Je
až s podivem, jaké emoce vyvolává na české straně otázka bytí
Československa. Málokdo je schopen podívat se na současnost, minulost i
budoucnost Československa s odstupem. Starším generacím, poté, co většina
jejich ideálů doznala trhlin, zbyl v duši hlavně hřejivý obrázek
Masarykovy první republiky. Neříkám to s despektem, je to smutné, ztratili
jsme dějinný rozměr, sami sebe. Dosud jsme se nedokázali s naší novodobou
historií nějak řádněji vyrovnat. Také díky posledním 50 letům nesvobody.
V Čechách máme dvě politické
reprezentace – federální a českou, které však od sebe nerozeznáte. Federální
vláda přirozeně hájí potřeby federace a česká jí v to, seč může, pomáhá.
Česká politika by se za celé ty dva roky dala charakterizovat jako politika
usmiřování a ústupků slovenské straně. Jednou jedinkrát se česká vláda
postavila za své české voliče (v otázce přerozdělování) a žádala záruky
společného státu od slovenské strany. Záruky nedostala a vzápětí ustoupila.
Slovenská politická reprezentace má, přes svou neujasněnost, proměnlivost a
používání „netradičních“ politických metod, jeden aspekt, který slovenskou
scénu sjednocuje. Tím je národní politika, kterou bychom neměli považovat za
něco negativního. Naproti tomu česká strana svůj vlastní, nosný program, který
by ukazoval do budoucnosti, postrádá, stojí a padá s federací. Navíc není
schopna slovenské emancipační snahy pochopit a akceptovat. Přezírá je a
bagatelizuje jako projevy nevyzrálého nacionalismu z minulého století. Tím
ukazuje, že na tom není o mnoho lépe než strana slovenská.
V Českých zemích dosud
neexistuje nějaká výraznější politická síla, která by své snahy neupínala
k imaginárnímu Československu, ale snažila se stavět na něčem pevném, co
má smysl, co dokáže vynaloženou námahu zhodnotit. To znamená pracovat na
politické, hospodářské a kulturní renesanci českých zemí, rehabilitovat ČESKÝ
STÁT!
Je zarážející a nepochopitelné, že
pro federaci jsou i pravicové strany, přitom je nad slunce jasnější, že jen
z hlediska politického to bude po volbách na federální úrovni katastrofa –
strany komunistického typu výrazně posílené hlavně ze Slovenska budou mít ve
federálním parlamentu hlavní slovo.
Není jistě náhoda, že v nedělním pořadu Co týden dal se slovenští
komunisté se vehementně postavili za společný stát. Za takových okolností budou
pak dvě možnosti – buď vytvoří komunisté federální vládu, nebo budou
v opozici (třetí možnost – vytvoření vládní koalice s ODS –
nepředpokládám, i když v tomto státě je zřejmě možné vše). Jelikož jsou komunisté
v politice zběhlí, zvolí možnost druhou – opozici, která však bude natolik
silná, že se parlament stane fraškou. České straně pak nezbude, pokud bude
chtít pokračovat v dosavadní ekonomické politice, federální orgány
bojkotovat – přesně tak, jak to nyní dělá strana slovenská. Bude to opět patová
situace a dřív nebo později dojde tak jak tak k rozpadu státu, který
způsobí jen nesoulad v hospodářské politice obou republik – česká strana
korunu na úkor občanů ČR upevňuje, slovenská strana v prospěch občanů SR
devalvuje. Federální postoje pravicových stran, které vystupují jako hlavní
ručitelé ekonomických a politických přeměn země, ukazují její nevyzrálost.
Všichni jsme dosud v zajetí chimér, které se nemusí jmenovat jen
socialismus.
Mnoho lidí uznává důvody, které
mluví pro klidné rozdělení současné federace. Mají však obavy, že by na
Slovensku mohl vzniknout diktátorský režim. To jsou obavy víc než liché.
Slovensko leží uprostřed Evropy. Z ekonomického ani politického hlediska
by si nemohlo dovolit nějaký nedemokratický systém. Naopak, zmizelo by to, co
nacionalisty na _Slovensku živí – federace. Dosud jsme se neocitli na dně
hospodářské krize, která na Slovensko dopadne zvlášť tvrdě. Dovedu si
představit, jak této situace budou využívat slovenské nacionální síly
v útoku na vše, co je nějak spojenou s Prahou. Že pak na Slovensku
vznikne skutečně výbušná atmosféra se všemi jejími průvodními jevy včetně
násilí, je víc než pravděpodobné.
Je jisté, že samotné české země se
mnohem rychleji dokáží hospodářsky a politicky stabilizovat a integrovat do
Západní Evropy, než tomu bude v rozhárané „federaci“. Ekonomická a
politická konsolidace českých zemí by však měla i velký pozitivní vliv na
samotní Slovensko, kterému by se otevřela přímá cesta do Evropy.
Někteří lidé, ti starší, vidí
v Československu jakousi záruku před „německým nebezpečím“. Je to směšné a
souvisí to s naší národní xenofobií. Bylo opravdu k pousmání, když
ministr Dubrovský vystoupil v televizi, aby na mapě Československa zdůvodnil,
proč je z vojensko strategického hlediska nutné zachovat společný stát.
Každému přitom musí být pří pouhém pohledu na československou „nudli“ jasné, že
z vojensko strategického hlediska je Československo nesmysl. Naše
bezpečnost může být zajištěna jen s bezpečností celoevropskou – armáda
pana Dobrovského v tom bohužel nehraje a nebude hrát žádnou roli.
Stabilizovaný stát, byť ne tak
velký, má šanci poměrně rychle se zařadit mezi skupinu států uznávaných a
vážených, jako je třeba než Čechy několikanásobně menší Lucembursko.
K tomu však potřebujeme soustředit síly na obnovu společnosti a dokončení
transformace ekonomiky. Jestliže bude federace po volbách pokračovat, budeme
opět své síly vyčerpávat v odlišných, mnohdy protichůdných přístupech
české a slovenské strany k vyvstalým problémům, v nefunkčnosti
federálního aparátu. Cesta vpřed je jednoznačně v rozdělení státu. Hazard
s federací v této nanejvýš choulostivé době je trestuhodný.
Petr Placák