Miroslav
Mareček
Už je to tady.
Jak jsme slíbili v minulém
dvojčísle, začínáme otiskovat publicistickou tvorbu Miloslava Marečka.
Už je to tady.
Co? Kde? Proč? Co to znamená? Co
znamená TO? TO se dočtete v následujícím díle s názvem
Už je to tady.
Totalita signifikuje jednotu,
jednotnost, celistvost.
Respektive jednotu nadiktovanou,
násilně zavedenou, různými cestami vynucovanou, která v totalitarismu,
vládním systému o tuto jednotu se opírajícím, slouží k prosazování
individuálních zájmů na úkor zájmů obecných.
„Už je to tady“, „už je to tady“ –
skandovali jsme v euforii dvou posledních listopadových týdnů L.P. 1989.
Skandovali – a věřili jsme. Tu víc, tu míň, leč věřili.. Bohužel, nadešel čas –
a vzhledem k víru, jenž onu extatickou revoltu pohltil – k driftu,
který nabrala či do kterého byla nabrána – zcela zákonitě nadešel-, čas, který,
když nezbývá než opět, nyní už s hořkostí však či pokradmu jen – zašeptat:
Už je to tady… -Ano: Už je to tady! – TO –
TO…? Žel.. Právě a pouze – TO!!
-TO, nad blížícím se koncem čehož
jsme tak exaltovaně, tak dětinsky
jásali:
-TO, o brzkém nabytí čehož jsme
jeden druhého – „Už je to tady“ staccatem – horečně přesvědčovali a hřmícími
katarakty oněch čtyř efemérně prázdných slov se ve vlastní, bezpracně nabyté
míře pohodlnicky utvrzovali:
-TO, nezvratný skon čehož opojný
listopadový veršík apoteozoval-, opojný listopadový veršík – ona bezprizorní
„Už je to tady“ slůvka – ipso facto hlásající – že „TO“ už je navždycky pryč…
Bláznivé listopadové efeméry …
Bláznivé podzimní echolálie … Pošetilé čtyřslůvkoví, kterým jsme si tak
infantilně lhali. Sametový veršík listopadu, kterým nám bylo tak sirénicky
lháno. Neinfantilně.
Už je to tady … U milovníků
pořádků – v potutelně melodickém, světaznalém staccatu. Nu a u těch
dalších – u vidoucích dalších – ve zklamaně vydechnutém, disonantním legatu.
Takže – zas a znova … Zas a znova
ta „kmotřička“ totalita … Ano, už je (TO) tady!
Už ji tu máme, se všemi signety,
projevy a znaky. S celičkým průvodním vybavením – se vším, co ku kmotře
toho jména nerozdílně patří … Ani jsme si od sebe mestačili odvyknout …
Odseznámit se …
Nu nic, o to víc si budeme vidět
do ledví.
„Už je to tady“, „už je to tady“ –
skandovali jsme v euforii dvou posledních listopadových týdnů L.P. 1989.
Skandovali – a věřili jsme. Tu víc, tu míň, leč věřili.. Bohužel, nadešel čas –
a vzhledem k víru, jenž onu extatickou revoltu pohltil – k driftu,
který nabrala či do kterého byla nabrána – zcela zákonitě nadešel-, čas, který,
když nezbývá než opět, nyní už s hořkostí však či pokradmu jen – zašeptat:
Už je to tady… -Ano: Už je to tady! – TO –
TO…? Žel.. Právě a pouze – TO!!
-TO, nad blížícím se koncem čehož
jsme tak exaltovaně, tak dětinsky
jásali:
-TO, o brzkém nabytí čehož jsme
jeden druhého – „Už je to tady“ staccatem – horečně přesvědčovali a hřmícími
katarakty oněch čtyř efemérně prázdných slov se ve vlastní, bezpracně nabyté
míře pohodlnicky utvrzovali:
-TO, nezvratný skon čehož opojný
listopadový veršík apoteozoval-, opojný listopadový veršík – ona bezprizorní
„Už je to tady“ slůvka – ipso facto hlásající – že „TO“ už je navždycky pryč…
Bláznivé listopadové efeméry …
Bláznivé podzimní echolálie … Pošetilé čtyřslůvkoví, kterým jsme si tak
infantilně lhali. Sametový veršík listopadu, kterým nám bylo tak sirénicky
lháno. Neinfantilně.
Už je to tady … U milovníků
pořádků – v potutelně melodickém, světaznalém staccatu. Nu a u těch
dalších – u vidoucích dalších – ve zklamaně vydechnutém, disonantním legatu.
Takže – zas a znova … Zas a znova
ta „kmotřička“ totalita … Ano, už je (TO) tady!
Už ji tu máme, se všemi signety,
projevy a znaky. S celičkým průvodním vybavením – se vším, co ku kmotře
toho jména nerozdílně patří … Ani jsme si od sebe mestačili odvyknout …
Odseznámit se …
Nu nic, o to víc si budeme vidět
do ledví.
Suma sumárum, vše tak jako kdysi.
Jenom nám začíná kapánek přituhovat, zdá se…
Kterýmžto zjištěním budiž
radikální ekonomická reforma radikálně smetena se stolu, poprávu zneuctěna
viskózní slinou neboli chrchlem (na pořádnou pěst do zubů dojde nepochybně
vbrzku), a jměme se bleskem k zářným obzorům sfér dalších, neb vzhledem
k bleskovému sešupu československé society do infernálních hlubin
troglodytského bytí, stává se imperativem naším vezdejším nutnost, srovnati
krok s klikyhákem nebeským.
Pokračování příště