--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Placák Petr č.: 968
Název: Buď komunismus,nebo demokracie
Zdroj: NN Ročník........: 0002/008 Str.: 030
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 14.03.1958 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Před sebou mám usnesení vlády Republiky československé č. 256. Jde o přísně tajnou směrnici určenou ministrům, vedoucím ústředních úřadů a předsedům krajských národních výborů 14. března 1958, tedy z doby, kdy už byl komunistický stát plně konsolidován. Podle této směrnice mají být ze státní a hospodářské sféry vyřazeny celé vrstvy obyvatelstva. Ve státním a hospodářském aparátu nesmějí být podle dokumentu zaměstnáni především tito lidé:

bývalí továrníci, členové správních rad různých akciových společností, velkostatkáři, statkáři, vesničtí boháči, velkoobchodníci, velcí stavební podnikatelé, majitelé finančních a advokátních kanceláří a podobné kapitalistické živly a jejich nejbližší příbuzní,

dřívější přisluhovači buržoazie, jako jsou bývalí vysocí státní úředníci, okresní hejtmani, vedoucí činitelé bývalého mocenského aparátu, vysocí důstojníci bývalé buržoazní armády, četnictva a policie, bývalí ředitelé velkých závodů, bank, dolů, velkostatků a jejich blízcí spolupracovníci, kteří v té době zaujímali významné politické, materiální a společenské postavení, politicky zkrachovalé živly (bývalí funkcionáři žluťáckých agrárních organizací, trockisté, ostatní bývalí rozbíječi dělnického hnutí a exponenti reakčních politických stran do února 1948),

ti pracovníci, jejichž blízcí příbuzní jsou v kapitalistické cizině a odtud se zúčastňují boje proti našemu zřízení, anebo tam zaujímají význačné politické či hospodářské postavení, jakož i ti, kteří s takovýmito lidmi mají spojení,

ti, jejichž nejbližší příbuzní byli potrestáni pro protistátní činnost, pokud nedokázali celým svým životem, že s takovými příbuznými nemají nic společného.

Podle dokumentu k rozvázání pracovního poměru s těmito zaměstnanci nebylo třeba souhlasu odboru pracovních sil okresního národního výboru.

Těmito administrativními zákroky komunistický stát dokončoval likvidaci nepřátelských "společenských tříd" prováděnou v masovém měřítku od konce 40.let, likvidaci politické, hospodářské a kulturní elity země, kterou nahradil garniturou polovzdělaných, bezzásadových aparátníků, kteří celou zem dovedou k naprosté devastaci. Do služeb tohoto režimu ovšem vstoupilo i mnoho intelektuálů, kteří tak doplnili celkový mravní úpadek, krizi, ve které se ocitnul intelekt tohoto věku.

Komunismus obdobně jako nacismus postavil celé skupiny obyvatelstva mimo zákon. Norimberské zákony vyňaly z občanských práv toho, kdo se narodil jako Žid - nacisté potřebovali židovský kapitál. Komunisté tento způsob nabývání peněz zdokonalili, postavili mimo zákon toho, kdo se narodil třeba jako syn sedláka, každého, kdo měl sebemenší majetek, který by šel ukrást. Komunisté měli ve společnosti přesně označeného nepřítele. Kdyby došlo v 50.letech ke krizi a ozbrojenému konfliktu mezi Východem a Západem, můžeme si být jisti, že by následnému komunistickému teroru padlo za oběť mnohem víc čs. občanů než za 2. svět. války. Komunismus si s nacismem jistě v ničem nezadá, spíše naopak - v hromadách mrtvol, které po sobě zanechal, jej předčí. Zatímco nacismus byl poražen válečně a byl odsouzen vojenským tribunálem, komunistické panství se rozpadlo vnitřně. To je hlavní důvod toho, proč se debolševizace společnosti v zemích bývalého východního bloku tak těžce probojovává. Paradoxem a výsměchem v této situaci zůstává fakt, že komunistické strany mohou legálně v těchto zemích působit a mohou mít dokonce své zástupce v zákonodárných sborech a ve vládách. Nově vznikající společnost v bývalých komunistických státech si po desetiletí totality neví se získanou svobodou rady a zůstává vůči své minulosti bezradná. Jistě ne náhodou se nejlépe daří s dobou minulou vyrovnávat bývalé NDR, protože jí v tom pomáhá druhá část Německa se 40.letou demokratickou tradicí. Demokracie totiž není tolerance ke zlu. Je to společná vůle chránit a bránit systém, který si společnost svobodně zvolila. V takové společnosti však není pro komunistické strany místo.

Petr Placák