Podobně
jako ostatní sféry státní správy a mocenské orgány, byla i armáda po desetiletí
pouhým vykonavatelem bolševické zvůle. Na rozdíl od ostatních represivních
složek státu, které se po listopadu 1989 začaly navenek rozkládat a více měně
přecházet do ilegality, se armáda jako neovladatelný balvan setrvačností valila
dál a připravovala na krveprolití, jež mělo zastrašit občany v ulicích a
zúčtovat s opovážlivou opozicí. Armáda, jež by nebyla schopna ubránit zemi
ani proti invazi eskymáckých kmenů, však neměla malých cílů – v konečné
fázi připravované agresívní války Varšavského paktu proti Západu měla operační
prostor až kdesi na pobřeží Lamanšského průlivu. O plánovaných vojenských
úspěších československé armády je možno nanejvýš pochybovat a nejlépe její
bojeschopnost vyjádřil jeden bodrý stařík, který nám, prezenčákům z let
šedesátých, vždycky říkal: „Vy že jste armáda? Kdyby Amerikáni u Chebu praštili
čepicí do drátů, budou vás chytat až za Uralem!“
To ovšem neznamená, že by tento
rudozelený monolit byl zcela bezzubý a v minulosti to také několikrát
ukázal. Tady je možno, kromě impotence v roce 1948, uvést nasazení vojsk
proti vzbouřeným plzeňským občanům v roce 1953 (v souvislosti
s měnovou reformou) a použití vojenských oddílů, včetně tankových jednotek
společně s SNB a rudými Lidovými milicemi v srpnu 1969 při
potlačování protiokupantských demonstrací. Stejně tak byla po celé totalitní
období připravena potlačovat jakýkoliv rozsáhlejší odpor občanů proti
komunistické nadvládě. To konečně potvrdila i zpráva prezidentské komise
v roce 1990, která jednoznačně určila a obvinila viníky přípravy krvavého
puče. Po vzoru demokratických zemí by se dalo očekávat, že budou zbaveni funkcí
a postaveni před soud pro vlastizradu. Pokud je nám známo, někteří byli
skutečně zbaveni funkcí (- přešli na jiné nebo se stali stínovými
poradci)…avšak to je všechno! Mezitím uplynulo mnoho měsíců, v srpnu 1991
púroběhl v bývalém SSSR pokus o bolševický puč, v němž jednu
z hlavních rolí hrála pochopitelně armáda, která byla ČSLA zářným vzorem
po desetiletí. Avšak ani tato výstraha nebyla zřejmě dosti varující a
československá armáda jako hrozivý balvan prorostlý khaki mechem poklidně
překáží dál…
Změny v armádě?
Sametoví reformátoři v čele
s nejmenším ministrem národní obrany ve státech Varšavského paktu /jeho
armádní přezdívku Zkutr nechť si každý vyloží podle svého: označení nesouvisí
ani tak s výškou postavy, jako s jeho vojenskými schopnostmi a
předpoklady ducha vůbec) se budou bránit a argumentovat změnami, ke kterým
v průběhu dvou let v armádě došlo. Já nevolám tady po žádném
krveprolití…
Podobně
jako ostatní sféry státní správy a mocenské orgány, byla i armáda po desetiletí
pouhým vykonavatelem bolševické zvůle. Na rozdíl od ostatních represivních
složek státu, které se po listopadu 1989 začaly navenek rozkládat a více měně
přecházet do ilegality, se armáda jako neovladatelný balvan setrvačností valila
dál a připravovala na krveprolití, jež mělo zastrašit občany v ulicích a
zúčtovat s opovážlivou opozicí. Armáda, jež by nebyla schopna ubránit zemi
ani proti invazi eskymáckých kmenů, však neměla malých cílů – v konečné
fázi připravované agresívní války Varšavského paktu proti Západu měla operační
prostor až kdesi na pobřeží Lamanšského průlivu. O plánovaných vojenských
úspěších československé armády je možno nanejvýš pochybovat a nejlépe její
bojeschopnost vyjádřil jeden bodrý stařík, který nám, prezenčákům z let
šedesátých, vždycky říkal: „Vy že jste armáda? Kdyby Amerikáni u Chebu praštili
čepicí do drátů, budou vás chytat až za Uralem!“
To ovšem neznamená, že by tento
rudozelený monolit byl zcela bezzubý a v minulosti to také několikrát
ukázal. Tady je možno, kromě impotence v roce 1948, uvést nasazení vojsk
proti vzbouřeným plzeňským občanům v roce 1953 (v souvislosti
s měnovou reformou) a použití vojenských oddílů, včetně tankových jednotek
společně s SNB a rudými Lidovými milicemi v srpnu 1969 při
potlačování protiokupantských demonstrací. Stejně tak byla po celé totalitní
období připravena potlačovat jakýkoliv rozsáhlejší odpor občanů proti
komunistické nadvládě. To konečně potvrdila i zpráva prezidentské komise
v roce 1990, která jednoznačně určila a obvinila viníky přípravy krvavého
puče. Po vzoru demokratických zemí by se dalo očekávat, že budou zbaveni funkcí
a postaveni před soud pro vlastizradu. Pokud je nám známo, někteří byli
skutečně zbaveni funkcí (- přešli na jiné nebo se stali stínovými
poradci)…avšak to je všechno! Mezitím uplynulo mnoho měsíců, v srpnu 1991
proběhl v bývalém SSSR pokus o bolševický puč, v němž jednu
z hlavních rolí hrála pochopitelně armáda, která byla ČSLA zářným vzorem
po desetiletí. Avšak ani tato výstraha nebyla zřejmě dosti varující a
československá armáda jako hrozivý balvan prorostlý khaki mechem poklidně
překáží dál…
Armáda proti občanům
Komunistický ministr obrany
generál Václavík vystoupil jako člen UV KSČ na jeho plénu 24.11.a mimo jiné
vyslovil tento požadavek: „…uvést do bojové pohorovosti armádu, Bezpečnost,
milici, bez nějakých zásahů, aby tyto složky byly připraveny, jestliže
k něčemu dojde, věci vyřešit. Není možno, soudruzi a soudružky, čekat, až
nám něco udělají. Je třeba mít tyto síly připraveny. Já nevolám tady po žádném
krveprolití…
K čemu jinému by asi došlo
než ke krveprolití, pokud by byl tento požadavek schválen (tedy byla
ministrovým prohlášením přinejmenším splněna možnost použít paragrafu nabádání
k trestnému činu, přinejmenším…)
Armáda však proti všem předpisům a
rozkazům vyvíjela naprosto samostatnou činnost, bez souhlasu vlády, ÚV KSČ i
Rady ochrany státu. Měla připraveny všechny prostředky k násilnému
zvrácení situace.
Vojáci byli rozdělováni do skupin
podle politické spolehlivosti, například morálně narušení a aktivní vztahem ke
kapitalistických států, vojáci rodičů vyloučených z KSČ, vojáci trestaní
za pobuřování, propagaci fašismu a násilné trestné činy před odchodem do ZVS,
vojáci, kteří odmítli vstup do KSČ nebo formální vůdci vojenských kolektivů
apod. Sledováni byli i bývalí vojáci vyloučení z KSČ či propuštění
z ČSLA.
Chronologie příprav
Podobně jako ostatní sféry státní správy a
mocenské orgány, byla i armáda po desetiletí pouhým vykonavatelem bolševické
zvůle. Na rozdíl od ostatních represivních složek státu, které se po listopadu
1989 začaly navenek rozkládat a více měně přecházet do ilegality, se armáda
jako neovladatelný balvan setrvačností valila dál a připravovala na
krveprolití, jež mělo zastrašit občany v ulicích a zúčtovat
s opovážlivou opozicí. Armáda, jež by nebyla schopna ubránit zemi ani
proti invazi eskymáckých kmenů, však neměla malých cílů – v konečné fázi
připravované agresívní války Varšavského paktu proti Západu měla operační
prostor až kdesi na pobřeží Lamanšského průlivu. O plánovaných vojenských
úspěších československé armády je možno nanejvýš pochybovat a nejlépe její bojeschopnost
vyjádřil jeden bodrý stařík, který nám, prezenčákům z let šedesátých,
vždycky říkal: „Vy že jste armáda? Kdyby Amerikáni u Chebu praštili čepicí do
drátů, budou vás chytat až za Uralem!“
To ovšem neznamená, že by tento
rudozelený monolit byl zcela bezzubý a v minulosti to také několikrát
ukázal. Tady je možno, kromě impotence v roce 1948, uvést nasazení vojsk
proti vzbouřeným plzeňským občanům v roce 1953 (v souvislosti
s měnovou reformou) a použití vojenských oddílů, včetně tankových jednotek
společně s SNB a rudými Lidovými milicemi v srpnu 1969 při
potlačování protiokupantských demonstrací. Stejně tak byla po celé totalitní
období připravena potlačovat jakýkoliv rozsáhlejší odpor občanů proti
komunistické nadvládě. To konečně potvrdila i zpráva prezidentské komise
v roce 1990, která jednoznačně určila a obvinila viníky přípravy krvavého
puče. Po vzoru demokratických zemí by se dalo očekávat, že budou zbaveni funkcí
a postaveni před soud pro vlastizradu. Pokud je nám známo, někteří byli skutečně
zbaveni funkcí (- přešli na jiné nebo se stali stínovými poradci)…avšak to je
všechno! Mezitím uplynulo mnoho měsíců, v srpnu 1991 púroběhl
v bývalém SSSR pokus o bolševický puč, v němž jednu z hlavních
rolí hrála pochopitelně armáda, která byla ČSLA zářným vzorem po desetiletí.
Avšak ani tato výstraha nebyla zřejmě dosti varující a československá armáda
jako hrozivý balvan prorostlý khaki mechem poklidně překáží dál…
Činy listopadových funkcionářů
nelze hodnotit jen z hlediska trestní odpovědnosti vyplývající
z trestní odpovědnosti platného právního řádu, ale zejména z hlediska
odpovědnosti morální a politické.
(M.Malý, interpelace min.obrany
L.Dobrovského z dubna 1991.)
Stále rudá v zeleném
Ze závěru presidentské komise
v roce 1990 vyplývá, cituji: „Odpovědnost za rozkazy k prověrce
připravenosti vyčleněných sil a prostředků MBO má bývalé vedení armády a HPS.
Jistý podíl politické odpovědnosti nesou i všichni účastníci velitelského
shromáždění MNO 23.11.1989.
Co však následovalo – vcelku nic,
ministr Dobrovský po svém nástupu do úřadu nesplnil svoji oznamovací povinnost,
kdy měl konkrétní osoby předat vojenskému prokurátorovi. Naopak, pozastavil
atestace. Z 1,200 příslušníků VKR bylo asi 10 % zařazeno do obranného
zpravodajství, zbytek k vojenské policii (…) To všechno jsou
nepostradatelní profesionálové: bylo by zajímavé zjistit, jakých kritérií pan
ministr pro posouzení profesionality používá.
Ano, všichni tehdejší velitelé se
pouhým akceptováním pokynů MNO k akci „Zásah“ dopustili trestných činů
nejvyššího stupně nebezpečnosti a zůstali, jak jinak, beztrestní. Mnoho
z nich ještě slouží v armádě dál. Jenom zasvěcení ví, jak málo
chybělo, aby byl vydán rozkaz a v Československu teklo více krve než
v tehdejším Rumunsku.
Čili na jedné straně veliké
otálení, nepostradatelnost, vysoká profesionalita, která vůbec nemá adekvátní
odraz v organizovanosti, vycvičenosti vojsk a armády vůbec, na druhé
straně horlivá očista a vyhazovy, samozřejmě na vlastní žádost (pokud se někdo
p. ministrovi znelíbí, pozn.autora) z interpelace M.Malého.
Doplněním § 260 trestního zákona
byl antikomunismus postaven na roveň antifašismu. Transformace v armádu
demokratickou musí probíhat v tomto duchu. Nebude ani tolik záležet na
tom, zda bude profesionální či nikoliv. Bez důkladné očisty od nomenklaturních
kádrů, agentů (zůstávají na svých místech díky výjimkám) – horčí to bude
s agenty KGB, jsou zatím neodhalení – a všech morálně i politicky
diskreditovaných velitelů to nepůjde, pane ministře. Anebo by měli být
použitelní v budoucnu a proto zůstávají?
Stále se množící krádeže zbraní
mají být přípravou na něco většího, předpokládám. Pan ministr několikrát uvedl,
že se jedná o profesionální práci – nemohou spolupracovat profesionálové
z armády, kterou tak obhajuje? Jsou všichni slepí a hluší? Možné však je,
že sluch i zrak jim slouží dobřa. Avšak vidět a slyšet prostě nechtějí!
Bedřich Karel
Únor 1992
Redakční poznámka:
V roce 1991 podal plk.v
záloze ing. Zbyněk Čeřovský rozsáhlé trestní oznámení na čelné vojenské
představitele pro přípravu vojenského zásahu proti občanům v l stopadu a
prosinci 1989.
Vyšší vojenská prokuratura
v Příbrami se dne 8.ledna 1992 rozhodla věc odložit, neboť nejde o
podezření z trestného činu a není na místě vyřídit věc jinak (cit.).
Proti tomuto rozhodnutí Z.Čeřovský
dne 16.1.t.r. podává stížnost. Cituji: „Jinak samotná formulace, že postup
vedení ČSLA a dalších generálů a důstojníků nebyl v rozporu s tehdy
platnou právní úpravou“ je přinejmenším zavádějící, neboť tím by se
legalizovala veškerá činnost státní správy, StB, KSČ a dalších orgánů
v době komunistické totality“.
Opět bylo vše podle práva, zákon
nebyl porušen. Podle stále stejné formy, která je pro „vyšetřování“
komunistických zločinů používáno, je možné usoudit, že nacistické zločiny byly
po celou dobu vlády stejné socialistické ideologie (byť nacionální) páchány
podle práva! Vždyť i tehdejší zákony byly kýmsi schváleny – protižidovské
norimberské zákony, na jejichž podkladě byly vyvražděny milióny lidí, byly
potom v pořádku… proč tedy rovnou nerehabilitovat v Norimberku i
jinde odsouzené nacistické zločince? I oni se přece řídili platnými zákony. I
oni jednali v souladu s tehdy platným právním řádem, stejně
zmrzačeným jako ten komunistický. Také vám běhá mráz po zádech?