Jak to vidí exil

Bohumil Obdržálek

USA

 

Čím více se vzdalujeme od listopadových dnů 1989, tím méně radosti z vítězství zůstává mezi aktéry té doby a mezi jejich zahraničními sympatizéry. Jedná se tedy o jakousi nepřímou úměrnost, zasazenou do politické oblasti lidského bytí. V následujících řádcích se pokusím zdůvodnit tuto matematicko politickou disharmonii a její neblahé následky.

Lidé, dlouhá léta navyklí na stereotyp slovníku stranických mluvčích, začali po sametové přeměně se zvláštním pocitem v duších absorbovat kriticky vyřčená slova hodnotící minulou a současnou situaci. Bezcenzurnost a přitažlivá otevřenost v mluveném i psaném slově však silně připomíná pamětníkům dobu tzv. Pražského jara. Ovšem, jak víme, po optimistickém jaru následoval podzim plný smutku a rozčarování. A podobný smutek se začíná vkrádat do sametově rozněžnělých tváří, ještě do nedávna tak jednotných, ohleduplných a dmoucích se pýchou nad nenadálým vítězstvím. Z hrdinů se opět začínají stávat zločinci a ze zločinců hrdinové, tak, jak tomu bylo po roce 1948 či v závěru šedesátých let. Vzpomínám si, jak jsem se setkal ve vězení s člověkem, který v roce 1968 zapálil ruský GAZ a za svůj čin byl oslavován jako hrdina svými vzácně jednotnými spoluobčany. Za rok na t už čekal ve vazbě na výměr trestu, který mu ordinovali jeho dřívější obdivovatelé.

Paradoxem post-sametového údobí je skutečnost, že prioritu v rehabilitačních procesech získávají komunisté vyloučení ze Strany po nezdařeném pokusu o reformu, zatímco jejich bývalé oběti na svou satisfakci stále čekají.

Ti, kteří v době dřívější nebo nedávné se podíleli svým příslušenstvím ve zločinecké organizaci KSČ na likvidaci tisíců, kteří posílali do dolů kněze, z učitelů dělali betonáře, schopným podnikatelům ukradli majetek a ještě je zavřeli, znemožnili studium na vyšších školách dětem těch čestných, kteří odmítali výt s demagogickými pomatenci, ti bezcharakterní vrtichvosté nyní v sametových převlecích a bez jakéhokoliv pocitu viny opět obrátili nosní dírky k nebi, zase se derou ke korytům a odmítají opustit prohřátá křesla svých kanceláří, kde po několik desetiletí kuli pikle a rozsévali neštěstí. To, že nejsou hnáni k zodpovědnosti za své zločiny, má za následek výraz něžně sametové revoluce, který je zcela pochybený.

S odstupem několika měsíců vychází najevo poznatek, že vlastně o žádnou revoluci nešlo. Bývalé vládě se naskytla vhodná příležitost předat žezlo a tak bezbolestně vyklouznout z neúnosné situace a tím se tak zcela zbavit odpovědnosti za své zkázonosné dílo. Výměna pozic proběhla systémem něco za něco. My vám uvolníme vedoucí pozice a vy nám zase zajistíte, při vší své něžnosti, klidný a beztrestný odchod. Pádnost této domněnky dokazuje heslo: Nebudeme jako oni! Prosazované novým vedením, pacifikující odhodlání lidu vypořádat se se zločinci. Je nutno dodat, že nikdo ovšem nevybízel k popravám a doživotním žalářům tak, jak to dělali ONI. Namístě však mělo být zavedení důkladného prošetření zločinů spáchaných členy Komunistické strany a nikoli podílníky na zločinech rehabilitovat a dokonce jimi znovu obsazovat vládní funkce a významné pozice v oblasti zahraniční politiky.

Když jsem krátce po kosmetické úpravě ve vedení státu upozorňoval v soukromých dopisech své přátele na zjevné chyby, kterých se dopouštějí, byl jsem označován za jakéhosi zatrpklého nepřejícníka, který si nechce připustit, že by mohlo dojít v Československu ke změně k lepšímu. Nyní nadčasoví optimisté z řad mých přátel titulují svého donedávna milovaného prezidenta, kterého dokonce srovnávali s prezidentem T. G. Masarykem, nejhrubšími výrazy a jeho poradce za – cituji: „bandu, která se se svým vůdcem pakuje ze státní kasy“.

Popsané skutečnosti vyvolávají onen pocit zklamání z nepřímé úměrnosti.

 

(Našinec, č.4, ročník VIII, 1990/91)