Československá sociální demokracie – ČSSD (b) se stala baštou „společenskovědních specialistů“, pro které jako neperspektivní ztratila KSČ po 17.listopadu 89 přitažlivost. Vedle Z.Jičínského, M.Zemana. V.Šilhána, V.Komárka, P.Kučery přestoupil k ČSSD (b) v květnu 1991 i „Klub za socialistickou přestavbu“ – OBRODA.
Obroda vznikla na podzim roku 1988 z podnětu bývalých funkcionářů KSČ po roce 1970 ze strany vyloučených, kteří se přímo nezkompromitovali podpisem Charty 77 – konkrétně bývalého politického pracovníka v armádě, vojenského historika profesora Vojtěcha Mencla a bývalého ideologa ústředního aparátu KSČ a diplomata dr. Čestmíra Císaře. Ještě předtím byl na Kladně bývalým politrukem a posléze okresním tajemníkem KSČ RSDr. Vladimírem Kolmistrem utvořen Klub Gorbačovových přátel usilující o jednání s vedením KSČ.
V únoru 1989 se OBRODA rozhodla pokusit o legalizaci. Čestmír Císař vypracoval prohlášení přípravného výboru Obrody, což bylo kolem 20 lidí. Výbor pak podal žádost o registraci klubu na české ministerstvo vnitra. Hned druhý den volal u ÚV KSČ Jan Bouchal, že má z pověření K.Hoffmanna a M.Fojtíka přijmout zástupce obrody k jednání. To proběhlo 21.února 1989 a účastnil se ho V.Mencl. Druhé jednání na ÚV KSČ se uskutečnilo 4.května 1989 v kanceláři vedoucího oddělení společenských organizací Bouchala. Za KSČ se ho zúčastnil J.Bouchal, Skalický z ideologického oddělení a Cihlář z Hegenbartova 13.oddělení (17.listopadu se Cihlář dožaduje na SNB zákroku proti studentům ještě v povolené části demonstrace za to, že skandují hesla Charta a ať žije Havel).
Za OBRODU pak V.Mencl, V.Kolmistr a člen vysočanského ÚV KSČ Vladimír Kabrna (agent StB s krycím jménem NIKOLA, kterého jeden čas řídil přímo šéf kontrarozvědky plk.Vykypěl).
Na schůzi V.Mencl nabyl dojem, že ze strany ÚV KSČ nebudou nějaké zábrany ke konkrétnímu dialogu. Bouchal tam mimo jiné uvedl: „Vedení strany nepochybuje, že v řadách Obrody je k pozitivní práci ochotný velký okruh společensko-vědních specialistů. Jednotlivé návrhy, stanoviska, podněty budou vítány a přijímány s pozorností. Možnost vyslat do komisí přípravujících ústavní změny vlastní odborníky, konkrétně s.Jičínského, „jednoho z našich nejlepších specialistů na tyto otázky“, uvedl Bouchal doslova (Z.Jičínský jako jeden z předních polistopadových politiků a „právních specialistů“ důvěru ÚV KSČ vkládanou v jeho osobu rozhodně nezklamal).
Začátkem léta dostal Bouchal od OBRODY osobní pozvánku na její shromáždění na okraji Prahy. Bouchal se chtěl schůze zúčastnit, ale Jakeš mu to zakázal. Naproti tomu pověřil Jakeš v září 89 svou pravou ruku, vedoucího oddělení mezinárodních styků na ÚC Štefaňáka, aby jednal s Dubčekem.
Pokud jde o Dubčeka, byl o činnosti OBRODY informován od Kolmistra a Slavíka přes Ciklaminiho. Slavík byl Dubčekova spojka v Praze. Kdykoli zde Dubček byl, bydlel u něho a Slavík si tuto poctu žárlivě střežil. Ke Slavíkovi do bytu volal také 17.11. Jan Urban, aby se Dubček zúčastnil studentské demonstrace. Slavíkův telefon byl samozřejmě od StB odposloucháván a Dubček byl pak na Vyšehradě, kam ho přivedl Slavík, zadržen ve chvíli, kdy už se chystal dále nepovolenou demonstraci opustit. Ciklamini byl Dubčekův člověk v Bratislavě, po roce 68 vyhozený vnitrák.
Dubček v podstatě s akcemi OBRODY souhlasil, ale říkal, že nebude do žádné strany nebo organizace vstupovat, že bude působit jen jako jednotlivec. Počítal s tím, že ho ÚV KSČ přijme opět mezi sebe a nechtěl si ničím svazovat ruce. Po 20 letech svého dobrovolného mlčení tento muž se zachovaným stranickým čichem vycítil svoji šanci. Od začátku myslel na posty nejvyšší.
Koncem září 89 navštívili Václava Havla Miloš Hájek a Věnek Šilhán, aby ho získali pro kandidaturu Dubčaka na prezidenta v příštím funkčním období, tj. května 1990. Havel nic neslíbil. Řekl, že se musí poradit s přáteli, ale už tehdy trval na tom, aby Dubček nebyl komunistickým kandidátem, byť by to byla strana „obrozená“. Když potom vývoj jde jinou cestou, než jakou si představovali reformní komunisté spolu s částí StB a KSČ a při jednáních opozice je rozhodnuto, že prezidentem bude Václav Havel, ješitný Dubček to neunese a rozpláče se.
Ale i OBRODA měla své želízko v ohni – tím byl Čestmír Císař. Svou kandidaturu na prezidenta však stáhnul výměnou za mimořádného a zplnomocněného velvyslance pro evropské románské země.
Po 17.11.89 separátní jednání OBRODY s představiteli KSČ a StB zintenzívněly. Svědčí o tom schůzky s Bouchalem a Zajícem (v roce 1988 si ho Jakeš, když se stane šéfem partaje, bere k sobě. Po listopadu byl Zajíc vedle Urbánka druhý kandidát na generálního tajemníka) v budově SČSP na nábřeží, ale i Mohoritou, Adamcem a Urbánkem. Těchto jednání se střídavě účastní Jičínský, Šabata, Černík, Dubček a již výše zmíněný Miloš Hájek, Kolmistr, Císař, Mencl atd. Pozoruhodná byla schůzka 28.listopadu 89 Kolmistra, Príkazského (bývalý ministr slovenské vlády, který musel před minulými volbami odstoupit) a Kabrny (Nikola) u Hegenbarta v jeho propůjčeném bytě v Londýnské ulici za účasti dalšího agenta StB (R.Reinera) činný v demokratickém fóru komunistů. Po lednových událostech v Praze 89 byl PhDr. Rudolf Reiner, ředitel Městské politické školy v Karlíně, jmenován do čela nově zřízeného oddělení kontrapropagandy na ÚV KSČ, jeho iniciativou bylo vytvoření komunistických bojůvek, které měly pořádat diskusní kluby, na kterých měly podporovat vystoupení oficiálních řečníků, pokládat předem připtavené otázky apod. Projekt schválil Miloš Jakeš – zřejmě v předtuše blížících se 10 000 bojlerů na Červeném hrádku a v dubnu bylo přistoupeno k jeho realizaci. Školení agitační skupiny proběhlo 6.až 10.června, kde jinde než ve slušovickém hotelu Všemina. Náplň školení byla takováto: Každodenní rozcvička s kursem sebeobrany, přednášky z psychologie doprovázené videozáznamy z diskusních klubů nebo demonstrací v centru Prahy, teorie ochrany před sledováním, poznatky o disidentském hnutí. Je vidět, že komunisté se do toho pustili s opravdovým nasazením. V bytě Hegenbarta byl přítomen ještě pracovník StB, který tam fungoval jako číšník. Je nesporné, že členové Obrody plus Dubček a další bývalí funkcionáři KSČ začali v roce 1989 zcela realisticky uvažovat o svých ztracených funkcích. Tato skupina intrikánů nenašla po celou dobu normalizace dost odvahy, aby se dokázala své rodné straně postavit na odpor. Po roce 1970 bylo z KSČ vyloučeno statisíce členů – příležitost vytvořit v té době opozici proti Husákovu režimu byla obrovská, nikdo z nich se však o to ani nepokusil a ani zřejmě o tom neuvažoval, věrnost straně, byť zrovna kopající do zadku, je u těchto partajníků nade vše. Pro tento druh lidí je jen příznačné, s jakou otevřenou nestoudností se po listopadu 89 přihlásili o slovo. To platí i o některých disidentech s funkcionářskou minulostí. Je jen možné se podivovat tomu, že Václav Havel například s císařovou prezidentskou kandidaturou nevyrazil dveře – akceptovat nestoudnost není zrovna nejlepším startem do veřejného života.
V zastupitelstvo OBRODY působilo 13 (!) agentů StB. Lorenc kdysi prohlásil: „Nemyslím, že by spolupráce s námi byla tolik zavrženíhodná. Mnozí s námi spolupracovali jednak proto, že předpokládali, že ať se stane cokoliv, StB si zachová své pozice, jednak u nás hledali ochranu proti různým nespravedlivým šikanám.“
StB měla OBRODA sloužit jako ochranný štít do budoucnosti – my pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Někteří příslušníci StB se otevřeně vyjadřovali v tom smyslu, že by byli radši, kdyby lidé kolem OBRODY vystřídali natvrdlou Jakešovu kliku a zajistili by jim (jako profesionálům) jejich pozice. Jsem však přesvědčen o tom, že kdyby 17.listopad nebyl, že by se žádná obroda KSČ nekonala. Jednak ÚV KSČ bylo neobroditelné a za druhé nálada ve společnosti a zejména v mladších opozičních kruzích byla taková, že by to nějaké personální změny nevyřešily. „Obroda“ měla styky s KSČ, na druhou stranu to však již bylo horší. Příkladnou ukázkou intrikánského komunistického uvažování této sorty lidí je služební hlášení člena zastupitelstva Obrody Oskara Bizíka (krycí jméno Dubský) Stb, ve kterém uvádí, že vznik Charty 77 nebyl výtvorem tzv. stranické opozice. Charta vznikla jinde a stranická opozice byla do ní určitým způsobem vtažena a chtěla pak Chartu 77 využít k možnosti dialogu se stranickým vedením státu. Podle něho většina lidí ze stranické opozice, kteří Chartu podepsali, toho později litovala, ale ze zásady „co by tomu řekli ostatní“ svůj podpis neodvolala. Důkazem je podle něho skutečnost, že tito lidé se v chartistickém hnutí příliš neangažovali a prakticky zůstalo jen při podpisu.
Na druhou stranu je pravda, že z bývalých komunistických funkcionářů činných v Chartě 77 se se svou komunistickou minulostí nedokázal rozžehnat téměř nikdo. Platí to především o představitelích Občanského hnutí.
Avšak ani po neočekávaném vývoji se Obroda KSČ – StB
nevzdává. V pokynech o zásadách činnosti kontrarozvědky z 28.11.89 se
praví: Aktivizovat v maximálním rozsahu agenturní práci, zejména využitím
vlivové agentury k intenzívnímu organizování agenturního pronikání do
pravicových seskupení s cílem odhalování připravovaných akcí
k dosažení mocenského zvratu. Aktivní opatření směřovat na dezinformaci
protivníka, kompromitaci nejvíce konfrontačně naladěných představitelů těchto
struktur před veřejností a na prohlubování ideologických, osobních a akčních
rozporů mezi těmito seskupeními navzájem… Přes stávající agenturní pozice a
oficiální styky na vyčleněných místech udržovat podmínky k případnému
odchodu pracovníků StB do jejich struktur. Výrazně zvýšit konspiraci operativní
činnosti v celém procesu StB. Přehodnotit agenturní síť, zabezpečit její
stabilizaci a postupné rozšiřování, důraz položit na vlivovou a poziční
agenturu. S maximálním urychlením získat kvalitní vlivovou agenturu
v hromadných sdělovacích prostředcích…
Některá z těchto revolučních opatření StB
dungují dodnes. Zejména vlivová agentura ve sdělovacích prostředcích,
dezinformace a zřejmě i vyvolávání rozporů mezi prodemokratickými politickými
seskupeními. Tomuto stavu by se však dalo zabránit jedině plošným zveřejněním
všech pracovníků a spolurpacovníků StB.
Když se OF rozdělilo na několik politicky
vyhraněných subjektů a politické spektrum začalo být přehledné, většina
obrodářů socialismu se shromáždila v sociální demokracii (ČSSD(b), poté,
co se v průzkumech veřejného mínění stala ryze účelová bojůvka – místo
politické opozice jde s požehnáním StB o opozici systémovou.
Čtyři členové politické komise ČSSD(b) jsou agenti
StB stejně jako dva poradci V.Komárka, v ČSSD(b) působí obroďácká
agenturní síť StB. Jak hlasovali příslušníci ČSSD(b) při přijetí tzv.
lustračního zákona? Pavel Dostál – zdržel se, Ivan Fišera – zdržel se, Jan
Kavan – nehlasoval, Valtr Komárek – nepřítomen, František Šamalík – proti,
Vítezslav Sochor – nepřítomen, Věnek Šilhán – nehlasoval, Zdeněk Jičínský –
nepřítomen, Alexandr Dubček – nepřítomen, Josef Wagner – zdržel se, Petr Kučera
– nehlasoval, Rudolf Zukal – proti.
Československá sociální demokracie je velkolepý
podvod a předúnoroví členové sociální demokracie se dnes musí obracet
v hrobě. Tito hlasatelé sociální spravedlnosti jedou tvrdě v byznysu.
Věnek Šilhán se jako poslanec FS! Stal hlavou představenstva akciové
společnosti mafiánského podniku Preciosa. Podle sociálních demokratů je
kupónová privatizace krádež a podle Zemana jde jen o praní špinavých peněz. To
ho zřejmě přimělo k tomu, aby se stal členem dozorčí rady privatizačního
fondu IPF Consus (NN č. 8/92).
Je jen škoda, že se bývalý režim zhroutil ještě
předtím, než do něj stačili opět nalézt Dubček, Fišera, Jičínský, Komárek,
Kučera, Šilhán. Mohli jsme dnes být o kus dál.
Petr Placák