--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kostlán František č.: 1054
Název: Stanislav Devátý: Vždycky mi šlo o spravedlnost
Zdroj: NN Ročník........: 0002/011 Str.: 010
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Rozhovor s poslancem FS za ODS, Stanislavem Devátým
- Pane poslanče, o vás je všeobecně známo, že jste byl činný v disentu. Co předcházelo listopadu 1989? -
Můj vstup do disentu považuji za výsledek mého naprosto přirozeného vývoje. Pro mě v podstatě začal někdy po roce 1968. Tehdy jsem měl spoustu kamarádů, kteří skončili v roce 1969 ve vězení. To mne postupem času dovedlo až do VONS a Charty 77, kde jsem byl v roce 1988 mluvčím.
- Můžete se zmínit o některých konkrétních akcích v disentu? - Dříve jsem se zajímal o Gándhího. Zaujala mne jeho metoda pasivní rezistence. Začal jsem ji aplikovat, a to, že má účinnost, jsem si ověřil na třech hladovkách i na konkrétní akci v roce 1986. Tehdy StB začala na Moravě rozsáhlou akci proti samizdatu. Ve vazbě skončilo mnoho lidí, Augustin Navrátil, Michal Mrtvý z Olomouce, lidé ze Zlína, z Přerova atd. Za čas se, i zásluhou VONS, podařilo dosáhnout jejich propuštění z vazby. Všichni jsme byli ovšem sledováni. Pro mě přišli na oslavu narozenin, došlo ke konfliktu, já si lehl na zem a oni me za vlasy vytáhli ven. Poprvé jsem si tak vyzkoušel pasivní odpor. Policajti z toho byli zjevně šokováni, ze začátku nevěděli, jak mají reagovat. Další z těchto střetů s režimem bylo založení Společnosti přátel USA (SPUSA), ve které jsme se snažili narušit komunisty uměle vytvořenou bariéru mezi Východem a Západem. Prvního května 1987 byla další z akcí v Olomouci. Tomáš Hradílek s Michalem Mrtvým a dalšími vystoupili v prvomájovém průvodu s transparentem "Charta 77 vyzývá k občanské kuráži" a já jim zajišťoval, aby se o jejich případném zatčení dověděl VONS.
Jako mluvčí Charty 77 jsem poznal zblízka rozpor mezi těmi, kteří chtěli jít do přímého střetu s komunistickým režimem - a těmi, kteří byli do disentu dotlačeni, což byli většinou bývalí straníci. Tento rozpor vyvrcholil napsáním tzv. "dopisu čtyřiceti", v němž byl vyjádřen názor na to, že Charta 77 je chápána v povědomí lidí jako určitá uzavřená elitní skupina, která o všem rozhoduje, a že je třeba se více otevřít.
- V prohlášení Charty 77 se píše o dialogu s komunistickým režimem, s mocí. Nezačíná rozpor uvnitř Charty tím, že část chartistů chápala tuto pasáž jen jako obranný prvek, aby režim nezlikvidoval tuto iniciativu hned zpočátku a druhá část chartistů o tento dialog skutečně usilovala? -
Ano, určitě ano. Nikdy jsem tuto část z prohlášení Charty takto nechápal. Pro mě komunisti nikdy nebyli partnery pro dialog a nikdy nebudou. Řada mých přátel zastávala ten samý názor. Práci v disentu jsme chápali jako výraz nesouhlasu s režimem, se systémem. Nejvýraznějším představitelem pokusů o dialog s komunisty byl Klub za socialistickou přestavbu OBRODA, jejíž členové dnes z velké části okupují ČSSD (b).
- Před pádem totalitního režimu jste se uchýlil do ilegality. - V lednu 1989 přišel Palachův týden na Václavském náměstí v Praze, zřejmě jako reakce na první povolenou demonstraci ve východním bloku na Škroupově náměstí, 10. prosince 1988. Brutální zásahy ze strany moci jsou známé. My jsme společně s Českými dětmi a dalšími iniciativami připravili akci na prvního máje 1989. Tam jsem byl opět členy pohotovostního pluku vytažen za vlasy z průvodu a zbit. No a dále podle osvědčeného scénáře: Krakovská, Školská a cela v Konvitské, odkud mě po uvalení vazby převezli do Ruzyně a poté na Pankrác. Tam mi řekli, ať si nemyslím, že to se mnou dopadne stejně jako minule - 30 dní hladovka a pak mě pustí, tentokrát si to prý odskáču. Přestal jsem jíst a pít, načež mne převezli do krčské nemocnice. Tam stáli policajti jako hlídací psi pod oknem i přede dveřmi. Pak přišlo rozhodnutí prokurátora o mém propuštění.
Potom jsme rozšiřovali petici Několik vět. A zase: domovní prohlídka, zabavení petičních archů (naštěstí bez podpisů), zatčení, vazba a obžaloba za pobuřování. 29. srpna proběhlo soudní jednání. Byl jsem odsouzen na 20 měsíců nepodmíněně. Tenkrát mi psalo spoustu lidí, abych už nedržel hladovku, tak jsem, po konzultaci s přáteli, trest nenastoupil a přešel do ilegality. Napadlo nás, že nejlepší místo bude Polsko. Vše se domluvilo, v září 1989 jsem přešel hranice a za dva a půl měsíce se vrátil domů. V Polsku se o mne starali přátelé z Polsko-Československé solidarity.
- Po listopadovém převratu jste začal působit v OF. - Ze začátku jsem byl činný v KC OF v Praze, potom mne však znechutily ideologické spory uvnitř KC OF natolik, že jsem odešel. Vyvrcholilo to sporem Šabata - Cibulka. Dnes se jednoznačně ukazuje, že Petr Cibulka měl naprostou pravdu. Tehdy měly v KC OF převahu levicové síly, Kučera, Fišera, Jičínský a další, kteří vedli OF podivným směrem. Na sněmech OF jsme kritizovali kabinetní, uzavřenou politiku Kučery a spol., ale zpočátku jsme neměli potřebnou podporu. Kučera kolikrát přišel s hotovou věcí - řekl, že při jednáních u kulatých stolů se dohodlo to a to - a musí to být přijato. U kulatých stolů byly domluveny interní dohody, o kterých nikdo nebyl informován (pan Budaj třeba nedávno tvrdil v dokumentu BBC, jenž nedávno vysílala kanadská televize, že "lustrační zákon je porušením dohod o nerevanši"). Tam se vlastně díky levicovým politikům naplnil onen dialog s komunisty.
O tom, že tyto dohody byly uzavřeny, svědčí i fakt, že na ministerstvu zahraničí byly obsazovány funkce velice podivnými lidmi. Dokonce mi pan ministr Dienstbier přiznal, že Císař byl jmenován jako náš zástupce u Rady Evropy také na základě dohod u kulatého stolu, výměnou za stažení kandidatury na prezidenta. Kabinetní politika se projevila i po volbách v parlamentu. Levicoví intelektuálové si chtěli rozdělit funkce předsedů a místopředsedů a ovládnout chod parlamentu beze zbytku. Například Kučera byl navržen do několika funkcí. Nekompromisně jsem proti tomu vystoupil a nakonec se nám podařilo dostat tam i jiné lidi. Tuto taktiku uplatňovali i v klubu OF v parlamentu. Kdž se sestavovala komise pro přípravu ústavy, tak jsme obdrželi jmenný seznam, který jsme měli pouze schválit. Na prvním místě byl, jak jinak, pan Jičínský. To mě navztekalo. Vím, že se podílel na ústavě v roce 1960 i ústavním zákoně v roce 1968. Dost podrobně jsem si četl jeho komentář k ústavě i další práce, které vydával v nakladatelství Vysoké školy politické ÚV KSČ, a to jsou prostě tak neuvěřitelné věci, že jsem byl nucen vystoupit proti tomu, aby se pan Jičínský, jeden z hlavních ideologů socialistického práva, zúčastnil práce na tak zásadním dokumentu, jakým je demokratická ústava. Na můj popud Jičínský nebyl naštěstí schválen.
Pro nás bylo důležité, že se těmito střety postupně krystalizovaly názory a OF se pomalu rozdělovalo na pravici a levici. Pak vznikl Meziparlamentní klub demokratické pravice (MKDP), posléze volba Václava Klause do čela OF. Jsem rád, že se OF diferencovalo tímto způsobem, alespoň každý vidí, kdo je kdo. - Vznikem Klubu demokratické pravice se pravicová část OF vydala na cestu směrem od nepolitické politiky, jež svou bezbřehostí umožňovala uzurpování moci levicovými intelektuály a pokračování v kabinetní politice komunistického typu. -
Přesně tak. Disidenti, zveřejňující své články v levicově-komunistických plátcích na Západě skončili v Občanském hnutí a Československé straně sociálně demokratické, a ti, co se protikomunisticky činili v regionech, většinou v ODS či ODA. - Poslanci ODS téměř vždy hlasovali pro nebo i navrhovali zákony, které se snaží očistit společnost a vypořádat se s minulostí. - Ano. To souvisí s rozdělením OF na pravici a levici. ODS, ODA, KDS, ale i část strany lidové kolem předsedy Luxe od začátku vystupovaly razantně. Například jsme nebyli spokojeni se správou generálního prokurátora ČSFR Gašparoviče (dnes kandiduje za Mečiarovo HZDS, pozn. redakce) a stíhání komunistických zločinců, těch, kteří mohou za všechno to svinstvo v uplynulých 42 letech. Gašparovič, přesně tak jako ostatní levicoví politici, se vymlouval na to, že vše probíhalo podle tehdy platných zákonů. Něco takového není možné. Vytváří to nebezpečný precedens. Kdyby se v budoucnu dostala k moci nějaká jiná vláda s totalitními prvky, tak by mohla, právě tak jako nacisti a komunisti, vytvořit zákony potřebné k udržení moci a představitelé této moci by byli naprosto beztrestní a po pádu totality nepotrestatelní. Navíc jsme nelenili a s několika přáteli jsme prostudovali řadu vyhlášek a rozkazů různých ministrů atd., a zjistili jsme, že komunisté porušovali i svoje - tehdy platné zákony. Například na základě rozkazu, který umožňoval používat vůči občanům odposlechy, kontrolovat korespondenci apod., jsem prokuratuře podal podnět k zahájení trestního stíhání na bývalé ministry Obzinu a Vajnara, na Lidové milice a další. Z těchto důvodů vznikl i tzv. lustrační zákon, jehož návrh jsem v parlamentu rozdával už v říjnu 1991. Je zajímavé, že pozdější vládní návrh se v mnohém shodoval s mým.
- Nepřipadáte si jako iniciátor honu na čarodějnice? - V žádném případě nejde o mstu či o odpovídání zlem na zlo, ale jde o to, odpovědět na zlo spravedlností, spravedlivým trestem. Role honců čarodějnic, jež nám přisuzují levicoví politici v domnění, že jsme stejní jako oni, nemůžeme přijmout. Nikdy mi nešlo o mstu, vždycky mi šlo o spravedlnost. Levicoví politici hovoří o honu na čarodějnice, protože takové metody jim jsou vlastní. Daleko nejhorší však je, že z levicově smýšlejících lidí, podílejících se na moci už v komunistickém režimu, se rekrutuje asi 75 % konfidentů StB. Je to především výraz určitého charakteru. Pro mě nic neznamenalo a neznamená, podepsat smlouvu s StB. Já bych se propadl do pekla, kdybych to udělal, ale pro ně to nic není. Tvrdí, že prý to bylo v zájmu věci a podobné nehoráznosti. Proto je z jejich strany tak histerická kampaň proti tzv. Lustračnímu zákonu a zveřejňování informací o Státní bezpečnosti a konfidentech. Oni ochraňují sebe a své přátele. Ministr Dienstbier si doma i v zahraničí, naposledy myslím v USA, dovoluje vystupovat proti lustračnímu zákonu, zákonu parlamentu své země, totéž dělá třeba i pan Rychetský. Já se domnívám, že pokud ministr není spokojen s prací parlamentu, má jedinou možnost, jak dát svou nespokojenost najevo - a to - odstoupit. Tato morálka u nás zatím neexistuje. Lidé tohoto typu, hlavně na Slovensku, vytvářejí jakési povědomí lži. Každý den se říká něco jiného, popírá se, co se řeklo předtím, a přitom jsou to informace naprosto lživé. Proto v povědomí lidí zůstává, že žít ve lži se vyplácí.
- Práce komise 17. listopadu hodně pobouřila různé komunistické a kryptokomunistické jednotlivce a skupiny navzájem na sebe provázané. Odrazilo se to především v estébáckém deníku Špígl. - Hlavním motivem štvaní a dezinformačních kampaní proti komisi byl fakt, že jsme se pustili do rozkrytí agenturní sítě StB a zjišťování toho, jací lidé sedí ve státní správě, sdělovacích prostředcích atd. Práci komise nasměroval dokument - rozkaz pro II. správu StB z 28. 11. 1989 "Zásady činnosti kontrarozvědky". V tomto dokumentu se, mimo jiné, mluví o tom, že StB bude obsazovat za pomoci agenturní sítě (spolupracovníků StB) tzv. poziční místa ve státní správě příslušníky StB, odcházejícími z SNB. Dále, že bude Státní bezpečnost posilovat a aktivizovat vlivovou agenturu, což jsou i sdělovací prostředky. Existovala totiž řada konfidentů, kteří nebyli využíváni. Jejich svazky byly uloženy do archivů někdy v průběhu osmdesátých let, a byly oživeny jen v případě potřeby. Pomocí těchto agentů chtěla StB více infiltrovat státní správu, sdělovací prostředky atd. To vše nás vedlo k tomu, že jsme začali zjišťovat, kdo je kdo a objevili jsme, že šílená spousta estébáků a konfidentů se vecpala do úřadů vlády, parlamentů i na místa náměstků ministrů, kam se člověk podíval. Komise také veřejně vyslovila názor, že by se měla zveřejnit jména všech estébáků a jejich spolupracovníků.
- Zdá se, že nejvíc kontroverzní osoba z komise 17. listopadu je pan Jiří Ruml. Estébáci mu nemohou přijít na jméno, levičáci mu vytýkají, že zradil a pseudopravičáci ho osočují jako bývalého komunistického novináře. Já si myslím, že v panu Rumlovi máme výjimečný příklad člověka, který je navždy z marxisticko-leninské křeče vyléčen. Svědčí o tom nejen jeho činnost v disentu, v Lidových novinách, ale i naprosto jisté a přesvědčivé konání v parlamentu. -
Mám na to ten samý názor. V komisi se tvrdě pustil do zjišťování činnosti Obrody a odvedl obrovský kus práce. Oni ho nyní nenávidí.
- Naši levicoví právníci vyčarovali hezkých pár legislativních "černých děr" ve starých i nových zákonech. -
Už v tom prvním, kooptovaném parlamentu po listopadu 89, byl novelizován trestní zákon tak výhodně pro komunistickou nomenklaturu, že vyšetřování některých trestných činů veřejných činitelů muselo být zastaveno, nebo k němu vůbec nedošlo, proto, že byla novelizována dikce veřejného činitele. Spoustu šéfů bytových družstev a dalších tím z trestního postihu odpadla. Navíc byly vypuštěny některé paragrafy, týkající se hospodářské trestné činnosti. Ta novelizace byla, podle mého soudu, dobře připravena. Je to také tím, že v ústavně-právním výboru FS působilo několik agentů StB a dodnes působí komunisté a kryptokomunisté.
- Jak se díváte na zbytkové tresty pro politické vězně, na to, že exulanti mají potíže s restitucemi, nesmí volit a jsou z nich zákonnou cestou "vyrobeni" občané druhé kategorie? -
Jsou to veliké nedostatky. Několikrát jsme se pokoušeli například novelizovat restituční zákon, ovšem při tomto složení parlamentu jsme neměli šanci. Jediné řešení vidím v tom, že ve volbách vyhraje pravice a bude mít v parlamentu většinu. Potom budeme moci špatné zákony novelizovat a další potřebné, zákon o protikomunistickém odboji a další, navrhnout a schválit. - Jak se díváte na první výborný počin (o kterém se dověděla veřejnost) FBIS, předání seznamu agentů StB ze syndikátů novinářů v ČR a v SR ústavním činitelům? -
Samozřejmě s tím naprosto souhlasím. Když jsme rozkrývali agenturní síť StB, tak jsme byli zděšeni, kolik estébáků a konfidentů pracuje ve sdělovacích prostředcích. Novináři mohou být levicoví a je naprosto přirozené, když píšou to, co chtějí. Musí ale psát pravdu a ne dezinformovat a zamlžováním skrytě útočit proti přeměně společnosti. Ale to se týká třeba i Pitharta. Jestliže dostal seznam agentů StB v novinách, tak buď o tom měl mlčet, nebo dát ke zveřejnění. Zcela správně se požadují informace o politicích. Jsem pro. Ale i já chci vědět, kdo o mně píše, co je to za lidi. To je zase moje právo na informace. Myslím si, že každé noviny by měly vydat seznam všech členů redakce a dopisovatelů s tím, že ani jeden není příslušníkem či agentem Státní bezpečnosti. Potom si vyberu, které číst. - Co čtete za noviny? -
V poslední době Český deník, protože se mi zdá, že jde s úrovní nahoru, a přečtu si sem tam i Mladou frontu Dnes, protože musím porovnat své názory s názory levičáckého spektra. No, a samozřejmě čtu pravidelně Necenzurované noviny.
- Jste poslancem za ODS a kandidujete znovu v Jihomoravském kraji. Co by si, podle vás, ODS, když volby dopadnou podle předpokladů, měla dát za úkol do budoucna? -
Vedle dokončení ekonomické transformace a dalších problémů chceme minimalizovat úlohu státu. Stát má pouze vytvářet podmínky pro běžný samoregulující chod společnosti. Měl by se v prvé řadě zredukovat počet ministerstev a ta by měla mít méně úředníků. Jefferson kdysi řekl, že nejlepší vláda je ta, která nejméně vládne. Dále, jak už jsem řekl, bude potřeba novelizovat hodně zákonů, které se nepovedly, protože vznikly díky přílišným kompromisům, právě proto, že v parlamentu je moc silná levice, a zákony, jež se nestačily navrhnout a odhlasovat.
Svobodná společnost je založena na osobní svobodě každého jednotlivce, a ta je tím větší, čím méně stát zasahuje do dění ve společnosti.
Děkuji za rozhovor.
František Kostlán