--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hromádková Alena č.: 1041
Název: Státník bez státu
Zdroj: NN Ročník........: 0002/010 Str.: 026
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
V říjnu minulého roku vydalo soukromé nakladatelství Prostor (ve spolupráci s Nadací Charty 77 a Archivem J. Patočky při ČSAV) knihu George Sorose "Směnka na demokracii". Amerického finančníka a filantropa G. Sorose není třeba informovanější části naší veřejnosti představovat - jako chlapec odešel z Maďarska v r. 1947, aby po studiu na Londýnské ekonomické škole zahájil úspěšnou podnikatelskou činnost v USA. Jeho několikamiliónové příspěvky podpořily existenci opozice v nejrůznějších částech světa a jsou hodny nejen pozornosti, ale především uznání a vděku.
Svoji práci o "vzestupu a pádu sovětského systému" - jak zní podtitulek knihy - věnoval G. Soros lidem z východní Evropy. Již tato formulace v úvodním věnování napovídá, že se autor nezabývá historicko-logickou analýzou podstatných stránek komunistického vývoje (jež se nemůže obejít bez pojmu střední Evropa), i když značnou pozornost věnuje Maďarsku, Polsku, zčásti Československu. Většina textu je věnována komentování vlastních myšlenkových postupů, činů, pohnutek a aspirací.
G. Soros v úvodu píše: "... založil jsem řadu nadací v celém komunistickém světě... svými návrhy ekonomických i politických programů, jakož i pomocí při jejich uskutečňování jsem zasahoval i do politického vývoje. A konečně jsem se sám snažil pochopit tento proces změn, jehož jsem byl účastníkem."
Dále G. Soros konstatuje, že nejde ani tak o rozbití starého systému, jako o pojetí nového a vyjadřuje přesvědčení, "že pouze deus ex machina západní podpory může naklonit misku vah ve prospěch konstruktivního řešení" (str. 15).
Kniha je tvořena třemi částmi. V prvé, nazvané Revoluční rok 1989, popisuje autor budování své sítě nadací, jež měla a má napomáhat k otvírání uzavřených (nedemokratických) společností ve společnosti otevřené. Jde hlavně o jím financovaný Open Society Fund a o činnosti v rámci Helsinského a Amerického výboru. Široká paleta podpor v podobě stipendií, financování kulturního nebo ekonomického výzkumu, vydávání samizdatových děl a jiných projektů, pomohlo lidem v řadě zemí, počínaje Jihoafrickou unií, přes Čínu, Rusko, Maďarsko a konče Ukrajinou, Pobaltím či Československem.
G. Soros vysoce hodnotí Gorbačovův přínos v oblasti mezinárodně-politické, současně kritizuje jeho neznalost ekonomických problémů. Byla to zřejmě tato druhá skutečnost, jež vedla G. Sorose k pokusu intervenovat do poměrů v bývalém Sovětském svazu pomocí tzv. Šatalinova plánu. Toto dobrodružství volného času, energie a všech dostupných zdrojů popisuje v druhé části knihy, jež má název Postupující krize. Zde je mj. uveden plný text memoranda, jež autor zaslal B. Jelcinovi, i odpověď, kterou od něj dostal: "... Rusko je s to samo překonat krizi a stát se jakýmsi jádrem, jakýmsi stabilizujícím faktorem Ţzotaví-li se jeho ekonomikaŢ..."
Zhlediska vývoje u nás je pro čtenáře zvlášť zajímavá kapitola sedm s názvem Síť nadací. Zde klade G. Soros důraz na projekt Středoevropské univerzity ("řekl jsem si, že revoluce potřebuje nové instituce, které budou podporovat myšlenky, jimiž se inspirovala ..."), jejíž součást zabývající se společenskými vědami má sídlo v Praze.
Pokud jde o vznik a činnost Čsl. Nadace Charty 77 (vedle původní Nadace Charty 77 ve Švédsku existuje ještě jedna v New Yorku), vyjádřil se G. Soros kriticky již v r. 1990: "Nadace Charty 77 funguje o něco méně hladce) ve srovnání s Nadací S. Batoryho v Polsku - pozn. aut.), ale právě má dostat velkou dotaci od české vlády jako gesto uznání za své minulé zásluhy."
Vzhledem k tomu, že ve chvíli, kdy píši tuto recenzi, je známo, že G. Soros ze správní rady Čsl. Nadace Charty 77 odešel - podobně jako paní W. Luersová, manželka bývalého velvyslance USA u nás - nezbývá, než o pravých důvodech jeho odchodu opakovaně uvažovat či se jen dohadovat. Jeho prohlášení pro tisk a rádio Svobodná Evropa hovořící o tom, že Charta 77 (a teď dobrá rada drahá, zda jde opravdu o Chartu či o Nadaci Charty 77, jež s ní nemá dnes nic společného) je příliš poplatná minulosti, nic nevysvětluje, ale hodně naznačuje...
Za jeden z nejzajímavějších výroků G. Sorose lze považovat tento názor: "... Během revoluce přerostla moje vlastní role úkoly mých nadací. Jak již čtenář ví, stal jsem se, jak říkávám, státníkem bez státu..."
V závěrečné části své knihy se autor věnuje teoretickým úvahám. Možná, že by bylo vhodnější, kdyby tento oddíl byl zařazen jako první. Kritický čtenář by tak dostal šanci rozhodnout se hned na začátku, zda v četbě pokračovat či nikoli. Ten, kdo by byl zaujat nekončícím experimentováním a blouděním G. Sorose, by jistě knihu neodložil, ten, kdo dává přednost trpělivému, postupnému navazování na přetrženou kontinuitu domácích politických a kulturních tradic, by asi zaváhal či rozhodl se věnovat svůj čas něčemu jinému.
Prkenná rétorika, filozofický žargón a argumentace typu "objektivní versus subjektivní" (vedoucí ke zkratovým výrokům jako "bylo však třeba realitu poněkud znásilnit" - str. 182) těžko našince osloví.
Nicméně všude tam, kde G. Soros hovoří o svém mládí, práci vedoucí k finančnímu úspěchu či upřímné snaze nedopustit v Rumunsku, v Rusku, na Ukrajině naprostý chaos, lze a je třeba tento zvláštní politický manifest pozorně vnímat a brát velice vážně.
Ve chvíli, kdy ale G. Soros propadá pokušení nepolitické politiky, tj. pokušení zasahovat do dění bez konkrétní zodpovědnosti za ně, je nutno se mít na pozoru.
V této souvislosti není bez zajímavosti, že skutečná nadační politika nemá u nás ještě příslušný legislativní podklad. Nová zákonná norma se očekává až na podzim - v tomto smyslu Čsl. Nadace Charty 77, jejíž stanovy se v průběhu posledních let několikrát změnily, je stále ještě tak trochu neznámou veličinou. Podobně jako lidé, jež si G. Soros vybral za své spolupracovníky - jsou sice mezi nimi někteří chartisté, ale je záhadou, jak mohli souhlasit např. s pokusem o ovládnutí Občanského deníku na jaře minulého roku a s řadou dalších podnikatelsko-velkoagenturních strategií a technik, jež s nevýdělečnou a nepolitickou orientací Charty 77 nemají nic společného.
Kniha "Směnka na demokracii" je v každém případě inspirujícím čtením. Už její název je svého druhu zajímavou provokací - je vůbec na místě uvažovat v souvislosti s obnovou demokracie v pojmech vydávání (či dle potřeby stahování) nějakých směnek? Alena Hromádková