--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Aubris Jiří č.: 892
Název: Zase jen výsměch...
Zdroj: NN Ročník........: 0002/006 Str.: 014
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Po dlouhém čase jsme se konečně dočkali. Parlamentní vyšetřovací komise pro objasnění 17. 11. 1989 podala svou závěrečnou zprávu. Svou práci komise, zdá se, provedla vzorně. Libovali si i poslanci sociálně demokratické orientace. Je to až s podivem, ale nesouhlas vyslovili pouze ortodoxní komunisté: zřejmě správně vycítili, že závěrečná zpráva z nich dělá naprosto neschopné blbce. Blbce ale nedělá jen z nich.

Je až s podivem, s jakým klidem zpráva konstatuje, že se komunistická moc sama od sebe zhroutila, že ještě 16. 11. 1989 všemocná a všehoschopná StB najednou pochopila, že je v koncích, a rozpadla se. Milicionáři si asi řekli, že jde o vůli lidu, vykašlali se na Jakeše a šli domů. Represivní aparát, tak "skvěle" fungující ještě 17. 11. 1989, se najednou také rozložil. Jeden sociálně demokraticky orientovaný poslanec měl plnou pravdu, když řekl, že komise splnila úkol, kterým byla pověřena. Překlenula dobu, kdy se veřejnost o vyšetření 17. listopadu zajímala, a zahladila stopy. Hlavně však neodhalila žádného viníka. Ty komunistické gorily šly na Národní třídu asi samy od sebe, možná až po pracovní době, Zifčák si hrál na mrtvolu z dobrého rozmaru, Dražská měla halucinace a důstojníci KGB byli v řídícím štábu asi na dovolené. Pár zraněných studentů, někteří s doživotními následky, to přece nic není. Tak pro tohle se soudruh Ruml tak dral do vyšetřovací komise? A taky zřejmě kvůli lustracím. Jestli lustroval tak jako vyšetřovatel, pak můžeme být pěkně sametově spokojeni.

Musí se uznat, že schopnost našeho zdravého úsudku nebyla podceněna zcela. Pro jistotu někdo zaranžoval aféru se členy vyšetřovací (a lustrační) komise. Tak se můžeme přít, zda S. Devátý lhal nebo nelhal, zda došlo k úniku informací nebo nedošlo, ale v každém případě děláme jen to, co se po nás chce. Co se po nás nechce, je zabývání se samotnými výsledky vyšetřování. Odvést pozornost jiným směrem se povedlo beze zbytku. Můžeme zatleskat. A hlavně si pamatujme, že když nás nějaký sadista zmlátí pendrekem, že to nemá cenu vyšetřovat. A ještě lépe, přímo nejlépe je do ničeho se neplést, o nic se nestarat, my to nezměníme, a stejně to nemá smysl. To jste chtěli, pánové? Tož to zase ne. Tak snadné to nebude. Člověk není naprogramovatelný stroj a myšlenku nelze uvěznit. Stejně přijde, dříve nebo později. Čas a pravda zvítězí...

Jiří Aubris, vysokoškolský student