--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Bělohoubek Antonín č.: 971
Název: Diagnóza pana Rubeše
Zdroj: NN Ročník........: 0002/009 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 07.04.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Psychiatr Rubeš by prý "po zhlédnutí televizního pořadu o panu Marečkovi rád projevil své osobní uznání GP L. Brunnerovi za jeho občanskou statečnost a profesionální serióznost. Tu sice nejsem plně kompetentní odborně zhodnotit, ale jsem plně oprávněn nesouhlasit, ba skoro se stydět za přístup svých kolegů psychiatrů" (Lidové noviny, 7. 4. "Diagnóza pana Marečka"). Jeho kolegové psychiatři se jistě ozvou a snad vysloví i patřičně zdůvodněné zahanbení za pana Rubeše. Pokud jde o odborné posouzení postupu prokurátora Brunnera, to snad udělal dost fundovaně doktor Hulík, a vůbec nepocítil potřebu před panem prokurátorem smeknout! Co se týče údajné občanské statečnosti prokurátora Brunnera, k té se už vyjádřilo povícero lidí a pan Rubeš by nepochybil, kdyby se seznámil alespoň s vyjádřením Petra Placáka a Aleny Hromádkové.

Zmíněný televizní pořad o panu Marečkovi by byl vynikající, kdyby mu nescházelo završení ve formě fundovaného filozoficko-etického komentáře. Do hloubky problémů totiž nešel nikdo ze zúčastněných, všichni zůstali jen u skutečnotí jevových. Nebylo zde vysloveno to nejdůležitější: že šlo především o výzvu politickou (nežít dál v hanbě pokračující nadvlády komunistů překabátěných i nepřekabátěných) a o výzvu etickou (nežít dál v duševní špíně, umět být skromný, pokud jde o statky materiální, ale velice náročný, pokud jde o statky duchovní). Nikdo naplno neřekl, že hladovka byla tvrdým pranýřem polistopadových vládců za jejich ignorování spravedlnosti a o nebývale naléhavý pokus vyburcovat ovládané, aby se s tímto ignorováním spravedlnosti dál nesmiřovali. Nikdo ze zúčastněných jaksepatří neřekl, že hladovka byla vlastně výrazem zděšení a zhnusení nad naší nanicovatou i potupnou přítomností, že to byl vlastně soud duše vzácně čisté, vzácně vnímavé a vzácně důsledné. Nikdo také neřekl, že neprohrává pan Mareček, ale všichni, kdo nedokázali rozpoznat, jak moudré a jak ušlechtilé poselství k nám prostřednictvím jeho hladovky přišlo. Zůstali jsme hluší a slepí, špinaví a přízemně ubozí.

Hluchý a slepý zůstal i psychiatr Rubeš, a to v takové míře, že by on sám měl vyhledat psychiatra - jako pacient. Má pramálo důvodů stydět se za své kolegy psychiatry. (Odhaduji, že se nejeden z nich právem zastydí za něj). Povícero lidí se za něj ale nepochybně stydí jako za občana, za lokajskou dušičku, která není schopna zaregistrovat ponížení a hanbu, ve které žijeme i po listopadu roku 1989.

Ant. Bělohoubek, 7. 4. 92