--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Dědinová Sidonia č.: 983
Název: Dědictví minulosti ve východním Německu
Zdroj: NN Ročník........: 0002/009 Str.: 006
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Sidonia Dědinová V Německu dnes málokdo pochybuje o správnosti sjednocení obou států, které se od roku 1945 pod okupačními mocnostmi Západu a Východu vydaly dvěma rozdílnými cestami. Na rozdíl od komunistické NDR zakotvila Spolková republika od chvíle svého vzniku v roce 1949 ve své ústavě nedělitelnost německého národa. Z toho vyplynula po desetiletí poskytovaná pomoc zejména uprchlým nebo vysídleným občanům z Východu, kteří se ze zákona bezodkladně stávali občany Spolkové republiky. Z téhož důvodu se vlády Spolkové republiky nikdy nevzdaly ústavního požadavku sjednoceného státu, byť jeho realizace patřila zdánlivě do oblasti utopie.

Nechyběly ovšem hlasy, zpochybňující tuto tendenci. Přicházely povětšině zleva, od politiků sociální demokracie SPD, která ještě rok před převratem navázala smluvní spolupráci s východoněmeckou komunistickou stranou SED. O tom se dnes nerado mluví. I o tom, že jeden z předních sociálně demokratických politiků, Egon Bahr, nejednou prohlásil odhodlání k sjednocení za "žvást", "lež", "pokrytectví" nebo "objektivní i subjektivní znečišťování životního prostředí".

Těsně před sjednocením to opět byly hlasy z SPD, které varovaly, tentokrát zcela prozaicky, před vysokými finančními náklady, které spojení s chudým příbuzným přinese.

Patřil mezi ně i hlas Oskara Lafontaina, který nicméně v prvních společných volbách kandidoval na místo kancléře sjednocené Spolkové republiky. Podle jeho předběžného odhadu se měly každoroční finanční náklady západní části republiky na obnovu a asanaci východní části pohybovat kolem 100 miliard marek. Tento odhad byl velmi střízlivý ve srovnání se skutečností. Neboť v roce 1991 dosáhly převody na Východ, podle údajů spolkové Centrální banky, 140 miliard marek, a v letošním roce je možno počítat se 180 miliardami.

Jestliže má v roce 1992 hrubý národní důchod východních zemí činit 215 miliard, pak je z 80 % subvencován západními, tzv. starými spolkovými zeměmi, které tak napomáhají rekonstrukci komunisty zruinovaného východního hospodářství.

Saský premiér Kurt Biedenkopf, který přišel do Drážďan jako politik ze Západu, odhaduje celkovou sumu, potřebnou na asanaci východních zemí, na 900 miliard marek.

Kdy bude kýženého cíle dosaženo, o tom se mínění různí. Původně odhadované 3 roky se nyní protahují, a mnozí, mezi nimi i prezident von Weizsäcker, počítají střízlivě s 10 roky, nutnými k tomu, aby východní části Německa dosáhly úrovně části západních a staly se ekonomicky soběstačnými.

Někteří pozorovatelé míní, že i po této době zůstanou východní země chudší částí Německa, a to natrvalo. V souvislosti se zhroucením velkého dílu východoněmeckého průmyslu se nezaměstnanost stane chronickým problémem německého sociálního systému.

Spolková banka, která kritizuje rychlé monetární a politické spojení dvou tak odlišných zřízení, předpokládá, že bude zapotřebí dalšího zvýšení daní, což může vést k celkovému zhoršení životních podmínek v celém státě. V každém případě dojde k zpomalení hospodářského růstu. Od loňského července vláda zvýšila o 7,5 % daň z příjmu a obchodní daň, jakož i nepřímé daně, obsažené v ceně nafty, tabákových výrobků a v pojišťovacích poplatcích.

Největším problémem však, podobně jako v jiných postkomunistických státech, zůstává morální a právní zúčtování s komunistickou minulostí. Antikomunistická veřejnost jak na Východě, tak na Západě se podivuje skutečnosti, že dosud nebyli postaveni před soud vedoucí pachatelé komunistického režimu. Jestliže jsou někteří z bývalých prominentů obžalováni z vedlejších přestupků, jako je zpronevěra peněžních částek, jiný pro dvě vraždy z roku 1931, a hlava všech se dosud těší ochraně cizího vyslanectví v jiné zemi, přestože vláda Spolkové republiky trvá na jejím vydání, pak míní mnozí, že není cosi v pořádku v právním systému, který by měl potrestání hlavních viníků minulosti zaručit a prosadit.

Argument, že v právním státě nelze nic "lámat přes koleno", anebo představa, že spravedlnost je o to větší, čím více času potřebuje, se mnohým už nezdají věrohodné. Skutečnost, že komunistický režim byl jedinou spletí zločinů, zdaleka neznamená, že justice smí postavit před soud viníky teprve tehdy, až bude technika minulého teroru do poslední podrobnosti objasněna. Bylo by naopak naprosto legální vybrat některé zvlášť zřejmé případy a soudně je projednávat, míní mnozí. Po vynesení rozsudků je stále ještě čas vést další vyšetřování a vznést nové žaloby. Bude-li se však čekat až do získání "úplného obrazu" minulého režimu, poumírají mezitím pachatelé, a jejich oběti, mnohdy neospravedlněné, zůstanou navždy v špatném světle.

"Jistě bylo už dávno možné," píše západní list Die Welt, "například v případě Mielkeho - který byl po 32 let ministrem a šéfem Státní bezpečnosti Stasi - doložit některé vraždy, spáchané příslušníky Stasi, některé zřejmé případy mučení, a Mielkeho obžalovat."

K čemu pracovala po celá desetiletí prokuratura v Salzgitteru, jejímž jediným úkolem byla dokumentace komunistických zločinů v NDR a na její hranici?

"Vrazi od berlínské zdi stojí před soudem," pokračuje Die Welt. "Stříleli snad z vlastního popudu, aniž o tom režim věděl? Nikoliv, těmto lidem se dostalo pochval a povýšení. Od koho? Od držitelů moci. Dokonce byl nalezen rozkaz k střelbě. Čeho je ještě zapotřebí - snad povolení těch, kdo k vraždám dali povel?" Otázky se množí, zejména ze strany těch, kdo už mezitím využili možnosti zákona a od začátku tohoto roku stačili nahlédnout do vlastních kádrových materiálů, vedených Státní bezpečností. Existují sice námitky proti této vymoženosti, obavy, zda nebudou postiženi jen malí pachatelé, zatímco velkých se nic nedotkne. Avšak ani skutečnost, že v mezidobí velmi mnoho dokumentů zmizelo na "černém trhu", už není na překážku tomuto občanskému právu: neboť obětem nelze klást na srdce, že by měly "odpustit", pokud nemají možnost dozvědět se, co mají odpouštět a komu.

Pro východní Německo je snaha o debolševizaci groteskně a opožděně propojena s denacifikací, která v bývalé sovětské zóně nikdy nebyla provedena. Akta Stasi obsahují údajně 1,5 miliónů jmen z nacistické éry, pachatelů i obětí. Obratnější pachatelé přešli bez pauzy do komunistických služeb. Procesy proti válečným zločincům se nekonaly, ti zůstali údajně na Západě. NDR se oficiálně prohlásila za pokračovatelku předválečné antifašistické opozice.

Tak byl teprve v těchto dnech objeven dokument, dokazující, že jeden z braniborských poslanců a spoluautor nové ústavy, Gustav Just, se zúčastnil popravy 6 židů v jedné ukrajinské vesnici roku 1941. Představený nevelké německé židovské obce Heinz Galinski trvá na tom, že člověk s takovou minulostí nemůže být činitelem veřejného života v demokratickém státě. Bez ohledu na to, že Just byl dlouholetým odpůrcem komunistického režimu.

Tak zůstává morální vyrovnání s posledními nikoli jen 40. nýbrž 60. léty, otevřenou a nejtěžší záležitostí sjednoceného Německa, pro jehož východní země je vnitřní klid zatím v nedohledu.