--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hromádková Alena č.: 881
Název: Loutka na provázku?
Zdroj: NN Ročník........: 0002/006 Str.: 003
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Kolik komentářů, tolik interpretací motivace, činů a osobnosti M. Marečka - bohužel, většinou nezaložených na analýze, ale spíše na nepřesném výčtu fakt a na myšlení povýtce asociativním a kritice povrchní a povýšenecké (viz V. Mlynář v Respektu č. 6/1992). Podobně muselo posluchače rozhlasu naplnit pochybnostmi a smutkem metaforické výrazivo jako "tyranie mučedníků" či "politizace práva", jež stálo v jádru interview Jana Urbana pro Svobodnou Evropu dne 18. února t.r.

Tzv. případ Mareček je klasickým střetem přirozenoprávních přístupů a teorie pozitivního práva, přičemž za to druhé nutno u nás považovat ono komunistické protipráví a bezpráví, jež v oblasti hospodářské, ryze občanské a trestní postihlo u nás po roce 1948 statisíce bezmocných občanů.

Málokde byly zcela nelegitimní protilidské a protiobčanské postupy tak precízně legalizovány jako v socialistickém Československu. Pozoruhodná kombinace byrokratické důkladnosti, důsledného pohrdání lidskou přirozeností a dosavadním společenským vývojem našla právně téměř nepostižitelné vyjádření v unikátní mašinérii justičního a policejního šikanování, jež bude ještě dlouho předmětem zájmu mnoha obětí i odborníků. M. Mareček (podobně jako J. Wonka, P. Placák) se prostě odmítl smířit s tím, že vše se dělo podle tehdy platných zákonů a že stalo-li se něco nesprávného či nelegitimního, bylo to legální, tudíž - podle platných právních norem - zcela legitimní. V tomto kontextu působí úvaha Petra Příhody "Obnova mravnosti úřední cestou?" (LN 30. 1. 1992 na soudného čtenáře zvlášť pohoršlivě a zavádějícím způsobem). Petr Příhoda se domnívá, že M. Mareček s nasazením svého života "naléhá na instituci, která má střežit právo, aby odčinila nemravnost. To je jako chtít po autobusu, aby létal nebo po psu, aby četl". Autor je přesvědčen (spolu s p. Brunnerem), že dnešní prokuratura "panu Marečkovi vstříc vyjít nemůže".

Poté následuje úvaha o tom, že princip retroaktivity není možný, variace na to, jak si M. Mareček plete mravnost s ochranou práva a vše vrcholí zcela nelogickým vývodem, že "i po zhroucení nemravného totalitního režimu lze popírat svědomí, propadat iluzi nevinnosti, krýt se alibistickou legalitou a spoluvytvářet nové zlořády". Ano, to je pravda, ale jak to souvisí s panem Marečkem, když právě on nastolil nutnost důkladně se podívat na zločinný způsob tvorby právních, resp. zákonných norem? Odmyslíme-li od skutečnosti, že pronásledování občanů v souvislosti s uplatněním petičního práva, garantovaného ústavou (ať již šlo o Chartu 77 či Několik vět) bylo v rozporu i s tehdy platnými zákony, nezbývá než ocenit hloubku Marečkovy právní intuice, jež nutí prokuratury revidovat svůj raison dŢétre, protože kromě trestně právního postihu se mají vykázat i určitou trestně preventivní funkcí. Jinými slovy: prokuratury zhlediska osvětlení mechanismu přenosu politických direktiv komunistického ÚV do parlamentu by panu Marečkovi a široké veřejnosti vyjít vstříc měly, podobně by se měly zabývat okolnostmi různých politických machinací a tlaků, vykonávaných na lékaře, aby vydávali to či ono zdravotní posouzení v situacích pro komunistickou moc zvlášť naléhavých a choulostivých ...

Záhadné tajné materiály a instrukce se neobjevily nedávno - teprve nedávno byly díky rostoucímu zájmu veřejnosti uveřejněny a do pohybu se dali i někteří právně chápavější poslanci ČNR. Ukazuje se totiž, že je nejen v možnostech, ale i povinnostech prokuratur pátrat jak po trestní, tak politické zodpovědnosti těch, kdo arbitrárně přijaté stranické direktivy přenášeli na povolné, zaprodané či hloupé představitele lidu - iniciátory tzv. pendrekového zákona. Podobně prokuratury zdaleka nevyčerpaly své možnosti důkladně přešetřit součinnost okresní psychiatričky a policie s tím, že zase nejde ani tak o lékařku a policisty samotné, ale o celé zákulisí činnosti StB a převodní páky jejich perzekučních metod.

Pro mnohé komentátory zápolení pana Marečka bylo zajímavější soustředit se spíše než na meritum věci, na zpochybňování jeho soudnosti a charakteru (zde zvlášť vynikl poslanec ČNR Kozánek z Kyjova) s spolu s ním opět P. Příhoda ve výjimečně zmatečné úvaze "Cesta vede jinudy" (LN 13. 2. 1992). Zde byl M. Marečkovi a jeho údajným rádcům připsán redukcionistický přístup k problému ("pokus usvědčit komunistický režim a lidi v jeho službách přepisem merita věci do řeči práva") a zde bylo poukázáno na riziko propadnutí právnímu fundamentalismu. Závěr článku je pak adresován těm, kdo M. Marečkovi radili, formulovali (sic!!) jeho podání a "pomáhali mu tuto hru rozehrát". Načež následuje opět povýšenecká rada na adresu oněch neznámých spiklenců: "zkuste mu ji rozmluvit, dokud je čas".

Snad se P. Příhodovi ozvou vikář Šimek a další kyjovští občané a odpoví lépe a konkrétněji než my, kdo sledujeme tento bezprecedentní zápas přirozenoprávního cítění a myšlení s lidskou omezeností z větší dálky. Ano, striktně legalistický výklad z pozic pozitivního práva je jediná cesta, jak občany přesvědčit, že, čistě teoreticky vzato, se jim vlastně nic nedělo a že prožité ústrky a ponižování nejsou důvodem k postihu tvůrců totalitního systému - zkrátka občané by se měli smířit s tím, že se nedá nic dělat, že to úřední cestou (nebo chtěl autor říci právní cestou?) změnit nejde.

Jak tedy překonat minulost a vybudovat právní stát? Snad reinterpretací svých hlubinných prožitků, rodinné determinace a šetrným opouzdřením citově neúnosných zkušeností a významů: Petr Příhoda je jistě zdatný psychoanalytik - možná, že by se měl co nejvíce věnovat své profesi - díky tomu, co předvedl, lze očekávat takový příliv nových pacientů, že mu - doufejme - na publicistiku žádný čas dlouho nebude zbývat.

Alena Hromádková