Nacionalisticko komunistická demagogie
Komunisté
vždy pracovali za pomoci vymyšlených nepřátel a ohrožení, kterými sytil
představy občanů, aby je snáze mohli mást a zneužívat pro své cíle. Česky se
tomu říká „blbnout hlavu“. Neboť se zblblými hlavami jiných se manipuluje jedna
radost.
Jedním z dozvuků zblblých
hlav je dodnes v národě hluboce zakořeněná nedůvěra k Německu,
přestože německá marka nesmrdí nikomu. V čem spočívá dodnes fungující
manipulace? Především snad v poničeném českém národním vědomí, které je
spojeno s ahistorismem, s poztrácenou vlastní identitou a zároveň
s hanbou několika okupací v posledním půlstoletí. Národní vědomí však
nelze léčit nenávistí k jinému národu, nýbrž poctivým sebevědomím – a snahou
o dobré vztahy k sousedům. Přísahám na své dobré atlasy jako svědky
geopolitických realit. Komunisté věděli, proč nevydávali dostatek map ani
náležitě velké přehledné atlasy světa, Evropy, současné ani historické. Na
západě se takovými pomůckami můžete vybavit, doporučuji při příštím zájezdu,
výjimečně místo fritovacího hrnce nebo nějakých oblečků.
Mapy Evropy, od počátku novověku
podnes, nás ubezpečují, že uprostřed „germánského moře“, jak opět dnes leckdo
říká, vždy existovala jasně ohraničená česká kotlina, dokonce dlouho v postavení
království. Ani dnes nelze o zániku nebo zmizení Čechů hovořit, tím spíše, že
se od východních a částečně i severních hranic rozprostírá ještě nedohlednější
„moře slovanské“.
O složitosti a náročnosti českého
postavení na rozhraní Evropy germánsko.románské a Evropy slovanské nelze
pochybovat. V průběhu historie zvládali naši praotcové a pramatky tuto
situace spíše inteligencí než nenávistí nebo snad násilím. Projevem jejich
internacionální inteligence je dodnes nedostižná krása Prahy. Kdyby v raze
zbylo jen to, co vymyslely, vyprojektovaly a postavily výlučně české ruce a
mozky, byli bychom konfrontováni s českou zříceninou. A přece, navzdory
účasti italské, německé a mnoha dalších národů, Praha vždy byla a zůstala
českým městem. Anebo, chcete-li, městem české Evropy. Ale i mnohá jiná města
v Čechách a na Moravě jsou zčásti dílem jiných národů, více
germánsko-románských než slovanských.
Navzdory těmto skutečnostem Češi a
Moravané přežili až do dvacátého století, se svou kulturou, se svým jazykem, se
svou hudbou, písněmi, se svým humorem. Ale i svými badateli, obchodníky,
objeviteli a vynálezci. A přežijí dál, uvědomí-li si svou návaznost na oba
evropské světy, ten germánsko-románský i ten slovanský.
Slovanský svět na východ od nás si
začíná výt vědom vlastních národních identit a nepochybně se mu časem podaří
urazit historicky nutnou cestu od zhoubného a nenávistného, oblbujícího
komunismu k moderní, pluralistické demokracii.
Svět germánsko-románský se ve své
většině nachází na cestě demokracie už o několik desetiletí déle, a proto je
zákonitě o něco dál. To si můžeme, ba musíme při své národní hrdosti přiznat.
Tím směšnější jsou. Dnes ovšem už
málo poslouchané, ale o to hlasitěji pokřikující hlasy. Které se českému národu
snaží namluvit jakousi „agresi“ nebo dokonce z komunistického slovníku
vylovený „revanšismus“, údajně zahnízděný v germánské části Evropy. Kromě
výstřelků, existujících ve všech otevřených společnostech, se současná
západogermánská Evropa zbavila totalitního myšlení už v době, kdy totalita
v Československu slavně začínala.
Potomci bývalých sudetoněmeckých
obyvatel českých zemí či jejich starší a nejstarší dosud žijící generace,
vyhnané po roce 1945 ze svých domovů, jsou na tom obdobně jako současní čeští a
slovenští uprchlíci před komunismem: nejnovější československé zákony jim
upírají právo na vlast, právo na majetek, právo na půdu, v mnohém i
morální právo na ztracený domov. A přece nejsou naplněni nenávistí, nýbrž
touhou a láskou k ztracené vlasti.
Domnívám se, že Čeči pusristicky
zavrhují své dřívější spoluobčany, ať již německé nebo české řeči,
z jakéhosi nepatřičného komplexu méněcennosti, který v nich pečlivě
vypěstovala totalita právě minulá a dosud doznívající. Češí a Moravané (Slováci
mají poněkud jiné problémy) si dosud zcela neuvědomili, že jsou pomocí svých
parlamentů a vlád konečně opět pány ve vlastní zemi.
Všechny našeptávané představy, že
„přijdou Němci a vyženou“ je anebo že je „vykoupí cizí kapitál“ včetně toho
českého a slovenského ze zahraničí, jsou obavy zcela absurdní a náleží do říše
pohádek před spaním. Bylo by už dobré procitnout a zauvažovat, kterým
komunistickým mafiím se takové strašáky hodí: totiž těm, které si majetky
nakradené, konfiskované a zabavené od roku 1945 do roku 1989 raději rozdělí
mezi sebou, než aby je navraceli původním majitelům a někdejším dobrým
hospodářům. Doplatí na to opět celý národ, tak jako doplácel na
komunisticko-nacionalistické demagogy déle než 40 let.
Komunističtí žvanilové typu Pludek
nebo Svoboda by měli českému národu raději vysvětlit, jak tomu bylo s
bolševickým mořem bahna, které dusilo naši zemi, a jak se chtějí podílet
na její očistě. Ale tak daleko jejich schopnosti a odpovědnost zřejmě nesahají.
Sidonie Dědinová