Dne
3.10.1991 zveřejnil deník Práce některé mé názory o stavu východočeské justice
(Necenzurované noviny celý článek přetiskly v čísle 5/91).
V tomto článku jsem se
především zabýval personálním stavem justice, uveřejněné téma však není jediným
problémem, kterému jsem se chtěl věnovat, rozsah článku mi však neumožnil širší
diskusi.
Odezva na můj článek, mimo
několika anonymů, byla mezi veřejností kladná a občané mě zahrnuli dopisy, ve
kterých upozorňovali na své špatné zkušenosti s justicí a zejména se
skutečností, že v mnoha případech není ani nyní možné dosáhnout nápravy
řady křivd. Ze strany vedení východočeské justice jsem neočekával pochopitelně
nic dobrého, reakce současných hodnostářů mne však přesto poněkud překvapila.
Vedení krajského soudu zaslalo redakci deníku Práce dopis, ve kterém veškerá
protiargumentace s mými názory se soustřeďuje pouze na snahu maximálně mne
očernit. V tomto dopise jsou zcela inkoherentně vyzdvihovány údajné
zásluhy současných funkcionářů na jedné straně a na straně druhé je uváděno, že
proti mám argumentům je pod důstojnost soudu konkrétně diskutovat. Stručně
řečeno, mimo těžkých pomluv mé osoby se vedení soudu nezmohlo na žádnou
konkrétní reakci.
Jsem soudcem od rku1981, soudil
jsem jak občansko-právní věci, tak především trestně-právní agendu, hlavně
trestné činy v dopravě. Od roku 1986 do roku 1989 jsem byl soudcem Krajského
soudu v Hradci Králové. Vedle vždy přítomného poručníkování orgánů KSČ mi
v práci justice vždy vadila podřízenost soudů, bezohledné vyžadování
urychleného rozhodování, byrokratismus a cynismus řady mých kolegů. V roce
1987 jsem vstoupil do KSČ, neboť jsem se díky propagaci perestrojky domníval,
že jediná schůdná cesta k demokratickým změnám může vést přes vnitřní změny
v KSČ. Brzy jsem poznal svůj omyl. Bylo by laciné, kdybych dnes tvrdil, že
svého členství v KSČ lituji a stydím se za ně. Z KSČ jsem vystoupil
v prosinci 1989 a mám za to, že svůj „omyl“, který mi nyní současné vedení
justice plné komunistů z let padesátých a šedesátých otlouká o hlavu, jsem
alespoň částečně splatil pomocí řadě lidem, které minulý režim pronásledoval a
soudil. Díky této své pověsti jsem požíval důvěry aktivistů OF v Hradci
Králové i v Pardubicích, se kterými jsem byl od prvních dnů převratu
v úzkém kontaktu. Není jejich ani mojí vinou, že tito lidé byli
v dalším vývoji vytlačeni vlnami profesionálních kariéristů. Od ledna 199
jsem byl pověřen řízením okresního soudu v Pardubicích, s ohledem na
své přesvědčení o nutnosti politické nezávislosti jsem se nestal členem žádného
hnutí či strany, ačkoli mi to bylo nařízeno. Po listopadu 1989 jsem hlavně
očekával, že dojde k odchodu pánů, kteří svou soudcovskou kariéru stavěli výlučně na svých stranických
hodnostech a plnění vyslovených i nevyslovených přání nejrůznějších bossů
okresní a krajské úrovně. Domníval jsem se, že základním kritériem bude
kvalita, nestrannost i lidskost soudcovské profese a že dojde k podstatným
změnám v celkové organizaci práce soudů a k jejímu zmodernizování.
Snažil jsem se pracovat na koncepci justice
a své názory jsem veřejně přednášel. Pro nové vedení rezortu, které se
mezitím vytvořilo z bývalých podnikových právníků, osmašedesátníků, jsem
se stal, jako nežádoucí radikál, krajně nepohodlným. Nové vedení justice
přijalo většinu dřívějších praktik bez sebemenších změn, snahy o zefektivnění
práce justice zůstaly stranou. Primárním zájmem nově příchozích klik byla snaha
dosáhnout maximálních platů a výhod, dále požadavky na vlastní doživotní
neodvolatelnost. Na schůzích se hojně řečnilo o demokracii, jakákoliv
demokratická diskuse však byla nepřípustná. Konzervace autoritářských a
dogmatických praktik se brzy stala výstražným mementem pro mladé a schopné
absolventy právnických fakult, kteří se proto soudům vyhýbají širokým obloukem.
Nové vedení justice vystupovalo z pozice neotřesitelných gubernátorů a
umně využívá obav soudců a administrativy z existenční nejistoty
k budování velmi výhodných míst pro sebe, své známé a kamarády svých
kamarádů. Naprostá většina řadových soudců je z tohoto vývoje více než
zneklidněna, soudcovská profese je opět degradována na úroveň poslušného
služebnictví.
Po řadě střetů, kdy jsem byl
z Pardubic přeřazen ke krajskému soudu v Hradci Králové, tedy funkčně
na vedlejší kolej, jsem se rozhodl z justice odejít. Před svým odchodem
jsem však chtěl seznámit veřejnost se skutečným stavem justice a proto jsem poskytl deníku Práce již zmíněný
rozhovor. Rozpoutala se vlna hysterie proti mé osobě, byl jsem označen za
člověka, který chce rozvrátit celou justici. Přestože jsem soudil více než 10
let, nikdy se mi nestalo, aby někdo vyhrožoval mé rodině. Po zveřejnění článku
se tak bohužel stalo. V interních rozhovorech mých nadřízených jsem byl
označován za psychopata a alkoholika, denunciační kampaň se rozběhla i proti
mému příteli, který již po řadu let neúprosně ukazuje na morálně pokleslé
praktiky některých příslušníků justice apod. Řada soudců krajského soudu se
mnou skrytě sympatizují a souhlasí s mými názory. Spolu s pozitivním
ohlasem veřejnosti mne tato zjištění vedla k názoru, že opustit justici by
bylo zbabělé a proto jsem se rozhodl svoji rezignaci na soudce vzít zpět, a to
ve lhůtě tří měsíců před ukončením této funkce. Dodnes jsem žádný oficiální
přípis od vedení, jak bylo s mojí rezignací a s jejím zpětvzetím
naloženo, nedostal. Bylo mi pouze ústně sděleno, že rezignace je účinná a že
tedy nemám, jako každý jiný občan, podle zákoníku práce možnost své původní
rozhodnutí změnit. To, že mi nebylo přiznáno zvýšení platu za dobu, kdy jsem
pracoval u krajského soudu ve smyslu § 11 zákona o platech soudců, mne již ani
nepřekvapuje. Dne 30.12.1991, na základě ústního přikázání, jsem odevzdal klíč
od své kanceláře a byl z justice vykopnut. Dodnes bez řádného
právoplatného odůvodnění.
Vacare culpa magnum est solatium.
JUDr.O.Kracík