--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš č.: 980
Název: Olgy Havlové TAJNOSTI PRAŽSKÉ II.
Zdroj: NN Ročník........: 0002/009 Str.: 003
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
(Dokončení z minulého čísla) Luboš Vydra
Personou non grata
Když firma Deutsche Bank si zakládala u nás afilaci, pozvala na svoji úvodní recepci do hotelu Interkontinental i ředitelku Jedličkova ústavu PhDr. Anežku Krčkovou. Zde jí bylo oznámeno, že firma posílá JÚ 30 000 DM. Shodou okolností se paní doktorka dozvěděla, že stejný papír dostala i p. Olga Havlová z Výboru dobré vůle a že tam bylo také napsáno, že je to pro JÚ. Uběhl nějaký čas a paní ředitelka se ptala paní Otky Bednářové po těch 30.000 DM a ta jí odpověděla, že těch 30.000 DM dostali oni. Protože paní Olga Havlová byla čestnou předsedkyní nadace JÚ, tak paní doktorka Krčková vesele odpověděla: "No to je fajn, tak to budeme mít dohromady 60 000 marek, protože já jsem dostala také 30 000 marek pro Jedličkův ústav." Na to se zatvářila paní Bednářová velmi zle a prohlásila o paní doktorce, že je komunistka. Bylo to opravdu zvláštní, neboť doktorka Krčková na rozdíl od p. Otky Bednářové nikdy komunistkou nebyla.
Nicméně těch 30 000 DM Jedličkův ústav přeci jen po půl roce dostal. Dalo by se uvažovat nad tím, že
vznikly za ten čas nějaké úroky, ale nesporně se i prohloubil odpor, který dámy z Výboru dobré vůle k paní ředitelce chovaly. Kdejaká instituce uvažovala téměř každý měsíc o jejím odvolání. VDV žádal na úřadu pro Prahu 2, aby zrevidoval své povolení k nadaci JÚ. Existuje na to i dopis, kde zaměstnanec úřadu sděluje, že provádí kontrolu na základě stížnosti VDV.
Paní ředitelka JÚ přijala pozvání do Švýcarska. Tuto studijní cestu po ústavech i pohyb měla placené odtamtud, a přesto Výbor dobré vůle zasahoval i zde. Paní Monique Schlegel, prezidentka IGFM, byla zděšená ze zpráv, které jí z pověření VDV telefonicky vyřizovala pí. Vaněčková z Vídně a která vzkazovala, že okamžitě musí odříci návštěvu paní ředitelky ve Švýcarsku, protože prý je persona non grata. Paní Schlegel se ptala paní Vaněčkové, co dělá doktorka Krčková za tak hrozné věci, a protože to dotázaná sama nevěděla, rozhodla se, že tomu nebude přičítat žádný význam. Pak ale začaly chodit faxy od VDV na další instituce, které paní ředitelka JÚ postupně navštěvovala. Chování Švýcarů je naštěstí demokratické, a proto počínání Olgy Havlové a její družiny se tu především jevilo jako nepochopitelné a vzbuzující údiv. Paní Schlegel se marně pokoušela o nějakou domluvu s nimi a když pak přijela k nám do Československa a chtěla telefonovat na VDV, tak jí zde po představení praštili s telefonem. Současně se proti paní Schlegel rozjela celá novinářská kampaň, na kterou reagovala doktorka Krčková tak, že pozvala novináře na Vyšehrad. Přišel jen jediný, a to z Práva lidu. Tisk, servilní k "Hradu" tak opět ukázal, že je pokračovatelem totality, tentokrát růžové. V Die Welt vyšel souběžně pěkný objektivní článek o lidech kolem paní Olgy Havlové a v ten moment VDV rozpoutalo opět hysterické peklo, že prý podněty k tomu článku dali lidé kolem ředitelky Jedličkova ústavu. Když tu pak byla ze Švýcarska paní Dana Seidl (velmi nám pomáhala za komunistů tím, že organizovala pomoc pro rodiny politických vězňů) a když z Výboru dobré vůle řekla zdrceně doktorce Krčkové: "Anežko, ty si musíš udělat nějakou lobby, protože p. Bednářová mi řekla: "Ta Krčková musí jít pryč! Jakým právem to ta Bednářová říká?"
Tajemná příhoda na Hradčanech
Jsou náhody velmi zvláštní, kdy se dá těžko posoudit, zda jsou to ještě náhody, či zda to jsou již projevy závažných souvislostí. Manžel doktorky Krčkové, hudebník, jel se svým bratrem Jaroslavem na třetí z ohlášených koncertů v bazilice sv. Jiří. Zastavil je hradní strážný a oznámil jim naprosto bezdůvodně, že nemají povolení k vjezdu. Josef Krček se hájil: "Prosím vás, my na ten koncert musíme a cemballo tam nedoneseme, takže to cemballo tam musíme dovézt." Strážný však trval na svém, že ho nepustí, a tak byl z toho incident, ze kterého pan Krček přišel domů v roztržené košili, s podlitinou a s tím, že má obvinění z napadení veřejného činitele, protože prý ten strážný vypovídal, že na něho najel autem. A navíc, protože Josef byl zadržen, tak Jaroslav zveřejnil na koncertu, že musejí hrát jiný program, protože bratr je zadržen, že neví, kde, protože ten strážný mu to odmítl sdělit. Nedlouho poté byli hudebníci informováni, že si více již na Hradě nezahrají, protože o tom neměli mluvit. Paní doktorka Krčková pak vzala tu roztrženou košili, šla za ředitelem hradní stráže a stěžovala si na strážného Kučeru se slovy: "To se nestalo ani za bolševika, tak se to nebude dít ani teď, když máme demokracii." Velitel stráže jí na to cynicky odpověděl, že kdyby se to stalo v Americe, tak strážný bude rovnou střílet." Tato dojemná příhoda nabízí otázku: Proč byl z pětatřiceti hudebníků pro incident vybrán zrovna manžel doktorky Krčkové, ředitelky Jedličkova ústavu? Opravdu to byla pouze náhoda, nebo i tady platí, že všechno souvisí se vším?
Tíživě nepřátelská atmosféra kolem dr. Krčkové trvá i nadále a smutek novináře je i v tom, aby zveřejněním těchto faktů jí neublížil. Ale mlčet o takových věcech je mnohem horší.
Příště dáme slovo O. Bednářové z VDV