Stanovisko rodiny Pavla Wonky k článku v Lidových novinách z
18.3.1992
Článek
bývalého soudce Vybulky a Petry Procházkové není to, vo může přispět
k objasnění života Pavla Wonky. Kromě mrtvého Pavla Wonky jsou tu ještě
další dva živí a ti musí nést důsledky života a smrti Pavla a nakonec i
důsledky různých pokusů o alternativní životopisy. Právě justice to byla, která
ho celá léta nezákonně odsuzovala. Myslím si, že životopis vypsaný
z výpovědí příslušníků StB nemůže být dost objektivní a pravdiví a
redaktoři nepočítali s námi živými.
Naši předkové prokazatelně žili
v oblasti města Vrchlabí již více než 400 let. Po tuto dobu zde žili
v míru a pokoji. Bývalým vládcům vadil Pavlův německý původ a skutečnost,
že poskytoval svým spoluobčanům právní pomoc. Na právnickou fakultu mu bylo
znemožněno jít studovat. Právo na práci bylo Pavlovi po dobu 12 let upíráno.
Jeho bývalá žena nemohla sehnat práci s tím, že se jmenuje Wonková. Bylo
jí řečeno, že by práci dostala, ale musela by se jmenovat jinak. Žili jsme
v nelidských podmínkách. Pavel byl nucen psát nesčetné stížnosti.
Funkcionáři okresu Trutnov se vždy s příkladnou horlivostí snažili získat pochybné zásluhy persekucí
nepohodlných osob, ale na druhé straně projevovali neobyčejnou aktivitu při
utajování vlastních nedostatků. Existovalo dvojí právo. Jedno pro občany a
jedno pro vedoucí elitu a funkcionáře. V persekuci proti Pavlu Wonkovi
vynikal bývalý okresní prokurátor Josef Doležal (nyní soukromý právník). Pan
Doležal byl ochotný v Pavlově případě kdykoliv porušit zákon i jiné
všeobecně uznávané hodnoty. Právo bylo vykládáno třídně. Autoři článku
nepravdivě informují, že Pavel dostal v roce 1984 výpověď pro porušení
kázně (absenci) – Pavel dostal výpověď podle paragrafu 59 ZP, z důvodu, že
byl soudem odsouzen na dobu delší než 1 rok.
V roce 1981 (v době údajných
intenzívních styků s StB) byl Pavel ve vykonstruovaném procesu, za
předsednictví Evžena Suchánka, který v Náchodě po listopadu pracoval na
rehabilitacích a samorehabilitoval si jeden svůj rozsudek, odsouzen poprvé.
Rozsudek potvrdil soudce KS Hradec Králové Jaromír Melezínek, vše bylo dosaženo
protiprávním jednáním úředních činitelů, Josefem Doležalem počínaje, jednak za
pomoci účelových svědectví, které orgány činné v trestním řízení záměrně provokovaly
a posléze bránily zjištění pravdy. V té době byl předsedou okresního soudu
v Trutnově JUDr. Grulich. Cituji z Pavlovy pozůstalosti:
„…vynalézavosti se meze nekladou, do taláru jsou v případě, že se
nedostávají soudci z lidu, oblékáni správní pracovníci nebo uklízečka…
soudci z lidu stejně často jednání jenom prospí…“
Protože zde u tohoto odsouzení šlo
o záměrné porušení práva, žádal Pavel generálního prokurátora ČR Krupauera, aby
plnil své zákonem stanovené povinnosti. Ten zůstal nečinný. Po pětiletém úsilí
se Pavlovi podařilo dosáhnout povolení obnovy u soudu na druhém konci kraje. Po
povolení obnovy řízení a zrušení trestního rozsudku se organizátoři jeho
odsouzení pokoušeli tento stav zvrátit opět v jeho neprospěch. To
prováděli za pomoci ministerstva spravedlnosti ČSR.
Pavel si samozřejmě nenechal nic
líbit. Psal stížnosti na prokurátory, soudce, na příslušníky SNB atd. Dosáhl
v podstatě pouze toho, že justice a bezpečnost ho nenáviděla a všemožně se snažila o jeho postih za
každou cenu. Následky Pavel pocítil. Během krátké doby bylo proti němu zahájeno
osm nesmyslných jednání, zapojil se i předseda soudu Grulich. I nadřízené
orgány uznaly nesmyslnost tohoto stíhání, a proto byly okresní prokuratuře
odebrány.
V dubnu 1982 byl Pavel Wonka
zatčen, příslušníci VB se k němu chovali hrubě. Byl držen bez dostatečné
hygieny a o hladu. Nasadili mu pouta a vodili po závodě Mileta a po městě
Vrchlabí a přitom se mu vysmívali. Říkali, že ho alespoň uvidí jeho „Klienti“,
kterým poskytoval právní rady. Po pěti měsících byl propuštěn na zákrok GP ČSR.
Zasadil se o to jeden z mála poctivých a neohrožených prokurátorů
v té době JUDr. Meisel s tím, že nejsou dány zákonné důvody vazby.
Přesto prokurátor Doležal vypracoval po roce žalobu. U okresního soudu
v Náchodě byl použit falešný svědek Jiří Nosek, jemuž byla prakticky
poskytnuta beztrestnost za jeho rozsáhlé podvody, které Pavel odhalil. Šlo o
spravedlnost jaksi naruby. Praví pachatelé podvodu zůstali nepotrestáni a lidé,
kteří na podvody poukazovali, byli „senzačně odhalováni“. Tato odhalení byla
potom tendenčně (jako v případě článku Vybulky a Procházkové
z Lidových novin) zpracována za pomoci pachatelů podvodů, bez možnosti
obhajoby. Vina byla dána předem, občan neměl možnost se hájit. Pokládám si
otázku: „Pokročila od listopadu 1989 právní kultura? Zatím jsem za smrt svého
bratra stíhán sám. (Pozn.redakce: Jiří Wonka je stíhán za to, že o lidech
zodpovědných za protiprávní věznění a za smrt jeho bratra mluví na veřejnosti
naprosto otevřeně a za to, že některým z nich nedávno zaslal dopis, ve
kterém jim radí, že by si raději měli zakroutit provaz, bylo by to tak pro ně
lepší).
Soudkyně Galová odsoudila Pavla
bez důkazů k podmíněnému trestu 14 měsíců a odvolací soud za předsednictví
Vladimíra Panduly a za přispění mafie mu trest změnil na nepodmíněný (!!!).
Vybulka s Procházkovou se zde opět nezmínili, že tento rozsudek byl
shledán GP ČR za nezákonný a NS ČR jej zrušil. Je možné člověka, který se měl
stýkat v uvedené době se Státní bezpečností, takto perzekvovat?
Ohledně Oráčova zpochybňuji
výpověď pracovníka vnitřní ochrany. Vím od Pavla, že tam byl krutě zmlácen a že
z Oráčova nebyl převezen do Hradce králové, ale do věznice Plzeň – Bory.
JUDr. Josef Průša dostal od matky 5 000 Kč, aby úplatkem ve věznici zajistil
záchranu Pavla z tohoto likvidačního tábora. Další lži v článku: Po
odpykání prvního vězení Pavla neodvážel příslušník StB, ale Dušak Perička,
matka a já. Ohledně tvrzení o strýci: V letech 1982 až 1985 mu Pavel
nemohl psát. Za prvé se strýc s námi nikdy nestýkal, ani nám nepsal, Pavel
neuměl německy a především – strýc zemřel v roce 1974. (Cestovní pas měl
také odebrán).
V roce 1981 ani v jiné
době nebyl založen výbor na obranu Jiřího Wonky, nikdy neexistoval.
Na protest proti chystanému
Pavlovu věznění držela celá rodina (včetně Pavla) v roce 1984 třídenní
hladovku v kanceláři prezidenta republiky. K tomu, že Pavel byl
vzdělán díly Lenina, se sám vyjadřoval: Beru si příklad z církve, jejíž
příslušníci to povinně studují, aby znali myšlenky nepřátel.“
Po nástupu Gorbačova Pavel vycítil
možnost změn, Gorbačov se mu zdál tenkrát jediná naděje na obzoru, která by
zabránila nespravedlivým stíháním a perzekucím.
A jakou pomoc nám poskytla Česká
národní rada, mohu doložit:
Na den 31.1.1986 jsem dojednal
s JUDr. Maříkovou návštěvu. Na vrátnici ČNR jsme si nechali zavolat JUDr.
Maříkovou, namísto ní se dostavil muž, mělo se jednat o dr. Freimunda, který
napřáhl ruku jako semafor a nekompromisně nám ukázal směr naší cesty – ven
z budovy. Takto nás vyhodili. Podal jsem proti takovému jednání stížnost,
a i za ni mě postavili před soud.
Pavlovi ani mně nebylo povoleno
nikdy vysídlení, naopak, perzekuce se stupňovala. Byly nám odebrány pasy.
Pavel nikdy nebyl donašečem nebo
fízlem. Ohledně pasáže z Milety v případě pana Hanuse cituji usnesení
prokuratury v Trutnově Pn 186/91 z 21.1.1992: „… bylo však zjištěno, že
řada rozhodnutí Pavla Wonky vůči jeho podřízeným, mezi nimi i Jaroslavu
Hanusovi, byla vzhledem k jejich výkonu práce zcela oprávněná.“
Autoři článku se mohli od nás řadu
věcí dozvědět, citáty z dopisů se dají různě a v různých dobách
použít a zneužít.
Za rodinu Wonkových
Jiří Wonka