--------------------------------------------------------------------------------
Autor: -ab- č.: 950
Název: Směšné a trapné
Zdroj: NN Ročník........: 0002/008 Str.: 003
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 30.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Je 13. února 1946. Na lavici obžalovaných před soudem v Norimberku sedí říšský ministr vnitra, jeho první náměstek a přednosta jednoho z oddělení Hlavního bezpečnostního úřadu. Na chodbě před jednací síní postávají předvolaní svědkové Adolf Hitler, Martin Bormann a Josef Goebbels. Jsou na svobodě. Že je to absurdní a směšná představa? Nikoliv. České město Tábor nabízí na přelomu ledna a února roku 1992 podobnou podívanou. Jistě, protagonisté příběhu jsou méně proslulí, ale jinak tomu ani být nemůže. Naše vlast je malá země a zdá se, že ani osobnosti se u nás většinou dostatečně nerozvinou.
Je večer 30. ledna 1992. Ve Federálním shromáždění přednáší předseda vyšetřovací komise FS pro objasnění událostí 17. listopadu 1989 poslanec Jiří Ruml závěrečnou zprávu:
"Stručně řečeno, vyšetřovací komise došla k těmto závěrům: 17. listopad nebyl žádným spiknutím, pokud ovšem nemáme na mysli široce a dlouhodobě založené spiknutí Komunistické strany Československa proti občanům této země ... A chce-li veřejnost znát konkrétní jména hlavních viníků, odpovědných za masakry minulých let, zde jsou: Ladislav Adamec, Jan Fojtík, Karel Hoffmann, Gustáv Husák, Alois Indra, Miloš Jakeš, Ignác Janák, Ivan Knotek, Jozef Lenárt, František Pitra, Miroslav Štěpán, Karel Urbánek, Miroslav Zavadil. To byli poslední předlistopadoví členové předsednictva ÚV KSČ.
Zapomínat by se nemělo ani na ty předešlé, zejména na Vasila Bilaka, Lubomíra Štrougala, Antonína Kapka. Dále Vasil Mohorita, František Hanus, Zdeněk Hoření, Josef Mevald, Rudolf Rohlíček, Miroslava Němcová, Jindřich Poledník, Miroslav Zajíc - členové sekretariátu ÚV KSČ a předseda ÚKRK Jaroslav Hajn.
Totéž lze aplikovat na členy předsednictva, sekretariátu a kontrolní komise ÚV KSS. Pod jejich vedením a podle jejich pokynů vykonávali svou pochybenou pravomoc všichni ministři vnitra - Obzina, Vajnar, Kincl a jejich náměstci i vedoucí činitelé justice v obou republikách a jim napomáhali všichni představitelé politických stran bývalé Národní fronty a společenských organizací jako např. ROH a kompletní agentura všeobjímající Státní bezpečnosti v čele s Aloisem Lorencem.
Jedině Generální prokuratura ČSFR je oprávněna rozhodnout o trestním stíhání těchto prominentů bývalého režimu.
Tímto zjištěním končí svou práci vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989." Cituji obsáhle. Neboť Komise není ledajaká komise a její závěrečná zpráva není kusem papíru. Byla zřízena usnesením Federálního shromáždění č. 34 ze dne 20. září 1990 k tomu účelu, aby působila k objasnění událostí 17. listopadu 1989 včetně příčin, následků a jmenovité odpovědnosti, ať politické či trestní, jednotlivých osob.
Stále ještě si všichni nemůžeme zvyknout na to, že Federální shromáždění je skutečně nejvyšším orgánem státní moci ČSFR. Tak stanoví čl. 29 ústavního zákona o čs. federaci. Nejvyšším orgánem státní moci v naší zemi už není Leonid Brežněv ani předsednictvo ÚV KSČ.
Vyšetřovací komise nejvyššího orgánu státní moci zveřejnila svůj nález.
Dezinformační kampaň, kouřová clona, spuštěná právě v podvečer přednesení závěrečné zprávy komise, nese své ovoce. Sdělovací prostředky se věnují Lorencovi a Vykypělovi, poslanci Devátému a stávce ČSAD. Hlavní viníci si spokojeně mnou ruce. Generální prokurátor ČSFR totiž v této době předkládá Federálnímu shromáždění svou "Informaci, která doplňuje Zprávu generálního prokurátora ČSFR o stavu trestního stíhání a výsledcích postihu představitelů bývalého režimu." Informace na str. 18 sděluje, že "už v listopadu 1989 jsme dovodili, že jde primárně o otázku politické viny, ne o otázku viny trestněprávní. Pachatelé, kteří kolaborovali na nejvyšší úrovni, je třeba postavit před soud veřejnosti. Promlčení brání tomu, aby jejich vina byla kriminalizována."
S promlčením trestního stíhání pro trestný čin vlastizrady za skutky spáchané Vasilem Bilakem a spol. v úmyslu zničit ve spojení s cizí mocí v letech 1968 - 1989 samostatnost republiky to sotva bude tak jednoznačné, jak tvrdí pan generální prokurátor ve své Informaci.
Trestní stíhání pro činy z let 1988 - 1989 však v žádném případě promlčeno není. Na závažné trestné činy této povahy se nevztahovala ani poslední amnestie prezidenta republiky. Diskutovat není o čem.
Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o čs. federaci v čl. 76 stanoví, že "vláda zajišťuje plnění úkolů federace v oblasti národní obrany, bezpečnosti země a zahraniční politiky.
K tomuto cíli zabezpečuje plnění zákonů, sjednocuje, řídí a kontroluje činnost federálních ministerstev."
Řídí a kontroluje jsou slova jasná a jednoznačná. Ladislav Adamec, bývalý předseda vlády, dnes svědek, poučen o následcích křivé výpovědi, bez předchozí donucovací průpravy v Kolodějích, v Ruzyni a na Pankráci, před táborským soudem tvrdí, že ministerstvo obrany, vnitra a zahraničních věcí neřídil. Ani on, ani jeho vláda. Dle zvykového práva tuto činnost přenechával předsednictvu ÚV KSČ. Pravda je šokující: svědek sám o sobě tvrdí, že jako ústavní činitel neplnil svou základní ústavní povinnost! Vědomě ignoroval to, co mu jako předsedovi vlády ústavní zákon výslovně ukládal. Tento návyk prý převzal od svých předchůdců a nijak nad tím nepřemýšlel. Je-li tomu opravdu tak, nezbývá panu generálnímu prokurátorovi, než nalistovat v trestním zákoně tuto větu:
"Kdo v úmyslu poškodit ústavní zřízení republiky zneužije svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce, nebo se dopustí jiného jednání k tomu, aby mařil nebo ztěžoval plnění důležitého úkolu státního orgánu, nebo způsobil v činnosti takového orgánu poruchu nebo jinou závažnou škodu, bude potrestán odnětím svobody na 3 léta až 10 let.
Odnětím svobody na 8 - 12 let bude pachatel potrestán, spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny.
Odnětím svobody na 10 - 15 let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu nebo jiný zvlášť závažný následek."
Tento trestný čin má nepěkné jméno - sabotáž (ş 97 tr. zákona). Ten, kdo jej spáchá ve spojení s cizí mocí nebo s cizím činitelem, tedy za přítomnosti a pod dohledem okupačních vojsk a ke své každodenní činnosti, potřebuje souhlas orgánů cizího státu, dopouští se nejodpornějšího trestného činu, totiž vlastizrady (ş 91 tr. zákona).
Samozřejmě, že podmínkou trestnosti je, aby takový čin byl spáchán úmyslně. K tomu stačí, aby pachatel věděl, že způsobem uvedeným v zákoně může porušit nebo ohrozit zájem tímto zákonem chráněný, a pro případ, že takové porušení způsobí, byl s tím srozuměn (ş 4 tr. zákona).
Všichni pánové, jmenovaní předsedou komise Federálního shromáždění Jiřím Rumlem, vzhledem ke svému postavení a vzdělání věděli a museli vědět, co činí, a byli s tím srozuměni. Trestní zákon má ještě jedno důležité ustanovení (ş 10): "Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), b) navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce), c) poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník)".
Neznalost zákona neomlouvá. Pan generální prokurátor zákon zná. Zákon znali i shora jmenovaní.
Pane generální prokurátore ČSFR, konejte svou povinnost! -ab-