V krátké zprávě chci podat
svědectví a vlastní zkušenosti z československého vězení. Měl jsem možnost
se setkat s Pavlem Wonkou.
Byl
jsem umístěn na oddělení CUO, takzvané díře, kde jsem zažil velmi hrubé
zacházení a týrání. Vězeňský dozorce, zvaný mezi vězni „Hajaja“, se svým
pomocníkem, vězněm s přezdívkou „Jáchym“, se vřítili do cely, kde jsem byl
ubytován s dalšími dvěma vězni. Hajaja, z kterého byl cítit alkohol
na několik kroků,. Což u něho bylo normální, se začal rozčilovat, že se na něho
šklebím. Já mu odpověděl, že se tvářím normálně. V tu chvíli jsem dostal
pěstí do břicha a do obličeje. Když jsem se mohl rozhlédnout, spatřil jsem
další dva spoluvězně, jak si utírají krev z obličeje. Prý malá lekce
karate, výchovný výcvik. Bolely mě zuby, rty a tekla mi z nich krev. Sáhl
jsem si za zuby, cítil jsem, že mi kus zubu chybí. Hajaja prohlásil: Ne aby vás
napadlo si na mne stěžovat. Jinak to s vámi špatně dopadne. Vy jste mě napadl a
já se bránil.“ Další rozhovor byl určen pro Jáchyma, aby donesl plechovku
s mazlavým mýdlem. Nebylo to nic zvláštního, na to jsme byli zvyklí.
Hajaja nás postavil do pozoru na chodbě a Jáchym se dal do práce. Když nás
nahnali zpátky do cely, byl jsem šokovaný nad tou hrůzou – holá prkny, na
kterých jsme spali, byla celá namazaná mazlavým mýdlem, to by mě tak
nepřekvapilo, ale mýdlo bylo všude, Po zemi i na WC. Více cela neobsahovala. Na
to mýdlo byla nalita celá láhev kreosanu a vysypaná celá krabice chloraminu, to
vše polit několika kbelíky vody. Bylo nám poručeno, abychom to uklidili, nám
k tomu zbývaly jen holé ruce a voda na splachování WC. Tímto způsobem byla
vytvořena tzv. „plynová komora“ – oblíbený způsob mučení vězňů sadistickými
vězeňskými dozorci. Do toho nás zavřeli, dusili jsme se a velmi kašlali,
připadalo mi, že mi to utrhne plíce. Kdo to neprožije, tak to asi nepochopí,
kam až můžou dojít sadistické sklony některých dozorců. Přitom není možnost se
dovolat spravedlnosti.
Toto
jsem zažil ještě jednou, ale v trochu jiné režii. Na dvoře v tzv,
teletnících, kde probíhala jednohodinová vycházka. Když svítilo sluníčko,
vycházka trvala jen 1 minut. Ale když mrzlo, tak se čas určitě dodržel. Chodili
jsme dokolečka a za mnou chodil Pavel Wonka, který byl znám tím, že znal
výborně právo a pomáhal spluvězňům psát různé stížnosti. Tím si vysloužil
nelibost vězeňských strážců. Pavel Wonka mi chtěl něco říci, ale bachař to
zpozoroval a postavil nás ke zdi do hromady vyhrnutého sněhu a nechal nás tam
stát celou hodinu v pozoru. Po celou tu dobu bachař pokřikoval: „Podívejte
se na ně,jak tam stojí, asi je jim dobře, a to je prý ochránce lidských práv.“
A to bylo v době, kdy teplota dosahovala –30 stupňů C, navíc jsme byli po
koupání, které bylo 1x za týden as kde bylo možno si vyprat ponožky v ruce
mýdlem. Takže jsme stáli v 30 stupňovém mraze v teplákách, bez ponožek, po
kolena ve sněhu. Když nás hnali z teletníku zpátky na díru, byli jsme
překvapeni, že jsme přeřazeni do jiné cely společně. Když jsme vešli do předem
připravené plynové komory, která byla upravena stejným způsobem, jak jsem již
popsal. Berte to jak svědectví, jak se čsl. věznicích „pečuje“ o zdraví vězňů.
Nikdy
nepřijmu tvrzení, že Pavel Wonka zemřel normální smrtí, jak se snaží tvrdit
oficiální propaganda, ale jedině na následek dlouhodobého týrání.
Nemohu
mlčet a čekat se skloněnou hlavou, vždyť má rodina nesla velmi těžce mé
uvěznění. Bydlela ve špatně vyhřátém bytě v rozestavěném rodinném domku
bez střechy, kde v zimě teplota dosahovala –5 stupňů. Ze stropu visely
rampouchy. Bez finančních prostředků, bez poskytnutí podpory MNV, bez
jakéhokoliv zájmu o rodinu. Upozorňuji na to, že jsem byl zavřen
z politických důvodů. MNV, když se na něho moje rodina obrátila se žádostí
o pomoc, dostala pouze vysvětlení, proč jí nemohou pomoci (Váš muž měl být
zticha a nemusel se dostat do vězení).
Prosinec 1988
Václav Černík, ul. Sv. Čecha 514
503 46 Třebechovice