--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich č.: 972
Název: Škola základ života,aneb na ČVUT beze změny
Zdroj: NN Ročník........: 0002/009 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Bedřich Karel O nutnosti očisty společnosti, nazývané okřídleným termínem debolševizace, se toho namluvilo a napsalo už dost. Bohužel je velmi málo oblastí, o kterých by se dalo říci, že tam k nějakým, byť sebemenším změnám došlo. Sem patří i školství všech stupňů. Ministr Vopěnka však raději cestuje po základních školách a zkouší prvňáčky ze znalosti Charty a bible...

Buďme však spravedliví. I některé politické strany o něčem podobném nechtějí ani slyšet. Není divu, vesměs se jedná o neokomunistické slepence typu Občanského hnutí (= hnití), ČSSD(b) či autentické komunisty honosící se svým rozedraným rudým rouchem. Mezi nejobětavější obhájce komunistů všech ras, argumentujících způsob, jež si nic nezadá s obhajobou nacistů po druhé světové válce, se řadí naši přední "humanisté a realisté" - Petr Pithart, člověk obdařený fyziologickou zvláštností: schopností "slyšet trávu růst", kluzký advokát Pavel Rychetský, žoviální a stále veselý Jiří Dienstbier, sociální pseudodemokraté a komunističtí přeběhlíci Ivan Fišera a Pavel Dostál, jinak zuřiví obhájci permanentně "pronásledovaných" konfidentů StB a samozřejmě Marián Čalfa, bolševik z profese. To už nemluvím o zvláštních postavičkách sloužících spíše k obecnému obveselení - Ivanu Svitákovi a Egonu Bondym, jemuž zvláště doporučuji dlouhé procházky na čerstvém vzduchu a vydatnou stravu: zpravidla to poslouží k pronikavému zlepšení psychického stavu ... Věnujme se však tématu.

Komenský by se divil

V poslední době se mnoho hovoří o změnách ve školství, jak školu učinit přitažlivější pro žáky a studenty, kteří se nemohou zbavit nutkavého pocitu tísně, strachu a nevolnosti ... Přestože jsem už škole poněkud odrostl, mám pocity podobné: spíše se mi chce zvracet. Důvody mých zdravotních potíží jsou poněkud odlišné. Moje obavy vzbuzuje složení pedagogických sborů, zvláště na vysokých školách, kde stále působí soudruzi, vesměs "transformovaní", kteří pilně a celou svou duší sloužili komunistickému režimu. Dnes se stali osvědčenými a nepostradatelnými "odborníky" na výchovu naší mládeže.

Jako typický příklad morální pokleslosti vychovatele mládeže, může posloužit životní příběh stavitele pana Svatopluka Suchého, jenž se stal obětí jednoho z komunistů, kterému "nebyl lhostejný vývoj socialismu v naší krásné zemi", pedagoga, jenž dodnes působí na ČVUT jako vedoucí katedry. I tento soudruh tehdy splnil svou občanskou povinnost a stal se obyčejným malým českým udavačem.

Jenom člověk neuvěřitelně drzý, mravně i morálně otrlý, může zastávat podobnou funkci i dnes. Konečně, proč se divím, duševní barbarství a podobné význačné vlastnosti, jsou typické právě pro "lidi zvláštního ražení". Oni to byli, kteří pravdu prohlásili za lež a lež povýšili na pravdu. Představitelé obludné bolševické pseudomorálky mají na mládež zhoubný vliv, jehož neváhají plně využívat.

Morálka komunisty

Ve druhé polovině sedmdesátých let zadala Lékařská fakulta UK v Hradci Králové projekt modernizace velké posluchárny v Šimkově ulici 870. Zakázku na zpracování ideového návrhu interiéru posluchárny dostal od KPPUP Opočno, ing. arch. Milan Rejchl, člen ÚV Svazu architektů ČSSR. Pan Suchý, který byl tehdy pracovníkem technického oddělení LF UK, se s ing. Rejchlem seznámil prostřednictvím KPPUP a společně potom projednávali navržený projekt. Pan Suchý logicky požadoval nejprve zpracování projektové studie, která by předcházela vlastnímu návrhu interiéru. Soudruh architekt byl však jiného názoru a přestože nebylo dohodnuto rozložení jednotlivých ploch, požadoval za v předstihu zpracovaný návrh honorář ve výši několika desítek tisíc korun (...). To pan Suchý pochopitelně odmítl.

Tomu všemu však předcházel ještě jeden rozhovor, který spolu vedli v pražském bytě architekta Rejchla.

V roce 1968 pan Suchý spolu s manželkou odešel do Švýcarska a po necelých dvou letech se vrátili zpět do vlasti. Čekala je pochopitelně "přátelská" setkání se Státní bezpečností, na kterých byl přemlouván k televiznímu vystoupení, kde by podle předem připraveného scénáře, "pravdivě" vylíčil těžký život utečence v imperialistické cizině. Samozřejmě s příslibem všemožné "nezištné pomoci" ze strany StB. Podobný projev loyality však striktně odmítl, čímž vyšetřovací orgány nepotěšil a musel se zavázat, že o tom nebude nikde mluvit ...

Při osobním rozhovoru architekt Rejchl tvrdil, že nikdy nebyl členem KSČ a údajně byl od komunistů permanentně pronásledován - jeho otec byl před rokem 1948 známý architekt v Hradci Králové a velmi vážený člověk. Tímto způsobem se mu podařilo získat důvěru pana Suchého, který se dlouhou dobu po svém extempore s StB s nikým nestýkal a vylíčil arch. Rejchlovi všechny problémy okolo svého návratu z exilu ... A zde je možno hledat zdroj informací, které vážený soudruh architekt později tak znamenitě využil v udavačském dopise, adresovaném LK UK v Hradci Králové.

Vyděrač a udavač

Povedený soudruh architekt zanedlouho navštívil pana Suchého v jeho bytě v Pardubicích, kde mu sdělil, že peníze za nerealizovaný projekt modernizace posluchárny nutně potřebuje a na jejich vyplacení trvá. Pan Suchý opáčil, že peníze nelze vyplatit, že nebude postupovat protiprávně a riskovat trestní stíhání ... Soudruh Rejchl prohlásil, že ho to nezajímá, peníze chce za každou cenu a pokud je nedostane, tak ho existenčně a kádrově totálně zničí (...). Pan Suchý svůj rozhovor s arch. Rejchlem vylíčil tajemníkovi LF UK a tím celá záležitost vešla v obecnou známost.

Během několika týdnů po rozhovoru, přesně 3. srpna 1977, přišlo na vedení LF UK Hradec Králové sdělení denuncující pana Suchého, které v plném znění přetiskujeme. V posledním odstavci udavačského dopisu uvědomělý soudruh architekt nabízí (cit.): "... podrobnější vysvětlení a zprávu mohu Vám podat při návštěvě v H. Králové." Reakcí na tento dopis je odpověď vedoucího kádrového a personálního oddělení LF UK, soudruha Vlastimila Dobiáše, který sděluje, cit.: "Vážený soudruhu, děkujeme za Vaše upozornění týkající se našeho zaměstnance Svatopluka Suchého a očekáváme Vaši návštěvu při příležitosti cesty do Hradce Králové k bližšímu vysvětlení podrobností."

Roky ponížení a degradace

Co následovalo. Pan Suchý byl pochopitelně od jakýchkoli dalších arbitrážních jednání doslova odříznut, podobně jako JUDr. Jaroslav Novák, který neoprávněnost nároku arch. Rejchla na finanční odměnu potvrdil. JUDr. Novák navíc napsal prohlášení, ve kterém se zmiňuje o výhrůžkách arch. Rejchla, že v případě nepřevzetí a nezaplacení dokumentace, pana Suchého existenčně a kádrově zničí ... Požadovaný obnos byl nakonec soudruhu architektovi vyplacen, jak jinak, než zásluhou jeho rudých soukmenovců. Byl to perně zasloužený jidášský groš.

A jak bylo v oněch dobách zvykem (-podobná praxe není výjimkou ani dnes, pozn. aut.), pan Suchý odešel z LF UK "na vlastní žádost" a začala jeho marná pouť po podnicích a institucích ve snaze získat jakoukoliv práci. Ve většině případů však zájemce o práci předešly jeho kádrové materiály, které ho věrně provázely po řadu let. Odpovědí personálních šéfů bylo zpravidla pouhé pokrčení ramen s dovětkem, že ho nemohou zaměstnat. To se opakovalo mnohokrát ... Nakonec byl zaměstnán v podniku Dřevotvar Pardubice. Po mnoha dalších problémech, kdy byl nucen na delší dobu přerušit podobný pracovní "nepoměr", a mnohých žádostech o povolení vycestovat do NSR za svými dětmi na občasné návštěvy, kde si "načerno" přivydělával, plynuly roky a přišel listopad 1989.

Pravda zvítězí nad lží a nenávistí?

Po listopadovém převratu mnoho lidí začalo věřit v podstatné změny a obrat k lepšímu, kdy ze svých výnosných funkcí odejdou všichni, kteří se za bolševického režimu zdiskreditovali. Pan Suchý poté, když zjistil, že vážený soudruh udavač zůstává na ČVUT i nadále, navíc ve funkci vedoucího katedry architektonické tvorby bytových a občanských staveb, seznámil s celou záležitostí, nyní již bývalého děkana, doc. ing. arch. S. Voděru. Pan děkan ve své odpovědi panu Suchému sděluje, cit.: "O Vaši informaci mám hluboký zájem, neboť bych nemohl žít v podezření, že mezi pracovníky školy je někdo, kdo má na svědomí osud člověka" (...). Dále sděluje, že arch. Rejchlovi doporučil odejít ze školy, jinak, že bude jeho případ zveřejněn ...

Avšak později dochází k záhadnému obratu: 24. ledna 1991 je odeslán dopis, ve kterém sděluje (cit.): "Jelikož bylo nezbytné celou záležitost otevřít na akademickém senátu fakulty, objevil se velmi významný postoj spolupracovníků pana Rejchla, kteří oprávněně poukazují na skutečnost, že jmenovaný se od nástupu na fakultu choval zcela jinak, čestně a zodpovědně, že proti jeho osobě, byť bývalému členu KSČ, nejsou výhrady, a že se za jeho osobu zaručují. To mění zcela situaci v tom smyslu, že Vám doporučuji, trváte-li na svém podání, abyste celou záležitost podal k soudnímu posouzení. Fakulta se zaručuje, že bude výrok a závěr soudního posouzení plně respektovat" (sic!). Jako obvykle zapracovala spřízněná kamarila, která svého soukmenovce přece neopustí. Pan docent zřejmě došel k závěru, že jiné cesty není: je to typický postup rudých bratří, kteří zákony nerespektovali vůbec - nyní po jejich dodržování volají neustále. Pan docent už jaksi pozapomněl, že mezi pracovníky je někdo, kdo má na svědomí osud člověka: řečeno jeho vlastními slovy.

Pan Suchý odesílá 25. 2. 1991 panu docentovi odpověď, cit.: "Domnívám se, že výběr spolupracovníků je Vaším problémem. Nemám vcelku o co vést v současné době soudní spor s ing. Rejchlem. Pokud by má tvrzení nebyla pravdivá, měl by ing. Rejchl žalovat u soudu mne a domáhat se ochrany své osobnosti. Žádám o sdělení, zda setrváváte ve svém stanovisku tlumočeném ve shora uvedeném dopise. V kladném případě umožním ing. Rejchlovi soudní objasnění věci, protože případ včetně Vašeho postoje zveřejním."

Náprava věcí veřejných

Debolševizaci, po které stále voláme, nelze chápat jako pomstu, ale jako jedinou cestu k demokracii, právnímu státu a prosperitě. Ve významných funkcích nemohou být lidé, kteří se po řadu let vědomě spolupodíleli na mravním a morálním marasmu, do kterého byl stát i jejich zásluhou nadlouho uvržen.

A já se ptám, jakou úroveň může mít vysoká škola, když jednu z kateder vede denunciant, jehož přičiněním byl obyčejný, neúplatný člověk odsouzen do role občana druhé kategorie.

Na mezinárodní konferenci Odkaz J. A. Komenského prohlásil V. Havel: "Cosi se prostě musí stát. Cosi zcela zásadního se musí změnit. Náprava věcí veřejných, o níž snil Komenský, je úkolem doby, do níž jsme vrženi ... Tato náprava - a to je dnes, myslím, už víc než zřejmé - nemůže tkvít ve vymýšlení nových teorií, ideologií či utopií (- je to výzva i pro Vás, pane prezidente, Vy sám jste pro to zatím mnoho neučinil, spíše naopak, pozn. aut.), není to už věc pouhých systémových změn či reorganizací." K tomu mohu dodat jediné - není možné rekonstruovat školství bez toho, aniž by odešli lidé, kteří po všech stránkách zpronevěřili profesi pedagoga, ale odvrhli i obyčejnou lidskou slušnost.

Redakční poznámka

ČVUT není jedinou vysokou školou, která ve svých zdech "hostí" podobné dinosaury doby minulé. Typickou ukázkou je v tomto případě i VŠ zemědělská v Praze 6, kde opět pochodují staří rudí harcovníci, jimž byl svěřen úkol odpovídající jejich ideologickým předpokladům: vychovat generaci odborníků, kteří budou prosazovat transformaci zemědělství ...

Ptáme se proto pana ministra školství Vopěnky: kolik podobných "pedagogů" dodnes ještě vychovává naši mládež? Lehce lze nabýt dojmu, že mravní kvality učitelů všech úrovní nejsou jedním z hlavních předpokladů výkonu pedagogické profese. Snad s námi budete souhlasit, že škola musí vést děti a mládež k aktivnímu přístupu ke světu a k životu, vychovávat je v lásce k člověku, občanské i osobní samostatnosti a zodpovědnosti k demokracii. SOCIUS FIT CULPAE, QUI NOCENTEM LIBERAT (Má spoluúčast na vině, kdo osvobozuje viníka, Publ. Syrus).