Jestlipak
by se ten „hrdý“ (a se svědomím tak „zachovalým“, že mu nedovolilo podepsat
lustrační zákon) Dubček odporoučel z funkce předsedy Federálního
shromáždění, kdyby povícero poslanců začalo (alespoň občas) i jemu dělat to, co
dělají konfidentům StB, tj., že při jejich vystoupeních odcházejí
z jednací síně? Otázka nejspíš jen nanejvýš teoretická, protože politické
kultury“ je v tom „našem“ FS kolik libo, zato poctivé, spravedlivé
tvrdosti a politického studu je tam jak šafránu!
Generální prokurátor ČS Brunner
Antikomunistické alianci připomněl, že omyl (tj. nechtěné pochybení)
v seznamech konfidentů, které AA zveřejňuje, by byl trestný. – A což
vědomé ponechávání těchto borců ve významných funkcích, kde mohou škodit dál,
to v našem „právním státě“ není trestné? Kdo se bude zodpovídat
z tohoto neomylu?
Nevěnovat se patřičně veřejným
věcem za stavu, kdy ty tyto věci jsou ve velikém nepořádku, není to také jistý
způsob politického parazitování?
O naší politické bídě snad
nejvýmluvněji svědčí to, kolik politické a morální otrlosti je u politických
předáků seskupení relativně nejméně nanicovatých. Jeden jako druhý vidí vedoucí
úlohu bývalých komunistů velice „rozmazaně“ a jednomu jako druhému tato
ohavnost vadí mnohem méně, než by jim vadit měla.
I dva roky po listopadu 1989
zůstává politickým úkolem č. 1 udolat vedoucí úlohu bývalých komunistů. Kdo
toto nevidí dost ostře, ten je politicky slepý a naprosto nedůvěryhodný.
Jsme zahlceni následnými problémy,
tj. takovými, které pocházejí z ponechávání darebných lidí ve funkcích
nejvyšších. Pokračování naší mizérie je tak „pojištěno“ hned dvakrát:
1) darební
podřízení těch darebných na nejvyšších místech vědí, že jejich možnosti jsou
pořád ještě hodně velké
2) i když ti
níže postavení občas „ujedou“, vědí, že je jejich nadřízení opět podrží.
I svou politickou nemohoucnost
někteří vydávají za své předností! Nedokázali včas usvědčit a vypoklonkovat
z významných funkcí lidi očividně hodně darebné, což jim zcela evidentně
neubralo nic na jejich domýšlivosti! Jako by k serióznosti,
k důvěryhodnosti nepatřilo i to, že se včas tvrdě utkám
s mocichtivými šarlatány.
Nestačí být kurážný „jen tak“. Je
třeba vědět, kdy, kde, v čem a jak je nutno být kurážný.
M. Bělohoubek