--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hromádková Alena č.: 957
Název: Ondřeje Neffa dějinotvorné vrásnění
Zdroj: NN Ročník........: 0002/008 Str.: 009
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 29.03.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Protestantský kněz a myslitel, účastník protinacistického hnutí odporu, D. Bohnoeffer, napsal počátkem r. 1943 ve vězení řadu dopisů, jež jsou významným filozofickým odkazem, platícím dodnes. Po léta byla před r. 1989 pro mnohé křesťany zvlášť důležitá jeho úvaha na téma "Kdo obstojí?"

D. Bonhoeffer se zde zamýšlí nad selháním mnoha "rozumných" lidí, kteří se snaží být spravedliví na všechny strany, aniž jsou schopni čehokoli dosáhnout. Podobně člověk, který se řídí výlučně svým svědomím, je postupně rozkládán nevyčíslitelným množstvím různých podob zla a neví si rady, protože vychází jen ze svých vlastních zdrojů, bez příkladu a uhlehčení v podobě nějaké pomoci.

Mnozí se v těžkých dobách ubírají cestou prosazování svobody, tj. konají jen ty činy, jež mají základ v jejich vnitřní nutnosti. To často vede - podle D. Bonhoeffera - k tomu, že člověk svolí ke zlému, aby se vyhnul horšímu, přičemž právě to horší mohlo být tím lepším. Zvlášť rozšířeno je vyhýbání se veřejnému životu, únik do soukromé počestnosti, což je možné jen díky zavírání očí před bezprávím kolem. To vede k sebeklamům, k nepošpiněnosti, jež je založena na nečinnosti. Atd.

D. Boenhoffer se zabýval otázkou, jak lidsky žít v nelidských podmínkách a jak nelidskosti vzdorovat poté, co se více méně vyrovnal s problémem vlastního podílu na přípravách odstranění Hitlera atentátem. Ve chvílích pro něj jako kněze zvlášť obtížných, odpověděl sobě i druhým na otázku "kdo obstojí" následovně: "pouze ten, komu není posledním měřítkem pouze jeho rozum, jeho princip, jeho svědomí, jeho svoboda nebo jeho ctnost, a kdo je to vše připraven obětovat, kdo ve víře a jen ve spojení s Bohem je povolán k poslušnému a odpovědnému činu. Člověk odpovědný, jehož život nechce být ničím jiným než odpovědí na Boží otázku a zavolání. Kde jsou takoví zodpovědní lidé?" Žijeme v době přehodnocování téměř všech podstatných oblastí dosavadního soukromého i veřejného života. Mnozí doslova zápasí s těžkou existenciální krizí při nahlédnutí svých dosavadních hříchů pasivity, nevědomosti, hlouposti, ale i zoufalství a beznaděje.

Na druhé straně jsme svědky bohorovného triumfalismu, ničím podstatným nepodloženého sebevědomí a nejrůznějších forem exhibicionismu intelektuálně přebujelých egocentrismů.

Co tohle lidské hemžení a vnitřní pohyb znamená z perspektivy "dějinotvorného vrásnění" aŢla O. Neff? Málo, zhola nic - nanejvýš jakési představení, ve kterém se střídají či vedle sebe stojí nikterak rozlišené figurky pana Marečka, poslance Pánise a šéfredaktora Rudého práva Porybného (viz čl. Extrémy, MFd, 20.3.1992).

O. Neff estétsky zneklidněn nevraživostí M. Marečka vůči přátelům na pomoc přicházejícím, pobouřen nešetrností zatčení člověka za loupežníka prohlašovaného a lehce pobaven žvaněním slovenského vlastence a "demokrata" Pánise, se domnívá, že jde o krajnosti a výstřelky téhož řádu, jež spojuje pouze jejich nevýznamnost... Podle O. Neffa se pan Mareček nepochybně něčím tajně živí, pan Pánis je jen a jen směšný a pan Porybný? Inu, "zavřít můžou, pustit musej", rozšafně přemyšluje renomovaný literát. Tento originální vstup do problematiky střetu přirozeněprávních teorií s teorií a praxí pozitivního práva pak znalecky umocňuje další, zvlášť nekoherentní úvaha, "Železné koště a právo" (MFd, 26.3.1992), jež naprostým nepochopením merita věci může soutěžit už jen s odchovanci školy soudruha Vyšinského...

"Ano, dělám si z toho všeho tak trochu legraci. To proto, že protagonisté a původci všech těchto extrémních případů oživujících naši scénu jsou skuteční klauni ve srovnání - a teď nepřeháním -s dějinotvorným vrásněním, jež prožíváme a které mění historický povrch nejen naší země," napsal O. Neff doslova. Dobrá tedy - vrásnění. Kdo ale tohle dějinotvorné vrásnění provozuje? Nějaké vzdálené epicentrum, anebo zdejší občané, zde a nyní? Připusťme první eventualitu. Dnes je všeobecně známo, že kromě staré kominternovské praxe sledování, uplácení, vydírání různých lidí na Západě (a zakládání krycích a podpůrných firem, společností, kulturních nadací, s jejichž pomocí se podrývání západoevropských demokracií dělo) přešla KSSS po r. 1985 na nové metody. V rámci perestrojky a výstavby společného Evropského Domu začala urychleně převádět všechny dostupné finanční zdroje do zahraničí. "Tak např. KSSS měla ve Švýcarsku firmu Burogemeinschaft, která prováděla mnohomiliardové výměny rublů za dolary, měla sedm tisíc kont v zahraničí atd." (viz čas. Střední Evropa č. 22/1992, str. 17).

Po zániku Sovětského svazu rozhodl B. Jelcin převést celý majetek KSSS na "ruské konto" a podřídil veškeré finanční operace Sovětského svazu ruským úřadům. O totéž se pokusil v oblasti armádního velení, záležitostí ministerstva vnitra, masmédií apod. S ohledem na přetavování politické moci v diskrétnější moc finanční - či řečeno jazykem O. Neffa - s ohledem na právě probíhající dějinotvorné vrásnění, navrhuji, aby klauni domácí scény byli děleni na ty, co jsou vzdálenému epicentru něčím připodobněni a na ty, co se naopak vracejí k původní historické podstatě vlastní země a s žádnými dějinotvornými vrásněními nechtějí mít nic společného než to, co vytvoří vlastním úsilím a životním nasazením.

Pak totiž se ukáže, jak geometrické pojetí osy Mareček-Pánis-Porybný je ujeté a nedává žádný smysl. Nomenklaturní kapitalista, pologramotný národovec a právní perfekcionista jedno jsou - první s nejvyšší pravděpodobností si pomohl k pěkným penězům metodami patrně dosti pochybnými, druhý přišel k věhlasu neméně problematicky a třetí již nemá více než 80 % veškeré svalové tkáně...

Selhání primitivů, kteří nemají na starosti nic společného, než naplnění svých žaludků či měšců, neudivuje - selhání ale lidí takzvaně rozumných a vzdělaných nejen bolí, ale přímo provokuje. Provokuje k úvahám o podstatě hlouposti profesionálů inteligentních a dobře informovaných. I D. Bonhoeffer se cítil být touto vlastností ohrožen více než samotným zlem - vůči zlu zle totiž bojovat, vůči hlouposti je člověk bezbranný. "Tolik je jisté, že není v jádru defektem intelektuálním, nýbrž lidským" - a zamýšlí se nad společenskými okolnostmi, jež tento hojně rozšířený jev podporují.

Takže lze jen spekulovat o tom, zda to je specifické tvůrčí klima, jež charakterizuje Mladou frontu dnes, či zda to má pan Ondřej Neff neodstranitelně v genech...

Pan Mareček umírá - umírá nevhodně. Příliš dlouho a v čase zasahujícím do předvolební kampaně. A tak nebylo-li možné zpochybnit jeho argumenty, jeho cestu životem, nezbývalo, než se soustředit na výklad jeho důsledné osobnosti, motivace či na prachsprosté osočování. Přitom podal výkon za několik právníků, prokurátorů a poslanců - když už za nic jiného dík, tak za toto. Nedivím se, že je smrtelně unaven, že má sametové reality a nás všech dost. Věřím ve vyšší spravedlnost a doufám, že každému z oněch povýšeneckých a zlolajných pisálků život nastaví zrcadlo a vyměří zaslouženou odměnu.

29. 3. 1992

A. Hromádková