--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Foustka Ivan č.: 747
Název: Dvojí loket
Zdroj: NN Ročník........: 0002/002 Str.: 008
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 03.12.1991 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
- Proč sytý lačnému nevěří, dokud sám nedostane hlad, a proč se dvojím loktem měří, to právě mně nedá spát. Za chvilku to bude 60 let, co zpívali Voskovec a Werich tuhle smutnou písničku ve hře "Robin zbojník". Vidíte, nepomohlo to. Dvojím loktem se měří pořád. Teď to zase nedá spát mně. Mluví se teď hodně o spravedlnosti, o nových křivdách, o porušování lidských práv, o nedodržování demokracie. Takových příkladů znám moc už z minulosti. Takový norimberský proces například. Vyložený zločin proti lidskosti, porušení trestního práva, neboť zločiny byly spáchány v době, kdy byly v souladu s platnými zákony. Denacifikace - hrubé porušování lidských práv, pronásledování nacistů po celém světě. Příkladný a nehumánní hon na čarodějnice. Nelíbí se vám to, co říkám? Myslíte, že postup proti nacistům byl nutný? Že se jim zabránilo vzpamatovat se z porážky a uchvátit znovu moc? Poslyšte, a co tedy vlastně máte proti lustračnímu zákonu? Je až dětinsky mírný proti tomu, jak se likvidoval nacismus. Že se ozývají potrefené husy, tomu se nedivím. O tom je dokonce i přísloví. Ale proč se ozývají ti nepotrefení? Jsou krátkozrací nebo slepě důvěřiví? Anebo nenapravitelní idealisté? Poučme se analogií. Protektorátní prezident, doktor Emil Hácha, byl pro nás válečný zločinec, protože 14.března 1939 podepsal v Berlíně pokořující souhlas s okupací Čech a Moravy nacistickým wehrmachtem. Proč se díváme docela jinak na ty, kteří podepsali stejně pokořující okupační souhlas v srpnu 1968 v Moskvě? Ti nechtěli zbytečně prolévat krev. Ano, postavit se proti Brežněvovým hordám se zbraní v ruce, to by byla katastrofa. Ale stejně bez šance by byl odpor proti hordám nacistickým. Ani doktor Hácha nechtěl zbytečně prolévat českou krev. A přesto to první byla zrada, to druhé šlechetný krok v tísni. A to je ten dvojí loket. Karl Hermann Frank byl veřejně popraven na Pankráckém náměstí. Jeho hlavním zločinem bylo vyvraždění Lidic. Kdo nese odpovědnost za vraždění našich obyvatel po 20.srpnu 1968, kdo hrál roli K.H.Franka v tomto případě? Neprohlásili jsme je za válečné zločince a oni si dodnes žijí ve svých přepychových ukradených sídlech. Nikdo je nevolá k odpovědnosti, ačkoliv mají ruce stejně poskrvrněné českou a slovenskou krví. Vymlouváme se na demokracii, ale to není chyba demokracie, to je naše chyba. Demokracií nazýváme prostoduchost a naivitu. Mluvíme o pádu komunistické diktatury. Já o žádné nevím. Soudruzi jen ustoupili na vedlejší pozici a teď sbírají síly na nový útok. Jsou všude mezi námi a co je horší, jsou hlavně nad námi. Na vedoucích a rozhodujících místech, sabotují naši novou cestu, štvou proti sobě lidi i národy. To není volání po odplatě, po pomstě, jenom po bezpečnosti a po jistotě. Nemohu mít jistotu, dokud budou ve svých pozicích. Nevěřím tomu, že se vzdali. Co byl srpnový pokus o puč v Moskvě a kdo tam dneska demonstruje za propuštění pučistů? A jak dopadly volby v Polsku? Komunisté se derou zpátky do svých pozic. Zatím nekrvavě, ale kdo dokáže odhadnout, kdy vezmou do ruky zbraň? Pohrdání lidským životem je vlastní nejenom fašismu, ale i komunismu. Maličkou ochranu nám slibuje lustrační zákon. Je ovšem chybný už proto, že musel vůbec vzniknout. V roce 1945 jsme vydali retribuční dekrety a postavili jsme nacistickou ideologii i stranu mimo zákon. Totéž jsme měli udělat počátkem roku 1990 s komunisty. A dneska bychom se nemuseli dohadovat o lustračním zákonu. Nemuseli bychom poslouchat falešná slova o toleranci a smíření. Pamětníci, vzpomínáte si, že už to tady bylo, že se nacisté po válce taky chtěli smiřovat? Jenže my tu máme pořád ten dvojí loket, jiný pro nacisty a jiný pro komunisty. Jsme jako malé dítě, které si hraje s odjištěným granátem. Nedivte se, že mi to nedá spát, nechtěl bych, aby to dopadlo jako v té smutné písničce Voskovce a Wericha, která končí: "Jednou to všechno bude jasné, až budeme na věky spát." Ivan Foustka
(Odposlechnuto - Radiofórum, 3.12.1991)