Bohumil Obdržálek
USA
Čím
více se vzdalujeme od listopadových dnů 1989, tím méně radosti z vítězství
zůstává mezi aktéry té doby a mezi jejich zahraničními sympatizéry. Jedná se
tedy o jakousi nepřímou úměrnost, zasazenou do politické oblasti lidského bytí.
V následujících řádcích se pokusím zdůvodnit tuto matematicko politickou
disharmonii a její neblahé následky.
Lidé, dlouhá léta navyklí na
stereotyp slovníku stranických mluvčích, začali po sametové přeměně se
zvláštním pocitem v duších absorbovat kriticky vyřčená slova hodnotící
minulou a současnou situaci. Bezcenzurnost a přitažlivá otevřenost
v mluveném i psaném slově však silně připomíná pamětníkům dobu tzv.
Pražského jara. Ovšem, jak víme, po optimistickém jaru následoval podzim plný
smutku a rozčarování. A podobný smutek se začíná vkrádat do sametově
rozněžnělých tváří, ještě do nedávna tak jednotných, ohleduplných a dmoucích se
pýchou nad nenadálým vítězstvím. Z hrdinů se opět začínají stávat zločinci
a ze zločinců hrdinové, tak, jak tomu bylo po roce 1948 či v závěru
šedesátých let. Vzpomínám si, jak jsem se setkal ve vězení s člověkem,
který v roce 1968 zapálil ruský GAZ a za svůj čin byl oslavován jako
hrdina svými vzácně jednotnými spoluobčany. Za rok na t už čekal ve vazbě na
výměr trestu, který mu ordinovali jeho dřívější obdivovatelé.
Paradoxem post-sametového údobí je
skutečnost, že prioritu v rehabilitačních procesech získávají komunisté
vyloučení ze Strany po nezdařeném pokusu o reformu, zatímco jejich bývalé oběti
na svou satisfakci stále čekají.
Ti, kteří v době dřívější
nebo nedávné se podíleli svým příslušenstvím ve zločinecké organizaci KSČ na
likvidaci tisíců, kteří posílali do dolů kněze, z učitelů dělali betonáře,
schopným podnikatelům ukradli majetek a ještě je zavřeli, znemožnili studium na
vyšších školách dětem těch čestných, kteří odmítali výt s demagogickými
pomatenci, ti bezcharakterní vrtichvosté nyní v sametových převlecích a
bez jakéhokoliv pocitu viny opět obrátili nosní dírky k nebi, zase se
derou ke korytům a odmítají opustit prohřátá křesla svých kanceláří, kde po
několik desetiletí kuli pikle a rozsévali neštěstí. To, že nejsou hnáni
k zodpovědnosti za své zločiny, má za následek výraz něžně sametové
revoluce, který je zcela pochybený.
S odstupem několika měsíců
vychází najevo poznatek, že vlastně o žádnou revoluci nešlo. Bývalé vládě se
naskytla vhodná příležitost předat žezlo a tak bezbolestně vyklouznout
z neúnosné situace a tím se tak zcela zbavit odpovědnosti za své
zkázonosné dílo. Výměna pozic proběhla systémem něco za něco. My vám uvolníme
vedoucí pozice a vy nám zase zajistíte, při vší své něžnosti, klidný a
beztrestný odchod. Pádnost této domněnky dokazuje heslo: Nebudeme jako oni!
Prosazované novým vedením, pacifikující odhodlání lidu vypořádat se se
zločinci. Je nutno dodat, že nikdo ovšem nevybízel k popravám a doživotním
žalářům tak, jak to dělali ONI. Namístě však mělo být zavedení důkladného
prošetření zločinů spáchaných členy Komunistické strany a nikoli podílníky na
zločinech rehabilitovat a dokonce jimi znovu obsazovat vládní funkce a významné
pozice v oblasti zahraniční politiky.
Když jsem krátce po kosmetické
úpravě ve vedení státu upozorňoval v soukromých dopisech své přátele na
zjevné chyby, kterých se dopouštějí, byl jsem označován za jakéhosi zatrpklého
nepřejícníka, který si nechce připustit, že by mohlo dojít
v Československu ke změně k lepšímu. Nyní nadčasoví optimisté
z řad mých přátel titulují svého donedávna milovaného prezidenta, kterého
dokonce srovnávali s prezidentem T. G. Masarykem, nejhrubšími výrazy a
jeho poradce za – cituji: „bandu, která se se svým vůdcem pakuje ze státní
kasy“.
Popsané skutečnosti vyvolávají
onen pocit zklamání z nepřímé úměrnosti.
(Našinec, č.4, ročník VIII,
1990/91)