Děkuji
za všechny ohlasy na první část tachovských bitev a za spoustu informací. Mám
radost, že se tachovská pravice pustila energicky do boje a že ji tvoří lidé
prvních dnů listopadového odporu. Rozhodnuti nepřipustit polskou tragédii. Zaslané
informace mají zatím jeden vážný nedostatek. Nejsou patřičně podloženy fakty,
nezbytnými pro břemeno soudního důkazu. Zvláště ty, co se týkají podezřelých
hospodářských iniciativ a koupí. Dokumenty závažného typu jsou schopni opatřit
jen ti, co jsou naprosto nenápadní žralokům dnešní doby a kteří budou mít
naprostou jistotu budoucího inkognita.
Pokračování Bitev je součástí
prvního článku, který musel být rozdělen z prostorových důvodů.
Maléry okresního hejtmana
Pan Kamil Báča při výkonu svých
funkcí se dopustil činů, pro něž lidé volí slovo podvod, a to hned od počátku.
Na jaře 1990 v souvislosti
s kooptacemi do rady MěNV Tachov vydal dopis, v němž padělal podpis
pana Jeřábka a pana Hoška, Na radě OF pan Jeřábek veřejně řekl, že jeho podpis
je padělaný, ale na schůzi rady MěNV svoje slovo vzal zpět, aby nepoškodil
Občanské fórum. Pan Hošek vydal prohlášení, v němž tvrdil, že dopis
nepodepsal a stanovisko odmítl změnit. Pan Báča byl nucen vydat vysvětlující
dopis. Uvádí v něm, že podpis pana Hoška napodobil jen proto, že ho nemohl
sehnat a věc spěchala.
V jiném případě upozornil
tachovskou prokuraturu pan Ivan Dranko 7.listopadu 1990 na machinace pana Báči
při výkazu diet ze služebních cest do SRN, které mu vynesly 2 358 Kč.
Z nepochopitelných důvodů se věcí zabývala okresní prokuratura a OS SNB
v Chebu celých 10 měsíců tak, že pan Dranko nebyl vyrozumíván o stavu
věcí. Šetření bylo protahováno asi proto, aby se kauza po uplynutí jednoho roku
nestala předmětem ani přestupkového řízení. Chebský prokurátor JUDr. Václav Opl
panu Báčovi vyšel všestranně vstříc. Věc odložili a v rozboru případu
zdůrazňoval: „…nesprávnost v účtování spočívala v neznalosti daných
předpisů ze strany podezřelého, ale i celkové situace na tehdejším ONV Tachov.
Neznalost vedoucí k chybám v účtování nelze kvalifikovat jako
podvodné jednání…jednání spojené s vyúčtováním služebních cest není
výkonem pravomoci funkcionáře…“ Krajská prokuratura v Plzni byla jiného
názoru. Uznala argumentaci podavatele v tom smyslu, že pan Báča
k tomu, aby údaje na vyúčtování pracovních cest uvedl správně, nemusel
znát příslušné předpisy, neboť buď jsou vyplněny údaje pravdivě anebo
nepravdivě…Okresní prokurátor se důkladně nezabýval zjištěním příčin, jak došlo
k nesprávnému vyplácení náhrad za cestovné… Krajská prokuratura vrátila
věc zpět do Chebu, kde spis pravděpodobně opět leží a tachovská veřejnost je
opět beze zpráv. Tímto postupem není kryt jen přednosta okresního úřadu Báča,
ale i JUDr. Vejskalová (KSČM), na niž se při vyšetřování pan Báča odvolával a
která vykonává funkci finančního odboru okresního úřady a členky privatizační
komise.
Záhadné konkursy a prodeje
Konkursní řízení měla být po
listopadu 1989 jedním z nástrojů překonávání nomenklaturní politiky
komunistického režimu svojí objektivitou a šancí pro nejschopnější.
Tachovská praxe je jiná.
V konkursu na funkci
vedoucího odboru ONV pro životní prostředí zvítězil ing. Šrámek, švagr pana
Kamila Báči. Funkci vykonává dodnes. Na rozladěnost veřejnosti a dotazy
novinářů pan Báča odpověděl: „Konkursní komise jej“ (tj. ing. Šrámka) „vybrala
po zhodnocení mezi sedmi uchazeči. Je asi smůlou mít schopného příbuzného.“
(Nová pravda 7.listopadu 1990). Místo komentáře bude vhodnější poukázat na
další případy. Do konkursu na místo ředitele okresního muzea v Tachově se
přihlásili tři uchazeči. Dva s plnou kvalifikací, z nichž jeden bydlí
v Mariánských Lázních, druhý ve Stříbře, a manželka tvrdého exponenta
komunistického režimu a předsedy ONV do změn v roce 1990 paní Lojdová
(KSČ), bydlící v Tachově. V konkursu zvítězil uchazeč
z Mariánských Lázní, paní Lojdová byla bez šance i proto, že nesplňovala
kvalifikační předpoklady z hlediska odbornosti. Ředitelkou muzea se přesto
stala ona.
Jiný záhadný konkurs se konal 18.
Listopadu 1991 na polikinice OÚNZ ve Stříbře na místo vrchní sestry.
Z přibližně tří set sedmdesáti sester tachovského okresu se do konkursu
přihlásily jen čtyři. Kdyby to neučinily, obsadil by místo jmenováním ředitel
OÚNZ Tachov pan MUDr. Holeček. Zmíněné čtyři sestry před sedmičlennou komisi předstoupily
proto, že nepodlehly zvěstem o předurčení místa vrchní sestry pro paní Vlastu
Krausovou, přítelkyni manželky vedoucího lékaře polikliniky MUDr. Blažka (KSČ),
která se však do konkursu nepřihlásila. Na Tachovsku mají asi mimořádně
nekvalitní zdravotnický personál, neboť komise zmíněným čtyřem sestrám udělila
z osmadvaceti možných bodů (hlasů) pouze dva, a to jen jedné
z uchazeček. Ostatní dosáhly nuly! Konkurs byl pozoruhodný tím, že
psycholog PhDr. Holeček zveřejnil komisi svoje charakteristiky, což je
nepřípustné. Vrchní sestra byla jmenována ještě před oficiálním vyhlášením
výsledků. Stala se jí paní Vlasta Krausová, která dosáhla pozoruhodné pověsti
zejména v Domově důchodců v Zálezích. Na odvolání sester do 30 dnů
nikdo neodpověděl.
Poliklinika ve Stříbře je plná
záhad i v majetkových otázkách. Nebyl zde dodržen zákon o přechodu majetku
OÚNZ pod obce, v průběhu roku 1991 se zde prováděl výprodej zubní techniky
za nejasných okolností, do delimitační komise na rozvolňování majetku nebyli
nikdy pozváni navržení členové z jiných míst než ze Stříbra.
Záhadných prodejů a koupí je na
Tachovsku víc. V listopadu 1991 na základě výjimky, kterou prosadil
z osobních důvodů a zájmů bývalý náměstek ministerstva federální vlády
Vladimíra Dlouhého (KSČ, ODA) pan Adamec, bylo v době moratoria na prodeje
prodáno deset objektů. Firma PANOK provádí rozsáhlé nákupy restauračních
objektů, skladů zeleniny apod. od vedením bývalého komunistického ředitele OPBH
Ráže. O firmě IPS se základním vkladem 280 miliónů korun se členka okresní
privatizační komise vyjádřila, že v případě IPS jde o lidi, kteří byli,
jsou a budou u koryt…
Spor na Bezdružicku
Obec Kakašice u Bezdružic je
jedním z míst, kde byl budován v rámci akce StB Norbert sběrný tábor
pro odpůrce a podezřelé z možného odporu vůči komunistickému režimu.
Panelové domy s byty pro táborové dozorce a příslušníky represivních
složek o vánocích zely prázdnotou proto, že většina bytů je dodnes neobydlena.
Při seznamování se s děním na Tachovsku byla pro mne tmavá okna bez záclon
varovným mementem, i když zde žijí lidé nevzdávající se nabyté svobodya
podstupující zápasy, zdánlivě vypadající jako sousedský spor. Jeden z nich
se v nedaleké obci Křivce vleče již několik let.
Spor v Křivcích se odehrává
především mezi manžely Roubínkovými a sousední rodinou Petrů. Po listopadu 1989
se vyostřil proto, že manželé Roubínkovi znali politickou a profesní minulost
specialisty na nápravně výchovné ústavy PhDr. Františka Petra (tento se
prezentuje v regionálním tisku) a jeho ženy Mgr. Aleny Petrové, která na
všetečné otázky v novém bydlišti odpovídala, že před opuštěním Prahy po
prodeji domu na Hanspaulce byla redaktorkou na ministerstvu spravedlnosti ČSR.
Roubínkovi na menžele Petrů poukázali prostřednictvím redakce Mladého světa
Josefa Veleka, který o věci uvědomil J. Sokola.
Manželé Petrovi se po příchodu do
Křivců v roce 1987, jenž nemá být spojován se sběrným táborem
v Kokašicích a táborem Norbert, stali pracovníky v tachovském
školství a komunistickými aktivisty v Bezdružicích. Pan PhDr. František
Petr vykonával funkci předsedy MV KSČ a přispíval do místního tisku
hlubokomyslnými výzvami typu: „Nechť je tedy naše účast na májových oslavách
také vyjádřením jednoznačné podpory mírovému úsilí Sovětského svazu a mírové
iniciativě generálního tajemníka ÚV KSČ soudruha Miloše Jakeše, která vzbudila
ve světě nebývalý a zasloužený ohlas.: (Bezdružický zpravodaj 1988). Po
listopadu se pan PhDr. Petr s převlečeným kabátem stal za přispění resortu
tehdejší ministryně spravedlnosti paní Burešové ředitelem věznice ve Vykmanově
a tím opět silným mužem nejen Tachovska, který může mnohonásobně Roubínkovým
vrátit to, že po přečtení článku „Za dva milióny důvěry“ (Josef Velek, Mladý
svět č. 49, rok 1989) o podvodech paní Ivany Václavů o podvodech autorovi
napsali s tím, že by se následující pasáž mohla vztahovat na jejich
z Prahy se přistěhovavšího souseda: „Při hlavním líčení … Václavů se
oháněla jakýmsi redaktorem Petrem z ministerstva vnitra – ten ji údajně
vtáhl do podvodů, řídil ji a bral od ní peníze.“ Josef Velek krátce před svou
tragickou smrtí požádal o spolupráci JUDr. Sokola a odepsal manželům
Roubínkovým, kteří si pamatují i na to, že paní Václavů se angažovala dokonce
v KC OF! Vyšetřování bylo podivné. Velekův dopis odvezl pan Pahorecký,
jeden z iniciátorů pomluv Jaroslava Černého, z Tachova přijeli na
pokyn JUDr. Sokola dva kriminalisté, odvezli si články a ohlasy otištěné
v Mladém světě, a tím všechno skončilo. S výjimkou útoku Petrových na
manžele Roubínkovy.Pan Roubínek 16.ledna 1992 jednomu signatáři Charty 77
napsal: „Pí Petrová neví, jak by se mi mstila, takže mne znovu udala policii, a
to, co vím, zatím, že jsem jim ze dne 3.1. na 14.1. ve tři hodiny v noci
vlezl na jejich dvůr, pomočil prádlo, namazal kliku lejnem a způsobil nějaké
škody. Manželku již vyslýchali a na mne to čeká…“
Neviditelné nitky
Emanuel Rádl přísloví „lež má
krátké nohy“ parafrázuje tezí o pravdě, která je v našem každodenním
životě velmi často kulhavou bábou. O bitvách u Tachova jeho myšlenka platí
dvojnásob. Jobův zápas pana Černého už trvá dvacet měsíců a ještě není u konce.
Další případ se vleče dva roky s beznadějným výsledkem, přestože se občané
západních Čech ve věci velmi angažovali podáním na různé instituce a
informacemi, adresovanými redakci Respektu a žádostí o pomoc a pozváním
k soudnímu jednání. Úřady sehrály byrokratickou hru. Vojenská prokuratura
případ předala Úřadu na ochranu ústavy v demokracii. Ze stolu FIS putoval
k Inspekci FMV, odkud spis pravděpodobně putoval na útvar pro vyšetřování
činnosti bývalé StB bez odpovědi podávajícím. Reakce kdysi bojovného týdeníku
Respekt respekt nevyvolává. Na osobní informace a písemná podání pánové
Jaroslav Spurný a Ivan Lamper reagovali takto: „Vážený pane, omlouvám se, že
jsem nebyl schopen uskutečnit cestu v případu Sollar. Jsem časově velmi
zaneprázdněn a podobných případů stížností na jednání příslušníků StB je víc, O
náplni své práce si nerozhoduji sám. Dvakrát se stalo, že jsem cestu k vám
odřekl z důvodů, které nezávisely na mé vůli. Informace ve Vašem dopisu
pro šéfredaktora nejsou úplně přesné. Nechci však svou odpovědí s Vámi
polemizovat, ale domluvit se na uskutečnění reportáže. Zavolejte mi, prosím, do
redakce, pokusíme se domluvit si termín mé návštěvy. Stejně jako Vy považuji
jednání pana Šollara za naprosto nemorální a budu se snažit Vám pomoci“. A tak
tomu je dosud…
Po seznámení s Tachovskem se
nedivím, že v reakcích na Bitvy u Tachova je přítomná taky rezignace,
která mě označuje za bojovníka s větrnými mlýny jedovaté chrpy Občanského
hnutí a varování před Šollarem a spol. s tak dlouhými prsty, schopnými
všechno zablokovat, aby Šollar a spol. nepromluvili, což je v zájmu našich
nejvyšších představitelů. Prsty schopnými mě poslat na onen svět nebo způsobit
hrozné příkoří mojí ženě a šestileté dceři … Beru dobře míněná slova
s úctou a veškerou vážností. Vyvolala v mém srdci vzpomínku na
dědečka. Obdivoval odpověď Napoleonovy gardy na nabídku složení zbraní
v očividně prohrané fázi bitvy u Waterloo. Gardisté odpověděli: „Merde!“V
českém překladu to znamená „hovno!“ Neznám lepší odpověď.
Pavel Blažek