Bývám
napomínán, abych prý naše politické protivníky neurážel. Kdo mi však naslouchá
poněkud pozorněji, jistě mu neušlo, že při svém pranýřování špatného a špatných
trpím možná víc než ti, které pranýřuji. Neuškodí, když se u toho údajného
urážení na chvíli zastavím.
Bolševická
arogance je něco úplně jiného než seriózní tvrdost, jak ji známe od
K.H.Borovského přes F.X.Šaldu až po Václava Černého. Je vyústěním učení o
třídní nezávislosti, a to se vší záludností a se vší nízkostí, které jsou v tomto
učení obsaženy. Ukazuje se, že není rozhodující, jak dlouho kdo pobyl
v komunistické straně. Dost názorně nám to někteří předvádějí při útocích
na Antikomunistickou alianci a na její zveřejňování seznamů konfidentů StB.
Povýšili se opět jakoby na konečné soudce všeho a všech.
Bolševická arogance jde zpravidla
ruku v ruce s bolševickou pýchou. A kde je pýcha, tam přijde dříve
nebo později i velké zbloudění. Nevzpamatuje.li se postižený včas, zcela nutně
skončí jak domýšlivý tupec. Některým se ta pohroma přihodí na intelektuální
první dost primitivní, jiným na intelektuální úrovni relativně ucházející a
jsou i případy s intelektuální úrovní dost výjimečnou. Někteří bývalí
komunisté „vlastní“ vedle pýchy bolševické i pýchu disidentskou. Disidenti byli
totiž dvojího druhu. Jedni vzdorovali zvůli komunistů, protože to museli dělat
jaksi bytostně a pramálo se starali o to, jestli se o jejich vzdorování ví.
Jiní vzdorovali s nemalou dávkou exhibicionismu, jaksi „na efekt“. Byli
celí nesví, když se o nich nějaký čas nepsalo a nemluvilo. Ukazuje se, že
disidentská pýcha může být dost nebezpečná jak pro jejího nositele, tak pro
lidi kolem takto postiženého. Profesor Václav Černý byl opět jasnozřivý, když
po zveřejnění Charty 77 poznamenal: „Charta asi velice doplatí na to, že jsme
nebyli mnohem vybíravější v tom, koho přijmeme mezi první signatáře!“
Dopláceli jsme na to už před listopadem 89 a dnes (kdy se mnozí bývalí
disidenti dostali do vysokých funkcí) na to doplácíme ještě víc. Je zarážející,
když se nedoléčení komunisté ptají lidí z Antikomunistické aliance, cože
to prý dohánějí. (Doženou oni sami někdy poctivé rozebrání a poctivé přiznání
své viny?) Co si myslet o těch, kteří se nestydí takto se ptát lidí
z Konfederace politických vězňů? (Nebo snad nevědí, že mezi stoupenci
Antikomunistické aliance je těchto lidí povícero?) Jsou dokonce i takoví, co
nedělají rozdíl mezi bolševickými zločinci
těmi, kdo se nehodlají smířit s dnešním ignorováním spravedlnosti,
mezi oběťmi zvůle komunistů a konfidenty StB! Hájí ti !boží bojovníci“ úctu
k zákonům a lidským právům, nebo hájí spíš dosavadní ignorování
spravedlnosti?
Kdo dnes nepochopil, že
zveřejňování seznamu konfidentů není dryáčnickou senzacechtivostí, ale nelehkou
akcí proti ignorování spravedlností v našem „právním státě“ a proti naší
skoro všeobecné politické a morální otrlosti, zaslouží vyslovení upřímné
soustrasti nad svou úrovní intelektuální. Kdo však ví, o co těm otrlým jde a
napadá je z méněcennosti morální, zaslouží jen štítivé pohrdání.
Antonín Bělohoubek
18.3.92