a

nikomu to nevadilo, ač jsem fóristy na to upozorňoval. Šťastně v

této funkci se dočkal důchodu.

Dne 27.11.1985 zaslal Pavel Wonka na MěNV ve Vrchlabí dopis, ve

kterém žádal odstranit obraz J.V.Stalina. Bývalý předseda MěNV ve

Vrchlabí, Vlastimil Štěpánek, podal příslušníkům StB do protokolu

č.1 326 1T5/87 následující svědectví: "Wonka Pavel se dostavil

10.12.1985 osobně na MěNV a dotazoval se, kdy bude jako na jeho

upozornění odstraněn obraz J.V.Stalina." Bývalý předseda

(stalinista) Vlastimil Štěpánek, dále uvádí: "Toto přesně uvádím,

že žádal ostranění obrazů, kde je vyobrazen J.V.Stalin a také

Gottwald. Při rozhovoru přede mnou poukazoval na spojitost

činnosti J.V.Stalina, s negativními jevy padesátých let v

Československu. V rozhovoru odsuzoval K.Gottwalda a

A.Zápotockého. Doslova uvedl, že ho dvojice J.V.Stalin a

K.Gottwald uráží. - Můžu potvrdit, že ve svých podáních a

jednáních nepoužíval hrubých výrazů. Vzpomínám si na další jeho

výroky, kdy doslova uvedl, že J.V.Stalin by měl být souzen za

hromadné zločiny a, že K.Gottwald zlikvidoval své spolupracovníky

atd.

Z těchto dopisů a z osobního jednání jsem usoudil, že Pavel Wonka

je osobou, která je nepřátelsky zaměřena proti našemu zřízení a

svým postojem se snaží ovlivnit další spolupracovníky. S ohledem

k tomu se přikláním k té skutečnosti, aby byla přijata závažná

opatření k odstranění jeho protiprávního jednání."

A závažná opatření na návrh pana předsedy byla přijata, dopis byl

předán soudruhem Štěpánkem orgánům StB, které už vykonstruovaly

trestní stíhání a Městský soud v Praze 2 za předsednictví

zločinného soudce JUDr. Jana Rojta shledal zmíněný dopis za

pobuřující, Pavla odsoudil, a to se psal květen roku 1987.

Zločinci u NS JUDr. Pavel Janda, Marie Dojčárová, Václav Mrzena

rozsudek potvrdili. I nacističtí soudci se museli zodpovídat,

čeští zločinci asi budou beztrestní a Jiří Wonka, který chce

pouze spravedlnost, bude poslán do vězení.

Pavel Wonka říkal, že je poslední člověk, který byl odsouzen za

kritiku J.V.Stalina.

Jiří Wonka, Pražská 878, 543 01 Vrchlabí I

4.11.1991

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Wonka Jiří ¦

¦Název: Zločiny proti lidskosti nesmí být promlčeny ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/002 Str.: 006 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.10.1991 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

nám. Hrdinů 1300

Praha 4

Věc: Trestní oznámení na zakrývání trestné činnosti orgány

Krajské prokuratury v Hradci Králové

Vážený pane generální prokurátore!

Za totalitního režimu byla u trutnovské a Krajské prokuratury v

Hradci Králové praxe, že se trestní stíhání nezahajovalo proti

komunistickým funkcionářům, ale stíháni byli nepohodlní lidé typu

Pavla Wonky. Výrazně v této zločinecké praxi vynikal bývalý

trutnovský prokurátor JUDr. Josef Doležal. Na krajské prokuratuře

zase bývalý krajský prokurátor JUDr. Josef Valenta a JUDr.

Pařízek.

Jejich činnost nelze hodnotit jinak než jako zločinnou.

Pavel Wonka nedělal nic, co by bylo v rozporu s čsl.zákony.

Okresní prokurátor Doležal to velmi dobře věděl, ale jeho přání

po trestním postihu Pavla Wonky bylo příliš silné. Ve své

zuřivosti se přestal kontrolovat. Proti Pavlu Wonkovi nechal

zahájit asi 10 nesmyslných stíhání, trestní stíhání bylo zahájeno

i proti matce Pavla Wonky jenom proto, že ta protestovala proti

nezákonnému úřednímu postupu. I nadřízené orgány prokuratury

pokládaly jednání okresního prokurátora za přehnané a některá

trestní stíhání mu byla odebrána. Jak vypadala taková trestní

stíhání?

V roce 1981 byl Pavel Wonka odsouzen Okresním soudem v Trutnově

za předsednictví předsedy JUDr. Evžena Suchánka, pro trestný čin

porušování domovní svobody dle ş 238/1 tr.z. k trestu nápravného

opatření na dobu 5 měsíců. Krajský soud v Hradci Králové tento

rozsudek v senátě za předsednictví JUDr. Jaromíra Melezinka

potvrdil. O co se jednalo? Pavel Wonka byl odsouzen za to, že

vnikl do svého vlastního bytu. K jeho odsouzení bylo použito

několik vyvratitelných nepřímých důkazů, přičemž jediný

ospravedlňující důkaz nebyl k návrhu obžalovaného proveden. Marné

bylo obžalovanému namítat, že jde o jeho vlatní byt. Okresní soud

označil všechny důkazy, které svědčily ve prospěch, za

nevěrohodné s tím, že jich nebude při rozhodnutí použito. Porušil

tak zásadu, že soud je povinen hodnotit každý důkaz. Je

neuvěřitelné, že za nevěcný byl např. označen důkaz prokazující

tzv. alibi, který prokazoval, že obžalovaný byl v době, kdy měl

skutek spáchat, vůbec jinde.

Celé řízení probíhalo způsobem, že z trestního řádu by bylo snad

výhodnější odcitovat ta ustanovení, která porušena nebyla.

Pracovníci Odboru dozoru nad zachováním zákonnosti v řízení

trestním GP ČSR JUDr. Vladimír Pelc, zástupce ved. odboru JUDr.

Matušínský a ved. odboru JUDr. Z. Houšková porušení zákona prostě

odmítali zjistit a prokazatelně sami porušovali zákon.

Pavlovi Wonkovi se po 5 letech podařilo zrušit nezákonný rozsudek

a těsně před jeho zavražděním bylo celé trestní stíhání

zastaveno.

V roce 1982 vykonstruoval JUDr. Josef Doležal další trestní

stíhání a na Pavla Wonku byla uvalena vyšetřovací vazba. Z

vyšetřovací vazby byl propuštěn po pěti měsících na zákrok GO

ČSR s tím, že zákonné důvody jeho vazby nejsou dány. Odbor dozoru

nad zachováváním zákonností v řízení trestním Generální

prokuratury později zaujal stanovisko, že výsledky vyšetřování

vůbec neopravňují k tomu, aby byl Pavel Wonka trestně stíhán.

Přesto okresní prokurátor v Trutnově JUDr. Josef Doležal proti

Pavlu Wonkovi vypracoval obžalobu, která byla projednávána

Okresním soudem v Náchodě za předsednictví předsedkyně senátu

JUDr. Olgy Galové. Zde byl Pavel Wonka odsouzen pro trestný čin

rozkrádání majetku v soc.vlastnictví dle ş 132/1 tr.zák. a

porušování povinností v provozu socialistické organizace dle -

129/1 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců

podmíněně a peněžitému trestu. Na základě odvolání jak Pavla

Wonky, tak bývalého prokurátora v Náchodě JUDr. Josefa Mervarta

(který se podílel na politickém procesu s p. Pitašem St. Dle

informací Pavla Wonky měl JUDr. Doležal prokazatelně objíždět a

obtelefonovávat další pracovníky justice a přesvědčovat je, aby v

neprospěch rodiny Wonkových poušili zákon) senát Krajského soudu

v Hradci Králové za předsednictví předsedy senátu JUDr. Vladimíra

Panduly změnil uložený třest podmíněný s uvedením, že je to

proto, že obžalovaný svou trestnou činnost popírá. Mimoto mu byla

uložena povinnost uhradit celkem dvakrát neexistující škodu.

O co v této věci šlo. Pavel Wonka pracoval ve funkci hlavního

mechanika závodu n.p. Mileta a bylo mu kladeno za vinu, že zde

zcizil věci v hodnotě 1 800 Kčs. Žádná vina mu ovšem nebyla

prokázána. Byl odsouzen na základě revizní zprávy, která

konstatovala, že nelze prokázat, že by věci pocházely z majetku

socialistické organizace, ale, že to není vyloučeno. Z toho soud

usoudil, že Pavel Wonka věci zcizil, aniž by mu prokázal

jakékoliv jednání ve formě krádeže či zjistil následek ve formě

škody. Na to byly Pavlu Wonkovi věci odňaty a vydány n.p. Mileta

s tím, že mu bylo rozsudkem dále uloženo, že je má této

organizaci ještě jednou zaplatit. Tak má dvakrát uhradit nikdy

nevzniklou škodu. V řízení o povolení obnovy řízení potom P.W.

zcela nepochybně prokázal svou nevinu s tím, že bylo prokázáno

vlastnictví jiné osoby k údajně zcizeným věcem. Soud však všechny

důkazy prohlásil za nevěrohodné a účelové, proto je odmítl vůbec

hodnotit.

Ve věci bylo zpracováno několik podnětů ke stížnosti pro porušení

zákona v neprospěch odsouzeného. Vyřízení podnětu si vyhradila

přímo GP ČSR, která podnět odložila s tím, že porušení zákona

nebylo shledáno. Vše vyřizoval JUDr. Klouček. Takto pracovaly

justiční a prokurátorské orgány. Skutečně co rozsudek, to zločin.

I tento popisovaný rozsudek 3T 688/83 byl NS nedávno zrušen. A co

vykonstruované trestní řízení 1T5/87 Praha 2, Spálená ul., kdy

jsme byli společně s bratrem postaveni před soud a odsouzení.

Obžalobu zpracoval JUDr. Josef Valenta, bývalý krajský prokurátor

v Hradci Králové. Soudil JUDr. Rojt, u NS ČSR rozsudek potvrdil

soudce Janda, Mrzena, Dojčárová, za účasti prokurátora Navrátila.

O příslušnících StB Moravcovi Antonínovi, Nepovímovi Josefovi,

kteří vykonstruovali celé poslední stíhání, které nakonec vedlo k

smrti Pavla Wonky a k mému zmrzačení, již ani nemluvím. Krajská

prokuratura jde ve šlépějích svých předchůdců za totalitního

režimu.

Nadále nejsou stíhány tyto zločiny, prokuratura se dokonce snaží

Jiřího Wonku za jeho nekompromisní postoj zastrašit, že dala

podnět k jeho trestnímu stíhání. Postoj krajské prokuratury

hodnotím jako zločinný. V tomto státě nevládne dosud právo a

spravedlnost, ale postkomunisticko-fašistický režim.

Žádám o důsledné vyšetření postoje krajské prokuratury v

souvislosti s krytím zločineckých akcí, které byly páchány proti

rodině Wonkových.

Na závěr cituji z díla Pavla Wonky: O právní kultuře, kterou

napsal krátce před svým umučením.

Největším nebezpečím a úchylkou právní kultury jsou vždy

protiprávní a zločinné akce páchané úředními činiteli, které není

možné nikomu dokladovat a dokazovat, neboť jsou státní mocí

přinejmenším utajovány a trpěny, ne-li konkludentně, či přímo

organizovány. Proti těmto akcím si lidské společenství dosud

nevytvořilo, ani nenašlo obranu. Zde situace došla tak daleko, že

se náprava často vymyká i možnostem a kompetenci vlády, která

potom musí nezákonnost navenek popírat a ve vztahu k občanovi jí

nezbývá než mlčet. Je-li občan příliš dotěrný, ukáže se toto

mlčení jako zlověstné a je nahrazeno persekucí a postihem.

Takovou vládu je velmi těžké donutit, aby pro rozvoj právní

kultury sama něco udělala, zvláště tehdy, zastává-li přesvědčení,

že jedinou zárukou její existence je nehybnost. Je třeba zbavit

pachatele jistoty, že vyvázne beztrestně a nebude za své

protiprávní skutky postižen. Nemám zde zrovna na mysli odvetné

akce proti pachatelům, i když by snad v některých případech

morálně, a snad i právně, byly ospravedlnitelné. Vždyť v

některých případech dosahuje bezpráví té míry, že občan je zcela

postaven mimo zákon a potom je požadavek, aby se zákonem řídil,

těžko odůvodnitelný, Bezprávné státy budou jistě v budoucnu

počítat s anarchií. Jednou z možností, jak zbavit pachatele

pocitu beztrestnosti za nezákonné skutky za situace, že existuje

objektivní stav, za kterého se nemusí postihu obávat, je

přesvědčit je, že ruka bude v budoucnu dost dlouhá, aby jej za

jeho dnešní skutky dovedla potrestat. K tomu potřebujeme

vypracovat novou moderní a době odpovídající definici

nepromlčitelnosti zločinů proti lidskosti, kterou je třeba co

nejdříve popularizovat. Pachatel zločinu proti lidskosti si musí

být vědom, že sice může zůstat beztrestný dnes, ale že mu

nebezpečí trestního postihu hrozí při změně režimu nebo jiné

příležitosti, a že se nebude moci spoléhat na promlčení. Jeví se

žádoucí prosadit, aby zločiny proti lidskosti se staly skutečně

stíhanými v celém světě, bez ohledu na to, v kterém byly

spáchány.

1.10.1991

Wonka Jiří, Pražská 878, 543 01 Vrchlabí I

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Wonka Jiří ¦

¦Název: Veřejný dopis Generální prokuratuře ČSR ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/002 Str.: 006 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 03.03.1990 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Generální prokuratura ČSR

nám. Hrdinů 1300

Praha 4

Věc: Trestní oznámení

Podávám trestní oznámení na bývalého generálního prokurátora ČSR

JUDr. Jaroslava Krupauera, pro podezření ze zneužívání pravomoci

veřejného činitele dle ş 158 tr.z. Je zde závažné podezření, že

bývalý generální prokurátor ČSR se svým jednáním dopustil

přinejmenším konkludentní podpory zločinných akcí, které byly

podniknuty proti Pavlu a Jiřímu Wonkovi. Jednání bývalého

prokurátora je možno hodnotit jako pomoc organizátorům

nezákonných a zločinných akcí, jestliže pan JUDr. Krupauer J. sám

mezi tyto organizátory nepatřil. Právě nečinnost žalovaného při

ochraně zákonnosti potom vytvářela podmínky pro právní anarchii

ve státě. I nečinnost je v tomto případě jednáním protiprávním a

porušování právní povinnosti ve smyslu ustanovení ş 420/1

obč.zák. Nebezpečnost činnosti bývalého generálního prokurátora

ČSR spočívala v tom, že umožňovala stavět jakousi pyramidu z

nezákonností. Na jednom odsouzení bylo možno stavět druhé,

ukládat přísnější tresty. Celou soustavou justičních zločinů byla

potom naše rodina doslova postavena mimo zákon. Nikdo z nás již

neměl práci a byli jsme soustavně a nesmyslně trestně stíháni na

základě vykonstruovaných obvinění. Vinu na tom všem nesl právě

JUDr. Krupauer J., bez jehož protiprávního jednání by taková

situace prostě vzniknout nemohla. Bez jeho podpory nezákonným

akcím úředních činitelů by páchání oněch zrůdných nezákonných

akcí, které nakonec vedly ke smrti Pavla Wonky, nebylo možné a

realizovatelné.

Wonka Jiří, Pražská 878, 543 01 Vrchlabí I

Ve Vrchlabí, 3.3.1990

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Haiman Karel ¦

¦Název: Za smrt Wonky souzen Wonka?/rozhovor s bratrem P. Wonky/ ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/002 Str.: 007 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 13.09.1991 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Za smrt Wonky souzen Wonka?

V Hradci Králové po něm pojmenovali ulici. Denně si to mohou

připomenout v tiráži i čtenáři PRÁCE, neboť v ní sídlí naše

oblastní redakce. Pavel Wonka z Vrchlabí, vězeň svědomí, byl

26.dubna 1988 umučen v královéhradecké věznici jen proto, že se

nenechal zlomit všemocnou StB a dovolil si v souladu s ústavou

uvažovat o kandidování za nezávislého poslance do FS. Přestože se

vyšetřováním jeho smrti zabýval snad kdekdo, dodnes ji zahaluje

neznámo...

Zatímco na případ Pavla Wonky usedá prach, do soukolí justice se

dostal jeho starší bratr, před listopadem rovněž vězněný z

politických důvodů. Vyšetřovatel Krajské prokuratury v Praze Ivo

Konopásek zahájil 3.9.1991 z podnětu Generální prokuratury ČR

trestní stíhání a vznesl obvinění proti Jiřímu Wonkovi pro

trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci.

Citujeme z usnesení: "... napsal prokurátorce Okresní prokuratury

v Trutnově JUDr. Elišce Rychlíkové dopis doručený dne 27.5.1991,

v němž označuje pracovníky prokuratury, justice, bezpečnosti a

zdravotnictví, kteří přišli do styku s trestní věcí jeho bratra

Pavla Wonky, ... za vrahy, a dále uvádí, že vzhledem k tomu, že

nebyli potrestáni, nebude ani jejich fyzická likvidace trestná,

naopak bude hodnocena jako záslužný čin, a v této souvislosti

doporučuje jmenované a dále soudkyni Okresního soudu v Trutnově

JUDr. Marcele Horváthové, aby si u něho objednaly provaz a samy

se potrestaly, tedy spáchaly sebevraždu, čímž u nich vzbudil

důvodnou obavu z hrozící těžké újmy."

Sáhodlouhá věta se pak rozvádí. Obviněný již dříve vedl

nejrůznější útoky na uvedené ochránkyně spravedlnosti, přestože

byl seznámen se zprávou komise ČNR z dubna 1990, ze které

vyplývá, že "jednání prokurátorky Elišky Rychlíkové a soudkyně

Marcely Horváthové nelze vztáhnout do příčinné souvislosti s

úmrtím Pavla Wonky". Jak kulantně řečeno. A co nepříčinná

souvislost?

Nicméně jste tentokrát, pana Wonko, přestřelil. Právo se dá

zjednat jedině právem. "Když jsem viděl absolutní nečinnost a

nezájem vypátrat viníky smrti mého bratra, chtěl jsem je

vyprovokovat. Reagovali přesně tak, jak jsem očekával, dokonce mě

nepřekvapilo, že obsah mého dopisu překroutili. Konečně jsem ale

dosáhl toho, že za Pavlovo umučení bude někdo potrestán - a tím

budu zřejmě já," vysvětloval nám Jiří Wonka svůj radikální

postup. "Nejvyšší soud ČR zrušil čtrnáct rozsudků, které se

vztahovaly ke mně a k bratrovi, a vedly nakonec k jeho smrti. Za

ty nenese nikdo odpovědnost? Kolik takových rozsudků bylo u nás

vyneseno, kolik těžkých újem skutečně znamenaly, kolik lidského

utrpení a smrti?"

Pohřeb Pavla Wonky ve Vrchlabí v roce 1988 se stal tichým

protestem chartistů proti diktatuře proletariátu. Václav Havel s

chotí byl cestou zadržen StB a svůj smuteční projev nemohl sám

přečíst. Dnes se však objevila verze, že Charta 77 potřebovala

mučedníka a nemá zájem, aby vyšetřování Wonkova úmrtí bylo

objektivně ukončeno. Může to být fáma. Proč tedy nedat průchod

pravdě a odpovědné za smrt nepředat skutečné spravedlnosti?

Zvláště, když se tak striktně postupuje proti Jiřímu Wonkovi,

jemuž o nic jiného nejde.

Karel Haimann

(Práce, 13.9.1991)

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Wonka Jiří ¦

¦Název: Ohlas na čl. v MF "Život a doba občana Pavla Wonky" ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/002 Str.: 007 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 23.02.1990 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

občana Pavla Wonky

Protože je můj bratr mrtvý a nemůže se již ozvat na nepravdivé

výpovědi zaměstnanců Mileta Vrchlabí, a určitě by to udělal, tak

se, s ohledem k památce bratra, cítím být povinen, abych

odpověděl za něho. Použiji k tomu písemností z pozůstalosti Pavla

Wonky. Jedná se o výtah z originálů záznamů Pavla Wonky, které

byly předány na soud a vyšetřovateli.

Cituji z pozůstalosti Pavla Wonky:

Pavel Wonka pracoval v n.p. Mileta Hořice, závod Vrchlabí. Zde

byla velká řada nešvarů. Např. řidič Jiří Nosek za pomoci

ředitele závodu Karla Novotného prováděl rozsáhlé podvody. S tím

jsem nesouhlasil a proti těmto nedostatkům jsem vystupoval. Nikdo

neměl žádný zájem o jejich zjištění a odstranění. Na podnikovém

ředitelství mi bylo řečeno, že pořádek na závodě není jenom moje

starost a tím vše pokládali za skončené.

Mnoha lidem jsem v závodě překážel a snažili se mě jako nepohodl.

kritika zbavit. Jiří Nosek se tak nejvíce protizákonně

obohacoval. Mám-li tohoto řidiče charakterizovat, činím to takto.

Již mnoho let je mu přezdíváno nejlínější chlap na fabrice.

Přinutit jej k práci je takřka nemožné. Jde o osobu, která má

sklon k agresivnímu jednání. Je kritizován, že má větší plat než

ředitel, ačkoliv jeho hodinový plat řidiče os.vozu je nízký.

Velkého platu dosahuje velkým množstvím vykázaných hodin, které

nejsou kryty patřičnými výkony. S ředitelem závodu tvoří

nerozlučný tandem a v této dvojici hraje dominantní úlohu.

Ředitel závodu mu podléhá psychicky jako malé dítě. To způsobuje,

že řidič Jiří Nosek je velmi obávanou, i když nenáviděnou osobou.

Přišel jsem na podvod pana Jiřího Noska, když vykazoval větší

počet km u svého služebního vozidla. Když byl přistižen, tak

prohlásil, že jsem mu to přikázal já jako nadřízený. Podal jsem

na Jiřího Noska trestní oznámení, že mě obvinil ze

spolupachatelství ve formě návodu, za což mu orgány činnými v

přípravném řízení byla poskytnuta, jako pachateli, beztrestnost.

Výpověď tohoto řidiče přivodila mé trestní stíhání a moji

pětiměsíční vazbu a následně, po 14 měs. nepodmíněném odsouzení,

jsem si zbývajících 9 měsíců musel odsedět ve věznici Plzeň-Bory.

Existuje zde podezření z rozkrádání majetku v soc. vlastnictví.

Někteří zaměstnanci mi oznámili, že pan Jiří Nosek služebním

vozem vozil do své garáže kanystry, pravděpodobně s benzinem. Sám

jako svědek mohu potvrdit, že Jiří Nosek s konkludentní podporou

ředitele páchal rozsáhlé podvody při zkreslování evidence

docházky. Tyto podvody prováděl po několika let, a kdykoliv jsem

proti tomu vystoupil, dostal jsem se do vážné konfrontace s

ředitelem. Odhaduji, že takto získal tisícové částky a že se tak

stalo výdělečně. Ve věci jsem ochoten vypovídat jako svědek.

Jmenovaný řidič se měl před dalšími pracovníky n.p. Mileta

vyjadřovat o mé osobě těmito výhrůžkami: "Já ho nenávidím,

nejraději bych jej zničil, svázal bych mu ruce dozadu a dal do

úst roubík. Dal bych ho do kanalizace a přibouchl na něho poklop.

Za čtrnáct dní bych se na něho šel podívat a když by prosil o

vodu, tak bych ten poklop zas přibouchl." Jiří Nosek se veřejně

před dalšími pracovníky n.p. Mileta vyjadřoval, že mě nenávidí,

jim (myšleno jemu a řediteli) překážím a že se mě musí zbavit.

Dále se chlubil, že na mě s ředitelem napíší komplexní

hodnocení, které mě musí zničit. Ihned po mém nástupu jsem

zjistil trestnou činnost Jiřího Noska, spočívající převážně v

podvodném jednání. Ten se též cítil dotčen tím, že jsem jej svým

nástupem zbavil řízení dopravy a nutil ho odvádět práci. Ihned od

samého počátku mě všemožně pomlouval a snažil zdiskreditovat. Ve

v.p. Vkus sliboval flašku tomu, kdo způsobí, abych z n.p. Mileta

musel odejít.

Při domovní prohlídce byl pan Jiří Nosek, který všechny věci

označil za majetek Milety, např. i o nápravě tvrdil, že je z

Milety, ale přivolaný znalec konstatoval, že se jedná o nápravu

ze Š 120, a takové auto Miletě nikdy nebylo, a tak to šlo u všech

věcí. Takových křivých výpovědí bylo více, přesto byl Nosek

použit jako korunní svědek proti mně.

... Skutečnost je taková, že jsem nastoupil do naprosto

rozvráceného závodu, kde neexistovalo žádné řízení, kde morální

stav byl zcela rozvrácen. Neměl jsem podporu ani u svých

nadřízených, když jsem chtěl zjednat jakýkoliv pořádek. Podřízený

byli léta zvyklí žít v nepořádku a tento stav jim vyhovoval,

protože po nich léta nikdo nic nechtěl.

Jak se situace změnila po letech, kdy jsem musel ze závodu

odejít, dostávám zprávy. V závodě 12 Vrchlabí n.p. Mileta funguje

mladý ředitel, který nemá dostatek zkušeností. Řidič Nosek, o

kterém je všeobecné špatné mínění, podal výpověď. Bez podpory

starého ředitele je zde nemožný. Na mé místo nastoupil mladý

člověk. I on má vážné problémy se svými podřízenými. Jeho

podmínky jsou nesrovnatelně lepší i z toho důvodu, že je v KSČ.

Přesto léta zanedbanou situaci nemůže zvládnout. Jeho posledním

problémem je to, že ředitel ho vyzval, aby si udělal pořádek a že

mu podřízení popíjejí v kotelně alkohol. Když tam zašel, byl

výsledek takový, že mu jeden pracovník praštil flašku pod nohy.

Následně byl obviněn, že měl o předsedkyni KSČ údajně říci, že je

svině... Situace je potom složitá ještě v tom, že nemůže prostě

vyhodit údržbáře šicích strojů, neboť v tomto oboru za ně nenajde

náhradu a fabrika by se musela zavřít. Snažím se o to, abyste

pochopil skutečnou situaci v závodě, kde i po odchodu

neřídícího ředitele existují vážné problémy, kdy se dá velmi

snadno otočit celá situace tak, že vedoucí, který chce pořádek,

může být velmi snad i zlikvidován, a nakonec ten špatný. Dobří

nakonec budou ti, kteří se spojí k jeho likvidaci, aby se mohli v

práci flákat, popíjet alkohol atd. ...

V dané věci je to potom tak, že v závodě je všeobecným

tajemstvím, kdo je Jiří Nosek. Já osobně mohu potvrdit svědecky

několik Noskových nekalot. Co je to však platné, když jsem za to

obratem stíhán a je to zařízeno tak, že se do protokolu mnoho

nedostane. Je to proto, že pan Nosek je pořád členem KSČ a

spoluzaměstnanci se prostě bojí.

To, co se děje v tomto závodě, je naprosto nenormální. Hrubě je

porušováno právo a překrucována skutková stránka věci. Jiří Nosek

podezřelý z řady trestných činů, je čistý jako lilie. Zavřený do

vězení je ten, kdo na jeho činnost poukáže a pan Nosek je

použitelný jako nepravdivě vypovídající svědek. To se potom lidé

musí proti němu bát promluvit. Když potom orgán činný v trestním

řízení nemá zájem nic zjistit, tak je výsledek jasný ...

Tento odstavec je z dopisu Pavla Wonky vyšetřovateli hradecké

prokuratury Tomáši Žučkovi, z 9.2.1986.

Některé výpovědi v článku MF ze 17.2.1990 mě nutily k tomu, abych

uveřejnil k tomu můj příspěvek.

Paní nebo soudružka Margita Krausová nemluví pravdu. Viděl a četl

jsem moc, ale toto je snad nejprimitivnější výpověď, která,

ukazuje na morální a intelektuální úroveň zmíněné M.K.

Na vědomí: helsinský výbor, krajský prokurátor v Hradci Králové,

GP ČSR

Ve Vrchlabí, 23.2.1990

Wonka Jiří

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Dostál Pavel ¦

¦Název: Samorehabilitátor ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/002 Str.: 008 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

V minulém měsíci jsem dostal rozsudek o rehabilitaci. Byl jsem

totiž v roce 1981 odsouzen za tzv. "pobuřování proti republice"

podle proslulého paragrafu 100 tr.z. Pod rozhodnutím Okresního

soudu v Trutnově je podepsán jeden z jeho pracovníků, s dodatkem

"samosoudce".

Termín "samosoudce" je právnický termín, který mně, jako laikovi,

zavání trochu samolibostí. Myslím si, že přišla doba, kdy je

třeba zavést termín nový, a to "samorehabilitátor". Byl by

zaveden též jako právnický termín a jako jeho prvního uživatele

bych navrhoval JUDr. Evžena Suchánka, předsedu senátu Okresního

soudu v Náchodě. Pod vedením tohoto zdatného pána Okresní soud v

Náchodě již vyřídil 850 žádostí o rehabilitace! To je krásné, jak

nám ty rehabilitace pěkně pokračují! Kdo však bude rehabilitovat

JUDr. Suchánka, který to vše vede? Tento pán jako předseda

senátu odsoudil mne a mé přátele v roce 1981, právě ve výše

uvedeném procesu. Nyní klidně rehabilituje ty, které před lety

sám posílal do vězení. Takoví lidé se za svoji minulost

rehabilitovali sami. Termín "samorehabilitátor" jim právem

přísluší.

Lituji jen, že pan soudce nezůstal v Trutnově. Mít rehabilitační

přípis od člověka, který mne před lety odsoudil, by bylo jistě

kuriózní, ne však v této zemi neobvyklé. Vzpomeňme jen na 50.

léta... Lituji, že verš z písně Karla Kryla "... na rohu ulice

vrah o morálce káže..." je stále tak aktuální. Ale mlčet k tomu

nelze!

Pavel Dostál

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Kaláb Vladimír ¦

¦Název: Z Absurdistánu: JUDr. Suchánek ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/002 Str.: 008 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Se zájmem jsem se v 7. čísle náchodského týdeníku Náš čas dočetl,

že předseda senátu okresního JUDr. Suchánek informoval tento list

o 650 vyřízených rehabilitacích. Polovinu článku pak zabírají

poznámky JUDr. Suchánka o dvou neoprávněných rehabilitačních

žádostech, jistého hajlujícího pana a smilnící babičky.

Kdo je ten, kdo na Náchodsku řídí rehabilitace? Setkal jsem se s

ním v krátké epizodě. JUDr. Evžen Suchánek totiž v roce 1981

tvůrčím způsobem aplikoval socialistickou zákonnost v Trutnově.

Jednou z jeho prací byl i rozsudek 2 T 797 81, v jehož odůvodnění

m.j. uvádí: "...obžalovaní opisovali a rozmnožovali různé

písemnosti, povídky, fejetony, statě výrazně protispolečensky

zaměřené, stanoviska protispolečenského sdružení Charta 77,

články Václava Havla, Ladislava Hejdánka..., ze samotného obsahu

těchto písemností nepochybně vyplývá, že jde o písemnosti

protisocialisticky zaměřené, zejména urážejí naše společenské a

státní zřízení, ironizují a zesměšňují naše spojenectví s SSSR,

urážejí a zesměšňují orgány státní moci, především příslušníky

SNB."

JUDr. Suchánek se k této dojemné obraně socialismu, sovětských

tanků a SNB proti bandě zločinců, po zuby ozbrojených ostrými

tužkami a psacím stroje, nechal inspirovat obžalobou bývalého

kresního prokurátora JUDr. Doležala. Ten stvořil z podkladů,

dodaných příslušníky StB Němečkem, Šlerkou, Trojanem a

Schejbalem, následující perly: "...obvinění jednali v hrubém

rozporu s myšlením a cítěním většiny našich obyvatel, kteří

uznávají, ctí a váží si socialistického společenství a státního

zřízení a uznávají jeho přednosti před kapitalismem. Všichni

jmenovaní porušili morálku socialistické společnosti, znevažovali

naše přátelství s SSSR a jednostranně zkresleně a tendenčně v

písemnostech se nepravdivě vyjadřovali o těchto vztazích, které

jsou základem našeho společenského a státního zřízení."

JUDr. Doležal dnes v pohodě vykonává funkci podnikového právníka

KRPA Hostinné, jeho flexibilita ovšem zdaleka nedosahuje

tvárnosti páně JUDr. Suchánkovy. Odsoudit někoho za rozmnožování

Havlových textů a poté pod Havlovým obrazem uznávat vlastní

rozsudky za neplatné, to snad není možné ani v Absurdistánu...

Trvám na tom, aby v Novém čase zmíněný Haljující občan byl plně

rehabilitován. Neprovinil se ničím jiný, než že za německé

okupace udával, za války byl navržen do obecního zastupitelstva v

Hronově, byl členem Vlajky a zdravil árijským pozdravem, tedy pro

vlastní přežití (či prospěch) se přizpůsobil tehdy panujícím

poměrům, stejně jako JUDr. Suchánek, který byl za komunistů

dosazen do funkce, působil v součinnosti s StB a zdravil Čest

práci.

Trvám na rehabilitaci Hajlujícího občana do té doby, dokud bude

JUDr. Evžen Suchánek předsedou senátu Okresního soudu v Náchodě.

Vladimír Kaláb

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Wonka Jiří ¦

¦Název: Trestní oznámení na býv. okr. prok. v Trutnově ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/002 Str.: 008 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 06.11.1991 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Hradec Králové

Věc: Trestní oznámení na bývalého okresního prokurátora v

Trutnově JUDr. Josefa Doležala a spol.

Pavel Wonka byl velmi nepohodlný mnoha lidem, kterým vadila jeho

společenská angažovanost na úseku lidských práv, zákonnosti atd.

Pro tuto činnost byl neustále persekvován a trestně stíhán.

Jedním z hlavních organizátorů těchto zločinů byl bývalý okresní

prokurátor JUDr. Josef Doležal, kterého dnešní orgány hradecké

prokuratury kryjí, aspoň vše tomu nasvědčuje, a tímto jednáním

pokračují ve zločinech svých bývalých šéfů typu Josefa Valenty a

Pařízka.

První zločinný proces proti Pavlu Wonkovi byl vykonstruován shora

jmenovaným prokurátorem za spolupráce vyšetřovatele VB Vrchlabí

Karla Vávry a soudce JUDr. Evžena Suchánka, a jestli se nemýlím,

také prokurátora Adama. Pavel Wonka byl odsouzen zcela nezákonně

2T 764/81. Po pěti letech se Pavlu Wonkovi podařilo tento

rozsudek zrušit. Prokurátor JUDR. Josef Doležal pokračoval ve

svých zločinech a vykonstruoval několik trestních stíhání a v r.

1982 uvrhl Pavla Wonku do vazby ve věznici v Hradci Králové pro

tzv. rozkrádání majetku v soc.vlastnictví. Na zákrok GP ČSR musel

být propuštěn, protože nebyly vazební důvody a důvod ke stíhání.

Přesto prokurátorovi celý rok trvalo, než vypracoval obžalobu a

postavil ho před soud. Jednání se konalo u OS Náchod za

předsednictví JUDr. Olgy Galové (mezitím soudce Suchánek seděl u

této soudkyně v kanceláři). Za účasti prokurátorky JUDr. Vávrové

byl Pavel Wonka odsouzen zcela bez důkazů k podmíněnému trestu ve

výši 14 měsíců. V procesu byl dle informací Pavla Wonky použit

falešný svědek Jiří Nosek, kterého nyní zaměstnávají jako

vrátného v AZV ve Vrchlabí. Na zákrok východočeské mafie a

odvolání bývalého prokurátora v Náchodě JUDr. Josefa Mervarta byl

u krajského soudu za předsednictví JUDr. Panduly Pavlu Wonkovi

změněn trest na nepodmíněný.

Pan prokurátor vykonstruoval také politický proces s nynějším

šéfredaktorem Krkonošských novin Vl. Kalábem a spol. č. PV

835/81, který také žádám prošetřit a pana Doležala povolat k

zodpovědnosti.

Celou činnost prokurátora Doležala a spol. v případě Mileta žádám

prošetřit. Zatím pozoruji, že krajská prokuratura místo aby

zahajovala trestní stíhání proti skutečným zločincům, pomáhá

zařizovat mé trestní stíhání.

Wonka Jiří, Pražská 878, 543 01 Vrchlabí I

6.11.1991

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Wonka Jiří ¦

¦Název: Spravedlnost naruby ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/002 Str.: 008 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

V KN č. 8 jsem velmi ocenil článek šéfredaktora - o soudci JUDr.

Suchánkovi. Ano, je to Absurdistán. Příslušník SNV v Hradci

Králové, který odmítal zavolat umírajícímu Pavlu Wonkovi

lékařskou pomoc, studuje nyní na lékařské fakultě v Hradci

Králové medicínu, je nadále veden ve stavu Sboru nápravné výchovy

a nedávno prošel prověrkami se slovy, že mu nebudou kvůli

Wonkovi kazit kariéru. Nutno říci, že studuje na stipendium

tohoto resortu, tj. ministerstva spravedlnosti.

MUDr. Radim Pek, který neposkytl Pavlu Wonkovi lékařskou péči,

vykonává nadále lékařskou praxi, což by se v žádném civilizovaném

státě nemohlo stát.

Soudce Suchánek se podílel na politických procesech, nyní své

rozsudky s velkou slávou ruší a oběti rehabilituje. Např. před

lety odsoudil u náchodského soudu pana Otakara Formana za dovoz

bible (za komunistů to byl zločin) a nyní ho tentýž soudce bude

rehabilitovat.

Na doktora Suchánka, bývalého prokurátora Josefa Doležala (býv.

OP v Trutnově) a na vyšetřovatele Vávru jsem byl nucen podat

trestní oznámení, protože se před lety podíleli na

vykonstruovaném tr. řízení 2 T 764/81, kdy byl Pavel Wonka poprvé

odsouzen. Pavlu Wonkovi se ale podařilo, ještě za jeho života po

5letém úsilí, dosáhnout toho, aby byl rozsudek zrušen a řízení

zastaveno, a to přes velký odpor prokurátora Doležala a jemu

podobných.

Jiří Wonka