Jako
hlavní svědek proti Pavlu Wonkovi se soudruh Jaroslav Volný zanedlouho po
procesu dostal do vysílání televize v Brně, kde pracuje dodnes. Tento
kolaborant a udavač vhodně doplňuje personální obsazení československé
televize, této dosud nedobyté komunistické bašty.
Poznámka redakce
Ještě donedávna otevírala slibnou
cestu za kariérou především příslušnost k té správné straně, dnes pro
změnu od ideologického chvostu osvobozené známosti. Řada lidí tak našla
spolehlivou záplatu mezery v profesionálních schopnostech. Postupně si
vytvořili široké společenství postavené na přetvářce a převrácených hodnotách,
které spolu s nimi přetrvává dodnes a začali, jak se říká, udávat tón.
Nyní už pochopitelně ke své mateřské straně dávno nepatřím když zčista jasna
prohlédli její macešské sklony, nepohrdli údělem odrodilců, hledajích nová
odhranná křídla a dál otravují ostatním život ze stejných postů jako ještě
docela nedávno…, ptáte se proč? Protože v tomto společenství stmeleném
neumělostí jen málokdo někoho nadobro potopí..
Kariérismus a obyčejná zbabělost
malých lidí, co většinou pro absenci patřičných schopností sáhnou po licoměrné
poplatnosti zrovna vládnoucímu režimu, stál život i mého bratra Pavla Wonku.
Přímým iniciátorem jeho posledního soudu se d duchu „třídní“ nesmiřitelnosti
stalo tehdejší vedení týdeníku Krkonošská pravda. Celá záležitost spojená
s Pavlovým dopisem redakci, co šla podle mého názoru v tichosti
přejít, ale pro osobní zájmy stála Pavla nakonec život, se velice ochotně ujal
tehdejší zástupce vedoucího redaktora tehdy ještě soudruh Jaroslav Volný. Snad
z důvodu svých čilých styků s StB, které podle dosud známých faktů
nelze považovat za toliko jednostranně pracovní. Ještě dnes, když moje matka
slyší jméno Jaroslav Volný, roztřesou se jí kolena, protože má stále
v živé paměti jeho s takzvanými protisocialistickými živly tvrdě
nesmiřitelnou výpověď u Pavlova posledního soudu v Praze, kde mimo jiné
říká:
„Od roku 1981 vykonávám funkci
zástupce šéfredaktora týdeníku Krkonošská pravda. Začátkem května 1986 jsem
převzal od vedoucího redaktora Květoslava Švadleny dopis, který byl zaslán
Pavlem Wonkou z Vrchlabí.“
(Jak v podobné výpovědi StB
uvedl K.Švadlena, dopis předal J.Volnému proto, že J.Volný měl podobnou agendu
v popisu práce. Jindy poněkud laxní Jaroslav Volný prý tentokrát nelenil,
nikomu pořádně nic neřekl a utíkal s dopisem za tehdejším předsedou ONV
Huňkou a příslušníky StB.)
„Obsahem dvou listů dopisu
datovaného 28.4.1986 byl volební program Pavla Wonky, který chtěl jako nezávislý
kandidát na poslance SL kandidovat do zastupitelských sborů. Obsah jeho
volebního programu byl ostře zaměřen proti volebnímu právu ČSSR.“
(Ve skutečnosti nešlo ani tak o
volební program, jako spíše o úvahu nad všeobecně známými bolestmi československého
právního řádu prostou jakýchkoliv doslovných útoků proti socialismu. Naopak,
Pavel často argumentuje pojmem socialismus v případech, kdy upozorňuje na
jevy blízké počátku kapitalismu, které by se za éry rozvinutého socialismu
neměly alespoň v takové míře vyskytovat. Všechno motivováno upřímnou
snahou o nápravu bez zrnka protisocialistického zaměření).
„V textu bylo uvedeno, že naše
společnost nedodržuje občanská práva a tím vážně ohrožuje jak společenské, tak
hospodářské řízení státu. Rovněž zde uvedl, že nedodržováním zákonnosti je
ohrožena sama existence socialismu v naší zemi. Rovněž uvádí, že ČSSR a
celá společnost se dostala do závažné společenské a hospodářské krize, jejíž
existence není příznávána. Ve svém volebním programu se Pavel Wonka chce zaměřit
k ochraně zřízení a rovněž občanských práv a svobod občanů. Bylo však
zřejmé, že tímto obsahem naopak útočil proti státu a stranickým orgánům, než by
naplňoval jeho obsah. Justiční orgány ČSSR ve svém volebním programu napadal,
že nedodržují všechny právní normy a důvěra občanů k těmto orgánům je
nulová. Text programu jsem podrobně prostudoval a zjistil jsem, že se ve
skutečnosti jedná o závadný text, který nemůže být zveřejněn. Vzhledem
k tomu, že osobu Pavla Wonky znám už z dřívější doby, kdy jsem byl
upozorněn stranickými orgány našeho okresu na jeho nepřátelskou činnost, tak
jsem výše uvedený dopis předložil předsedovi ONV Huňkovi. Navíc tato skutečnost
se mi stala poprvé, kdy se odesílatel, který hrubým způsobem napadal naše
společenské a státní zřízení, pod svůj dopis podepsal. Z obsahu výše
uvedeného dopisu usuzuji, že Pavel Wonka je skutečně osobnou nepřátelsky
zaměřenou proti našemu socialistickému zřízení.“
(Rád bych nyní věděl, jestli
stejně neohroženě jako tehdy v Krkonošské pravdě hájí Jaroslav Volný to
„naše“ socialistické zřízení v Československé televizi, kde nyní pracuje.)
Dokumenty týkající se bývalých
pracovníků Krkonošské pravdy jsem původně chtěl zveřejnit mnohem dříve. Nakonec
jsem se však nechal přesvědčit, abych vyslechl i druhou stranu. Sám jsem totiž
na vlastní kůži okusil nekalé praktiky StB a vím, že řada věcí zaznamenávaných
v dochovaných protokolech se mohla ve skutečnosti udát úplně jinak, než
dokumentují úřední záznamy. Ovšem dopis Jaroslava Volného adresovaný naší rodině,
plný licoměrné snahy očistit svoji osobu na úkor druhých, pohříchu i vlastní,
nic netušící rodiny, mě jenom utvrdil v názoru, že informace StB a očitých
svědků celé události tentokrát nelhaly:
„Pane Wonka, jak jistě víte, jsem
jedním z protagonistů prapodivné inscenace, která se ve svých konečných
důsledcích tak tragicky dotkla Vašeho bratra i Vaší rodiny a která zanechala
tak trvalé následky i ve mně. Neboť na rozdíl od těch, kdo celou špinavou
záležitost připravili a s pečlivostí sobě vlastní mě potom pod nátlakem do
ní zavlekli, nosím v sobě řadu let přesvědčení, znásobující pocit
hořkosti. Protože toto přesvědčení, které jsem nabyl během svých studií, mi
mimo jiné bráni užívat násilí proti bližnímu. A tedy i vykonávat vojenskou
službu, což bylo ještě donedávna trestně stíháno. Až do roku 1985 jsem té
"„povinnosti"“unikal i za pomoci přátel stejného přesvědčení, kterým
zase bylo možno pomoci jindy a jinak díky místu, kde jsem
pracoval."“(Jestli mezi tyto přátele patřil i někdejší vedoucí tajemník OV
KSČ, který p. Volného z vojenské služby vyreklamoval, už dopis neuvádí. I
když opravdu nevím, jak tohle souvisí s případem mého bratra.)
„Důvěra mých nadřízených
v mou osobu však nebyla, zdá se, tak veliká, jak jsem předpokládal. Přišel
první pokus lidí v civilu o vydírání v souvislosti s obchodním
pobytem otce v zahraničí.“
(Ani tato odtržitá pasáž mi nebyla
příliš jasná. Otec J.Volného, jak jsem se dověděl, zastával velmi důležité
místo v zahraničních službách, spojené s nemalým vlivem. Šlo tedy o
člověka nesčetněkrát prověřeného a podle tehdejších měřítek absolutně
spolehlivého).
Ovšem s celou věcí nikdy
neměl pranic společného a zdá se přinejmenším neseriózní se o něm v této
souvislosti zmiňovat.
„Nabídku lidí v civilu jsem
tehdy důsledně odmítl. Výhrůžka však byla splněna, krátce po mých třicátých
narozeninách (!) jsem byl povolán do základní vojenské služby. Po mém nástupu
následovala téměř okamžitá internace v ÚNV v Praze. Po týdnech
neúspěšného „léčení“ na zdejším oddělení psychiatrie jsem byl propuštěn. Zbaven
veškerých iluzí a ve strachu o rodinu, pochopil jsem sílu těch, kdo si
s člověkem a z člověka mohou dělat, co chtějí.“
(Snad podle hesla exempla trahum
se jen s použitím jiných, humánnějších metod choval J.Volný naprosto
stejně.)
„A potom přišel do redakce dopis
Vašeho bratra. Provokace, nebo skutečný dopis Pavla Wonky? (Takto ovšem obvykle
nezasvěcený člověk neuvažuje). Věděl jsem, že tehdejší ONV je o sopise
informováno. Pracoval jsem ostatně v jedné kanceláři se zetěm bývalého
tajemníka OV KSČ a synem místopředsedy ONV…
(J.Volný však opět jaksi
„pozapomíná“ na pár nezvratných faktů. Ono výkazy o studiu a vysokoškolské
diplomy se obvykle nepálí jako dokumenty StB, takže zeť tajemníka K.Švadlena i
syn místopředsedy Vladislav Prouza mohli mohli s klidným svědomím doložit
další bohapustou lež. Pro úplnost: zeť tajemníka se v té době těšil
z dlouhodobého studijního volna, neboť dokončoval ročník na VŠP a V.Prouza
tehdy formou denního studia navštěvoval vysokou školu vzdálenou přes dvě stě
kilometrů od Trutnova a do Krkonošské pravdy nastoupil až 1.září 1986. Tedy
více než půl roku po událostech, které se seběhly v souvislosti
s dopisem mého bratra. Když J.Volný držel v ruce inkriminovaný dopis,
měl V.Prouza jen mlhavé tušení o existenci jakési Krkonošské pravdy a už vůbec
nic mu neříkala jména K.Švadlena či J.Volný, pohříchu i Pavel Wonka… Tohle
všechno lze, na rozdíl od na hlavu postavených faktů uváděných v dopise
J.Volného, kdykoliv objektivně doložit.) Dopis ale pokračuje dál:
„Můj šéf mi nařídil dopis
konzultovat s předsedou ONV Huňkou. Tentýž předseda si potom za doprovodu
StB přišel dopis osobně vyzvednout. Co následovalo, znáte, včetně mé
„výpovědi“, kterou později v redakci sepsal příslušník StB. Výpovědi, před
kterou následovalo upozornění, že dopis, který jsem měl na starosti, viděla
řada lidí, čímž jsem se dopustil napomáhání trestného činu rozvracení
republiky, objevily se i starosti o mé „zdraví“ a můj eventuální zájem o „další
léčení na psychiatrii“. Výpovědi, pečlivě vyprané a vyžehlené do žádané podoby.
Chtěl jsem proto z Trutnova co nejrychleji odejít. Čtyřikrát jsem dával
výpověď, třikrát mě ji s hrozbami donutili stáhnout. Kde mi nakonec našli
místo, víte.“
(Zbývá jen podotknout, že sériemi
výpovědí začal J.Volný bombardovat ONV až v době, kdy stanul v čele
redakce, a to po více než sedmiletém pobytu v Trutnově. Chtěl se prý o
nové místo ucházet coby vedoucí redaktor, což zní přece jen trochu jinak než
třeba pouhý redaktor. A přítelíčkové, co mu atraktivní místo v Čs.televizi
našli – inu, nadarmo se neříká: vrána k vráně sedá…)
„Nešlo tu však o kariéru, byl jsem
daleko od centra, mimo pravomoc místních a navíc „na očích“ – odkud jsem se
nemohl lehce ztratit.“ (a dosud se neztratil..) „StB jsem se bál a bojím
dodnes.“
Tak končí svůj dopis, napsaný dne
25.dubna v Brně, Jaroslav Volný. Dodnes, když si ho čtu, neubráním se
pocitu, zda si J.Volný opravdu myslí, že jsem takový maloměstský prosťáček,
který všechno, co se mu přijatelně podá, stráví nebo jestli takto uvažuje jenom
proto, že stejně jako kdysi Pavlovi jde i mně o, pro někoho třeba nicotnou,
ne-li donkichotskou snahu vnést mezi lidi alespoň špetku spravedlnosti.
Na všechny protagonisty tohoto
případu jsem na okresní prokuratuře v Trutnově podal trestní oznámení.
Jiří Wonka