Rojení křepelek

(Pokračování Tajností pražských)

Motto: Jdeš-li k ženám, nezapomeň na bič.

(Friedrich Nietsche)

Několik vět na vysvětlenou

Především bych rád uvedl na pravou míru některá fakta uveřejněná v mém článku Tajnosti pražské, otištěném v Necenzurovaných novinách č. 8-9/92. (Pro komplexnost celého případu pak prosím laskavého čtenáře, aby, pokud nezná předešlá pokračování, se s nimi seznámil.)

Tak např. MUDr. Čapková nikdy nepodporovala koncepci PhDr. Krčkové, ředitelky Jedličkova ústavu, ani někteří další lékaři uvedení v zápisu ze dne 22.11.1992 nesouhlasí s touto její koncepcí. Tento špatný výklad vznikl z odlišného pochopení formulace záznamu z tohoto dne, kde je uvedeno: „Základní koncepce zdravotnické péče, předložená ředitelkou JÚ, byla přítomnými akceptována.“ Čemuž jsem rozuměl, že byla přijata, ergo podporována. Dr.Krčková mi vzhledem k těmto chybám písemně potvrdila pravdivost článku na 90 %. Nadbytečné jí pak připadaly pouze některé invektivy vůči Hradu a úřadům.

Svůj výtvor jsem zanesl do redakce podepsaný a bez atraktivních dodatků a názvu.

Pohovor na VDV

V úterý 14.4.1992 jsem navštívil Výbor dobré vůle, abych se seznámil s námitkami, které dámy mají proti mému výše jmenovanému článku. Přijaly mne paní Olga Stankovičová a Otka Bednářová. Poslední z uvedených o článku rezolutně prohlásila, že v něm není ani slovo pravda. Paní Stankovičová jako tajemnice VDV mi sdělila v rozporu s dokumentací u dr.Krčkové, že s JÚ měli vlastně jen velmi málo společného. „Přišla za námi zástupkyně rodičů s tím, že je ohrožena výuka v JÚ a že Praha 4 pro to vůbec nic nedělá.“ VDV šel proto s paní Havlovou, v den, kdy měla narozeniny, na uvedený úřad, kde se mu povedlo uvolnit jednu budovu pro Jedličkův ústav. Ke sporu kolem počítačů mi paní Stankovičová řekla, že se na VDV obrátilo zastupitelství firmy IBM s tím, že chce tyto počítače věnovat na výuku postižených dětí. Protože s tím, jak chtěl VDV rozdělit tyto počítače, IMM souhlasilo, tak to bylo provedeno a jeden z těch počítačů dostal Jedličkův ústav. Druhý, protože VDV je federální organizace, pak byl odvezen do Košic. Když se paní Stankovičová asi po roce dozvěděla, že počítač v JÚ není využíván podle dohodnutých podmínek, žádala jeho vrácení. Co však byla ona dostatečnost oněch dohodnutých podmínek? Ředitelka JÚ považovala jejich dodržování za dostatečné, když počítač sloužil kroužku při JÚ k výuce po vyučování. Zde pak zasahuje nepříznivě i nepřátelství mezi ředitelkou JÚ a ředitelem tamní školy panem Smrčkem. Paní Stankovičová vycházela z rozporuplných informací, které dostávala od nich od obou. Peníze, jakmile přišly s výslovným přáním o převod na JÚ, byly prý tam okamžitě převedeny. Byly to však vcelku pouze malé částky. Jinak VDV se tu nikdy neangažoval, až do doby, kdy jeden ze členů JÚ více či méně nezačal VDV osočovat, že zatajil 4 000 000 Kč. Tyto peníze prý ale dostala Olga Havlová jako čestná předsedkyně nadace JÚ. Výbor dobré vůle však s tím neměl nic společného. O.Bednářová také vysvětlila, jak došlo k onomu „podvedení pana presidenta“ při zahájení školního roku. Ředitelka dr. Krčková údajně presidentu Havlovi zatajila, že deset dětí nemohou zahájit výuku a že do gymnázia JÚ může nastoupit pouze šest dětí. Tuto skandální věc musel president osobně zastavit. Naskýtá se otázka, do jaké míry za to může osobně dr. Krčková, která byla v JÚ teprve první den po svém návratu z mateřské dovolené. Ostatně do dneška se jí to Otka Bednářová nenamáhala ani vysvětlit. Nebyl to však problém spíše ředitelství školy JÚ?

Další, kdo by za to mohl nést zodpovědnost, je ten, kdo do záležitostí JÚ neustále zasahuje. A to jsou tři ministerstva (zdravotnictví, školství, sociálních věcí) a magistrát hlavního města Prahy (tento poslední z uvedených, mamutí podnik, zaměstnává téměř tisíc úředníků – pak proč se, občane, zvyšují ceny!!!). Možnosti ředitelky JÚ jsou tedy trvale komplikovány různými šikanami z institucí, majícími dosud vyloženě totalitní strukturu. Nadvláda koncepce státně byrokratických zvyklostí nese trvalou zodpovědnost za to, že nemovitý majetek handicapovaných dětí byl za komunistů z velké části rozkraden. Některé budovy zabrala policie, jiné notáři a další hygienici. Paní Olga Havlová odjela v den svých narozenin na úřad pro Prahu 4, aby o uvolnění jedné budovy pro JÚ jednala.

K čemu však ona televizní okázalost, když se vrací to, co někomu dávno patří a JÚ ještě jen ta menší část? Podle tohoto zacházení s budovami si dovedeme jistě představit, jak komunističtí bossové zacházeli s dary, které do JÚ směřovaly. Ukradli i vzácné obrazy ze sbírky profesora Jedličky, věnované dětem, včetně obrazu Renoira. Okrádání těchto dětí byl pro ně výnosný důl. Že by však „Zlatá stezka“ po 17.listopadu zarostla ihned travou, když se tomu tak nedělo ani v jiných oblastech veřejného života? Začínáme tušit, že spory mezi ředitelkou JÚ dr. Krčkovou, VDV a pí Olgou Havlovou někomu ještě poměrně nedávno zcela vyhovovaly. Bohužel jejich interpretace v sametovém tisku byly zavádějící.

VDV je založen povšechně s přáteli Olgy Havlové z dob disentu, se kterou však v případě předsednictví v nadaci JÚ prý nemají po formální stránce nic společného. Olga Havlová je obětavý člověk, o kterém po konfliktu s JÚ a vlastně i „vyloučení“ z čestného předsednictva nadace JÚ (dr. Krčková jí napsala, že už její služby nepotřebují), mi Otka Bednářová sděluje: „Olga už tam neměla sílu chodit.“

Pro spravedlnost věci musíme připomenout i zásadní postoj pí Otky Bednářové v letech po roce 1968, kdy se angažovala na předních místech v Chartě 77 proti bolševické totalitě a odvedla tak nesmírné množství kvalitní práce. Nemůžeme také zapomenout, že byla první, kdo již na vzpomínkovém setkání Charty 77 v Paláci kultury v roce 1991 vyzval konfidenty StB, aby toto shromáždění okamžitě opustili. A byla jedna z prvních, která podpořila lustrační zákon. T ovšem nezastírá její bolševickou angažovanost v letech padesátých. Nejlépe to však vyjádřila Olga Stankovičová, která při našem rozhovoru oslovila s jemným humorem nyní již křesťanskou Otku Bednářovou, aby všechna tato nedorozumění s JÚ a tiskem brala i dál jako další pokání za svou komunistickou minulost.

V čem fašisté si s bolševiky podávají ruce

Ředitelka Jedličkova ústavu paní PhDr. Anežka Krčková je pro to, skončit s ústavnictvím a ústavem tak, jak je u nás dosud chápán. Své názory, mimo bohatou osobní zkušenost, opírá především o tzv. walfordské školství založené ve dvacátých letech našeho století ve Švýcarsku Rudolfem Steinerem, který byl současně i zakladatelem filozofického postoje – antroposofie. Není bez zajímavosti, že tento ve východní Evropě málo známý geniální pedagog, jehož lze v tomto oboru srovnávat snad jenom s Janem Amosem Komenským, byl a je trnem v oku všem establishmentům na světě. Vede totiž děti k tvůrčímu myšlení a svobodě. Zestátněné školství, tak, jak ho známe, především vychovává k poslušnosti k vládnoucím klikám a mafiím a ke konzumnímu všeničícímu pojetí života, které však pomalu ale jistě stahuje lidstvu smyčku kolem krku. Proto odpůrci R.Steinera, kteří se později přiklonili k fašisnu, na Nový rok 1922/23 zničili Goetheana, dům, který pro toto hnutí stavěli tvůrci ze 17 zemí. Takovou vlnu nenávisti vzbudil za své přednáškové turné po velkých německých městech, kde fanatičtí výtržníci na mnoha místech ohrožovali jeho život. Současně pak o toleranci této školy svědčí výrok Rudolfa Grosse: „Že se k antroposii přiklonilo tak málo žáků waldorfské školy, dostatečně ukazuje, že učitelé splnili svoji úlohu jako čistě pedagogickou.

V současné době jsou ve světě stovky škol vedoucí děti systémem waldorfské pedagogiky, která dosahuje všude vynikajících výsledků. (Jedním z jejich absolventů je například i Helmuth Kohl). Odmítání tohoto pojetí u nás je způsobeno opět přežívajícím totalitním, tentokrát komunistickým vědomím, neznalost věci a masovou sugescí.

Kdyby televize nebyla, neudělala by ze mne debila

Projevem poslední z nich jsou pseudoargumenty, že např. dr. Krčková bere dětem televizi a vede je k jakési askezi. Ti, co to tvrdí, si však neuvědomují, co jim za to dává. Vědomí plnohodnotného života má daleko větší cenu než „mrzáčkovo“ hypnotické zírání na televizní obrazovku. Do deseti let televize vypírá dětem vyloženě mozek. Všichni rozumní lidé na světě to vědí nebo alespoň tuší, že nevybíravé programy televizních masmédií člověka zotročují a odvádějí od tvořivého života. Protože však televizní programy sleduje velké množství.

Rovnost všech lidských životů

Poznání, že handicapované děti mají pro celou společnost nezastupitelnou hodnotu, není mystickou frází a podivínstvím paní ředitelky Krčkové, nýbrž nutným východiskem pro vytvoření jejich sebevědomí cestou nalezení smyslu své jedinečné existence poznamenané handicapem. Podobně jako v případě těchto dětí je možné přistupovat též k rasovým či národnostním problémům. V různosti svých existencí se učíme nalézat opravdovou bohatost života.

„Je nutné, aby byla s ústavem spojena hned na začátku normální škola.“ T jsou slova zakladatele ústavu profesora Jedličky. Normální škola, z této citace, byla s ústavem spojena až do 11.11.1948, kdy byl ústav a škola rozděleny a „anomálie“ škola se vydala na pouť jednotného speciálního státního školství. Ředitel školy za profesora Jedličky pan Augustin Bartoš uplatňoval podobná kritéria výchovy dětí jako Waldorfská pedagogika. Jde tedy o napravení škod po bolševickém režimu, který se mimoto podepsal na neinformovanosti mnohých rodičů, kteří nemají k obnově původní koncepce JÚ důvěru.

Stavba socialismu na Vyšehradě?

Ředitel Střední školy pro tělesně postiženou mládež dr. Tomáš Smrček jako jeden z hlavních oponentů dr. A. Krčkové považuje v rozporu s celosvětovými zkušenostmi waldforskou školu za okrajovou záležitost a je současně i odpůrcem ústavu jako domova. Staví se za architekta dr. Miluniče, kterého podporuje i pí Olga Havlová, snad proto, že s ním má dobré zkušenosti, neboť architekt ing. Milunič je autorem pracovny Václava Havla. Jím navrhovaný projekt rekonstrukce JÚ však předpokládá zástavbu prakticky celého Vyšehradu a je v rozporu s pedagogickými plány paní ředitelky. Nemožnost sjednocení těchto tak rozdílných koncepcí rozděluje zde lidi na tábory a zatímco jedni vidí v paní ředitelce hysterickou kverulantku, druzí bojují proti jejímu odvolání a posílají úřadům dopisy podepsané desítkami odborníků. Přesto snahy ji odvolat trvají i nadále.

Když magistrát má pěnu u pusy

Za to, že jsem si ve svém článku Tajnosti pražské dovolil projevit názor tak, jak na to není sametová vrchnost zvyklá, předvolala si dr. Krčkovou k sobě „na zámek“ náměstkyně primátora hlavního města Prahy PaeDr. Darina Martincová a zde došlo k prudké výměně emocí. Ředitel školy JÚ hovořil o urážkách hlavy státu a o ústředním výboru v Jedličkově ústavu, zatímco paní Sapíková vyzývala k předvolání redaktora Necenzurovaných novin.

Jak náměstkyně primátora Kondra řeší závažnou situaci

Z dokumentů, které máme k dispozici, pak vyplývá, že obzvláště paní dr. Martinovská s týmem (anonymních!) odborníků provádějících v tomto zařízení „dozor“ (fuj! Již tato formulace sama je odporná a svědčí o přetrvávajícím policejním přístupu k pedagogice u nás), usilující o „převedení obou speciálních škol při JÚ pod obec, tj. hlavní město Prahu“. (Má jít tedy snad opět o velkovýrobu obecních pasáčků?) Navrhuje také odvolat všechny tři ředitele JÚ, kteří nejsou s to napjatou situaci řešit vzájemnou spoluprací. Jak si však paní náměstkyně představuje spolupráci mezi dvěma pedagogickými modely, které jsou tak různorodé, nedovedu pochopit. To jen v socialismu se dařilo křížit nekřížitelné a pěstovat mičurinská jablka za polárním kruhem či sedmiklasovou pšenici.

Toto vše vyplývá z našich záznamů z pracovní schůzky konané v JÚ v Praze 2 dne 3.12.1991. kde dr. Martinovská za radu ůanonymních“ odborníků zastupitelstva hlavního města Prahy informovala mimo jiné i o doporučení odvolat všechny tři ředitele při JÚ. V diskusní části tohoto pracovního jednání doktorka Martinovská odmítala nadále jména odborníků, kteří doporučení vypracovali, sdělit. Ti se jednání až na jednoho nezúčastnili, údajně z obavy před útoky na jejich osoby.

Něžná je noc..

Čím déle si věci ověřuji, tím více nabývám přesvědčení, že PhDr. Anežka Krčková do své funkce ředitelky patří a všechny zainteresované instituce by se měly snažit pochopit jak její opravdu zainteresovaný přístup k handicapovaným dětem, tak se i lépe informovat o zkušenostech s Waldorfskou pedagogikou. Měli by se snažit o objektivitu ve sporech, které v minulosti proběhly mezi paní Olgou Havlovou a VDV. Neměly by také stát za každou cenu na straně paní prezidentové jen proto, že je paní prezidentová. Nejlépe by bylo, kdyby dary posílané nadaci JÚ nebyly současně i uváděny, že jsou posílány Olze Havlové či Výboru dobré vůle. VDV je tým skládající se hlavně z dobrovolníků, neprofesionálů, nelze tedy vyloučit nechtěná opomenutí a nesrovnalosti, které časem mohou vést k dalším nedorozuměním. Lidé paní Havlové bohužel nejsou nestranní a pí Havlová také není jednoduchá osobnost. Proto právě oni budou muset uplatňovat co nejvíce pozornosti, aby se těmto nepříjemnostem předešlo.

Šakali štěkají, karavana jede dál

Pokud se jedná o zmizení oněch 4000 000 DM, redakce má doklady o tom, že přinejmenším poslanci příslušného ONV by o tom měli něco vědět, jak vyplývá z plenárního zasedání ONV Prahy 4 ze dne 8.11.1990. Máme za to, že „vlak s balíkem peněz místo do JÚ tu projel. Kam směřoval a kdo za to nese zodpovědnost, to by měly zjistit příslušné vyšetřovací orgány.

Luboš Vydra