--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hromádková Alena č.: 990
Název: "Kdo s mečem zachází, mečem schází"
Zdroj: NN Ročník........: 0002/009 Str.: 015
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 03.04.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
praví se v komentáři P. Černockého v Metropolitanu dne 3. 4. 1992 na téma: "Život a osud Pavla Wonky." Pavel Wonka podle autora "hrál hazardní hru s ďáblem a prohrál všechno."
Bohorovná samospravedlnost některých našich publicistů - obvykle rekrutujících se z řad těch, co nikdy nic nezkazili, protože se o 3nic příliš riskantního v těžkých dnech našeho národa nepokoušeli - se nebes snad dotýká. Důkazem je uvedený článek, který si položil za úkol reagovat na P. Placáka a na mínění různých čtenářů v souvislosti s úvahou "Alternativní portrét Pavla Wonky", která byla uveřejněna 28. března v sobotní příloze Lidových novin. Šťastným řízením osudu se stalo, že v tomto čísle vyšlo svědectví Jiřího Gruntoráda, které je důležitým příspěvkem k mozaice faktů o fungování našich prokuratur, jež se dodnes nevymanily z vlivu různých šedých eminencí komunisticko-estébácké provenience. Jestliže pro JUDr. Danuši Sloukovou ještě v červenci 1991 zbití a mučení J. Gruntoráda v r. 1987, (o jehož osobnosti a schopnostech důvěryhodně vypovídat si zatím nikdo netroufl v nejmenším pochybovat) je situací, kdy jakýsi MUDr. B. Šefrna "použil standardních metod způsobilých k objektivnímu posouzení zdravotního stavu vyšetřovaného..." není se již čemu divit. Nezbývá, než se ptát, že jsou-li takové nestydatosti v prověřování faktů a jejich interpretaci možné v tzv. právním státu, co asi všechno bylo běžné v podmínkách státu neprávního? Podle P. Černockého článek o P. Wonkovi je seriózní snahou zmapovat zatím neznámý úsek Wonkova života. Černocký nepochybuje, že autoři Vybulka a Procházková "všechna zjištěná fakta v mezích možností křížem prověřovali. Rozhodně neměli v úmyslu P. Wonku soudit, naopak se snažili o maximální pozorumění a objektivitu." Doufejme, že ano, i když selektívní přístup ke zdrojům informací (pouze bývalí estébáci a dokumenty, o jejichž původu a způsobech ověření není nic podstatného řečeno) jako křížové prověřování nevypadá. Panu Černockému se z publicistického hlediska jeví závažnými pouze dvě chyby - a sice, že z uvedeného textu není jasné, zda byl či nebyl P. Wonka členem KSČ. Následná spekulace o tom, že P. Wonka "neshledával dobrovolný styk s StB za nic odsouzeníhodného a pokoušel se jej využít (podobně jako Bartončík) ve svůj prospěch", pak není nicím jiným než druhem nebezpečného zahrávání si s trpělivostí každého jen průměrně soudného čtenáře.
Oba bratři Wonkovi od útlého dětství těžce dopláceli na své poloviční němectví a fakt, že vyrůstali bez otce. Ostrým a analytickým viděním bolševické totality, jež je na území bývalých tzv. Sudet dodnes neoslabena, neustále dráždili své spoluobčany, z nichž mnozí dodnes mají zvláštní důvody nevidět, neslyšet a skoro nic si z poválečného vývoje nepamatovat.
Tyto skutečnosti našim žurnalistům zřejmě unikají, podobně vzbuzují údiv, proč se tak málo věnují kontraverznějším případům, jakým je např. spokojeně si žijící vrah Pich-Tůma či zoufalé zápolení slovenských chartistů a dalších demokratů s Mečiarem od samého počátku jeho pozoruhodné kariéry. Tato zvláštní asymetrie ve volbě témat - jež činí život snadným našim mučitelům a tyranům a smrt bolestnou a těžkou pro jejich oběti - se v nedávné době rovněž plně projevila v souvislosti s hladovkou M. Marečka. Opakuje se stále totéž schéma lidské i profesionální arogance: nelze-li zpochybnit meritu věci, zpochybníme aspoň protagonistu zápasu.
P. Černocký píše, že "většina občanů s komunistickým zřízením (na rozdíl od pana Wonky) nesympatizovala, do KSČ ze zásadních důvodů nevstupovala a režim se nepokoušela reformovat". To ve svých důsledcích znamená pokus podsunout čtenáři představu P. Wonky co zhrzeného kandidáta KSČ (StB), který se stal kritickým a režimu nebezpečným až poté, co nedostal šanci, co se neprosadil mezi svými tak říkajíc "k lisu".
Uvědomme si, že P. Wonka byl vystaven největším tlakům, perzekuci a v nejlepším případě pouhé diskriminaci v době, kdy v nedalekém Polsku kulminoval boj proti Solidaritě. Hrůza našich vládců, že by se někde mezi dělníky vynořil neformální vůdce typu L. Walesy, Z. Bujaka či Z. Janase, neznala mezí. Představitelé tzv. tvrdé opozice, kteří mimochodem byli Občanským fórem eliminováni v samém jeho počátku, byli tehdy velmi mladými muži, které bylo nutno zlomit za každou cenu. Proto např. P. Cibulka (zčásti S. Devátý a P. Placák) dodnes vydávají většinu svých energií převážně na obranu či očistu svého jména. Na žádosti P. Cibulky o přešetření otřesného zacházen, kterému byl svého času vystaven, příslušné orgány dodnes neodpověděly, stejně jako P. Placákovi. V případě L. Porybného jdou ale věci rychle kupředu (a zdárně) a v případě obětí (Wonka, Mareček) se nehýbe dopředu téměř nic, ba spíše naopak, jsme svědky pokleslostí a regresu, nad kterým rozum zůstává stát a srdce nepřestává trnout, kam to všechno spěje. (Stranou teď ponechávám situaci bývalých politických vězňů z padesátých let).
Naše česká publicistika z Lidových novin a Metropolitanu věnuje tedy svoji poučenou a veskrze objektivní pozornost P. Wonkovi, terý byl tisíc a jednou okolností lámán způsobem, který by sám o sobě měl být impulzem k založení speciální vědní disciplíny jménem "ekologie lidské inteligence". Pro nadaného člověka jsou totiž určité konstelace přirozených rodinných, natož nepřirozených společenských sil takovou zátěží, že postoj revolty a úporného boje "proti všem" je jedinou cestou udržení lidské integrity. Exaltovaná metaforika typu "hrál hazardní hru s ďáblem" zde není na místě - spíše elementární slušnost, pieta a hlubší vhledy do zápasu, předem odsouzeného k tragickému konci. Kdo v osamocení a mezní nouzi nespadl do těch důmyslných pastí a nezakopnul díky systematicky organizovaným podrazům? Jen ti, kdo si z dvojnásobným dědictvím totalitarismu hnědé a rudé barvy příliš nelámali hlavu a pořídili uchýlit se do "soukromé počestnosti", která tolik dráždila a do zoufalství přiváděla předního protinacistického bojovníka pastora D. Boenhoefera. Podle P. Černockého existuje důvodná obava z toho, že se někdo snaží udržet iluzi neposkvrněného hrdiny ve stylu Julia Fučíka za každou cenu. Nemám v této souvislosti protiargument - bohapusté fastasmagorie se těžko vyvracejí. Dejme proto slovo svědkovi zvlášť povolanému, Petru Cibulkovi (LN, 4. 4. 1992): "Pavel Wonka pro mne zůstane jeden ze symbolů odporu... zřejmě chtěl uchovat to nejhodnotnější, co socialismus na scénu přinesl, a byl ochoten se spojit proti velkému zlu s menším zlem, zřejmě si vzal příklad z Machiavelliho, kdy k dobrému cíli je možno dojít i nepříliš čistými metodami. Takovou cestu jsem já vždy odmítal, ale on se po ní, pokud Lidové noviny mají pravdu, což stále ještě není úplně zřejmé, možná vydal. Rozhodně mu však přiznávám, že mu nešlo o osobní prospěch, ale o prospěch celku. V tom je jeho velikost."
Podobně hovoří další "vězeň svědomí", Karel Srp, který toho rovněž prožil dost, aby považoval za nutné vyjadřovat se střízlivě a se znalostí lidských povah: "... byla nutná denní práce - říkali jsme tomu "disidentský chleba". Neutíkat před "estébákama", ale vtahovat je do hry. Získávat prostor pro širší nástup. Pavel Wonka byl jedním z takových dříčů. Znal jsem ho dobře jako sugestívního debatéra. Pochybuji, že nějaký "estébák" měl radost, když3 se s ním bavil... I kdyby Pavel Wonka podepsal cokoliv, nic to nezměnilo na tom, že chtěl režim ničit. Nebál se přímého střetu."
Elementární ohledy na cítění pozůstalých a přátel je něco, co naše za pět minut dvanáct nezávislé novináře nezajímá a co jim zřejmě na mysl nikdy nepřišlo. Analytickou práci, jež přináleží právníkům, lidem dlouhodobě informovaným a samozřejmě historikům, suplují horlivostí, jež se raději vyhýbá zločinným soudcům, šéfům estébácko-prokurátorských mafií a šedým eminencím vojensko-policejního komplexu. Není divu - páchne to příliš velkým osobním rizikem. Je přece daleko snadější břitkost svého intelektu směrovat na někoho, kdo se v boji se zlem "pošpinil", a kdo se už nemůže ozvat...
Alena Hromádková