Loutka na provázku?
Kolik
komentářů, tolik interpretací motivace, činů a osobnosti M. Marečka – bohužel,
většinou nezaložených na analýze, ale spíše na nepřesném výčtu fakt a na
myšlení po výtce asociativním a kritice povrchní a povýšenecké (viz V.Mlynář v Respektu
č. 6/1992).
Podobně muselo posluchače rozhlasu
naplnit pochybnostmi a smutkem metaforické výrazivo jako „tyranie mučedníků“ či
„politizace práva“, jež stálo v jádru interview Jana Urbana pro Svobodnou
Evropu dne 18.února t.r.
Tzv. případ Mareček je klasickým
střetem přirozenoprávních přístupu a teorie pozitivního práva, přičemž za to
druhé nutno u nás považovat ono komunistické protipráví a bezpráví, jež
v oblasti hospodářské, ryze občanské a trestní postihlo u nás po roce 1948
statisíce bezmocných občanů.
Málokde byly zcela nelegitimní
protilidské a protiobčanské postupy tak precizně legalizovány jako
v socialistickém Československu. Pozoruhodná kombinace byrokratické
důkladnosti, důsledného pohrdání lidskou přirozeností a dosavadním společenským
vývojem našla právě téměř nepostižitelné vyjádření v unikátní mašinérii
justičního a policejního šikanování, jež bude ještě dlouho předmětem zájmu
mnoha obětí a odborníků.
M.Mareček (podobně jako J.Wonka,
P.Placák) se prostě odmítl smířit s tím, že vše se dělo podle tehdy
platných zákonů a že stalo-li se něco nesprávného a nelegitimního, bylo to
legální, tudíž – podle platných právních norem – zcela legitimní.
V tomto kontextu působí úvaha
Petra Příhody „Obnova mravnosti úřední cestou?“ (LN 30.1.1992) na soudného
čtenáře zvlášť pohoršlivě a zavádějícím způsobem. Petr Příhoda se domnívá, že
M.Mareček s nasazením svého života „naléhá na instituci, která má střežit
právo, aby odčinila nemravnost. To je jako chtít po autobusu, aby létal nebo po
psu, aby četl“. Autor je přesvědčen, spolu s p. Brunnerem, že dnešní
prokuratura panu Marečkovi vstříc vyjít nemůže.“
Poté následuje úvaha o tom, že
princip retroaktivity není možný, variace na to, jak si M.Mareček plete
mravnost s ochranou práva a vše vrcholí zcela nelogickým vývodem, že i „po
zhroucení nemravného totalitního režimu lze popírat svědomí, propadat iluzi
nevinnosti, krýt se za alibistickou legalitou a spoluvytvářet nové zlořády“.
Ano, to je pravda, ale jak to souvisí s panem Marečkem, když právě on nastolil
nutnost důkladně se podívat na zločinný způsob tvorby právních, respektive
zákonných norem? Odmyslíme-li od skutečnosti, že pronásledování občanů
v souvislosti s uplatněním petičního práva, garantovaného ústavou (ať
již šlo o Chartu 77 či Několik vět) bylo v rozporu s tehdy platnými
zákony, nezbývá než ocenit hloubku Marečkovy intuice, jež nutí prokuratury
revidovat svůj raison d´étre, protože kromě trestně právního postihu se mají
vykázat i určitou trestněpreventivní funkcí. Jinými slovy: Prokuratura
z hlediska osvětlení mechanismu přenosu politických direktiv
komunistického ÚV do parlamentu by panu Marečkovi a široké veřejnosti vyjít
vstříc měly podobně by se měly zabývat okolnostmi různých politických machinací
a tlaků, vykonávaných na lékaře, aby vydávali to či ono zdravotní posouzení
v situacích pro komunistickou moc zvlášť naléhavých a choulostivých….
Záhadné tajné materiály a
instrukce se neobjevily nedávno – teprve nedávno byly díky rostoucímu zájmu
veřejnosti uveřejněny. Do pohybu se dali i někteří právně chápavější poslanci
ČNR. Ukazuje se totiž, že je nejen v možnostech, ale i povinností
prokuratur pátrat po trestní, tak politické zodpovědnosti těch, kdo arbitrálně
přijaté stranické direktivy přenášeli na povolné, zaprodané či hloupé představitele
lidu – iniciátory tzv. pendrekového zákona. Podobně prokuratury zdaleka
nevyčerpaly své možnosti důkladně přešetřit součinnost okresní psychiatričky a
policie s tím, že zase nejde ani tak o lékařku a policisty jako takové,
ale o celé zákulisní činnosti StB a převodní páky jejich exekučních metod.
Pro mnohé komentátory zápolení
pana Marečka bylo zajímavější soustředit se spíše než na meritum věci na
zpochybňování jeho soudnosti a charakteru (zde zvlášť vynikl poslanec ČNR
Kozánek z Kyjova) a spolu s ním opět P,Příhoda ve výjimečně zmatečné
úvaze „Cesta vede jinudy“ (LN 13.2.1992). Zde byl M.Marečkovi a jeho údajným
rádcům připsán redukcionalistický přístup k problémům („pokus usvědčit
komunistický režim a lidi v jeho službách přepisem merita věci do řeči
práva“) a zde bylo poukázáno na riziko propadnutí právnímu fundamentalismu.
Závěr článku je pak adresován těm, kdo M.Marečkovi radili, formulovali (sic!)
jeho podání a „pomáhali mu tuto hru rozehrát“. Načež následuje opět povýšenecká
rada na adresu oněch neznámých spiklenců: „zkuste mu ji rozmluvit, dokud je
čas“.
Snad se P.Příhodovi ozvou vikář
Šimek a další kyjovští občané a odpoví lépe než my, kdo sledujeme tento
bezprecedentní zápas přirozenoprávního cítění a myšlení s lidskou
omezeností z větší dálky. Ano, striktně legalistický výklad pozic
pozitivního práva je jediná cesta, jak občany přesvědčit, že, čistě teoreticky
vzato, se jim vlastně nic nedělo a že prožité ústrky a ponižování nejsou
důvodem k postihu tvůrců totalitního systému – zkrátka občané by se měli
smířit s tím, že se nedá nic dělat, že to úřední cestou (nebo chtěl autor
říct právní cestou?) změnit nejde.
Jak tedy překonat minulost a
vybudovat právní stát? Snad reinterpretací svých hlubinných prožitků, rodinné
determinace a šetrným opouzdřením citově neúnosných zkušeností a významů?
Petr Příhoda je jistě zdatný
psychoanalytik – možná, že by se měl co nejvíce věnovat své profesi – díky
tomu, co předvedl, lze očekávat takový příliv nových pacientů, že mu – doufejme
– na publicistiku žádný čas dlouho nebude zbývat.
Alena Hromádková