--------------------------------------------------------------------------------
Autor: K. Weiss Lubomír č.: 757
Název: Básník 91 /nejhůř je v zemi trpasličích obrů/
Zdroj: NN Ročník........: 0002/002 Str.: 015
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 09.11.1991 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Motto: nejhůř je v zemi trpasličích obrů Konečně, oddychlo si něco ve mně, když jsem spatřil svůj rukopis sbírky Poněkud delší básně, opatřený obálkou s razítkem Klubu osvobozeného samizdatu. Obálka ležela opuštěně na ópébéhácké bedně s pískem na zimu v průjezdu starého U svatého Jana Nepomuckého v Nerudově ulici - já říkám Nerudná - kde svého času bydlel též básník Emanuel z Lešehradu a kde dnes prozatím bydlím i já. Sebral jsem svou zatoulanou ovečku, rozřízl a dozvěděl se, že jsem v očích lektorských shodně neobstál. Týden před tím - bez podpisu - jsem se o něčem podobném dozvěděl také od Nadace Obce spisovatelů. Sen se splnil, mohu si beztrestně psát, co chci a oni vydávat - co uznají za vhodné. V případě, že to, co jim nabídneš, shledají nevhodným, jsi namydlen. Oholit prosím, navonět, utřít do sucha. Cinkám bufetovými drobnými v kapse, na prsou starého saka se mi marně nafukuje peněženka - tu jsem dostal - a v ní lístky na obědy - ty jsem též dostal... V bufetu jsou dvě fronty lístkáčů, jedni si kupují vepřové na kmíně - bývá 3 až 4krát do týdne - s knedlíkem, či houskou, ti druzí zas odcházejí, spokojeně rudí v tváří pod náporem tašek zmrzlé drůbeže, a něčeho k tomu...

Básníků jsou také dva druhy, ti, co opěvují a ti, kteří vidí. Jedni mají lesklé klopy, ti druzí zase lokty. Utéci sám sobě nelze, proto je hloupé jedny zatracovat a druhé vyvyšovat. Jsou, jací jsou. Někdo říká smůla - druhý charakter. Tahle zapeklitá doba, která si ráznost popletla s pomalostí, jíž nazývá humanitou, mi připomíná dobu básníka Viktora Dyka a jeho přátel, kteří s takovou chutí bourali Rakousko, aby pak najednou zklamaně museli konstatovat, že takhle si to nepředstavovali. Básník je ten, kdo si nikdy nedá pokoj, protože jinak by ztratil opodstatnění, důvod své existence. Přiznejme si to a nermuťme se, že nás zase odmítají. Je to tak totiž správně a nikdy nebylo jinak, pouze jedni se dnes velmi rychle naučili říkat pane, zatímco jiní se nestydí tomu naproti říci nahlas - soudruhu. Včera, dnes a určitě i zítra. "Čest a práci!", říká moje Marie, odpovídám: "a nemít malé cíle."

Ještě mi dovolte upřesnění: Soudruh je staré, poctivé slovo, nemající původně nic společného s komunismem. A za druhé, samozřejmě krom básníků opěvujících a vidoucích, jsou též ti, kteří vidět přestávají.

9.11.91 Lubomír K. Weiss