--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Placák Petr č.: 1070
Název: Bolševická justice opora demokracie?
Zdroj: NN Ročník........: 0002/011 Str.: 023
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Od pádu komunistického režimu očekávala společnost především viditelné změny v jejich všednodenním žití. Kromě ztrácení nervů při neustálé konfrontaci s neuvěřitelnou schopností socialistického trhu nezajistit spotřebiteli ani tu nejmenší pitomost, to byl především státní aparát, který občanům reálného socialismu užíral duši, mozek i tělo od kolébky až po hrob - nesnesitelný, jak bzučení letky Komárků.

Převážná většina těch, kteří po 17. listopadu vstoupili do státních úřadů však místo radikálních proměn provádí stabilizaci svých úřadů, v době, kdy vlastně ještě žádné kvalitativní změny na těchto úřadech nemohly proběhnout. Kamkoli dnes přijdete, vítá vás ten samý, odrzlý ksicht úředníka, který na vás civěl zpoza stolu už před mnoha lety se stejnými ospalkami v očích, stejně znechucený vaší otravnou maličkostí...

Vlastní komunistická minulost nepronásleduje jen Valtra Komárka, ale také jeden z nejdůležitějších resortů státní správy - justici. Podívejme se, jak na celou věc prohlížejí lidé profesně zainteresovaní, a přestaneme se divit.

19. dubna besedovali v Radiofóru na téma "justice" ministr spravedlnosti JUDr. Jiří Novák, předseda soudcovské unie ČR JUDr. Jan Viklický, členka republikové rady soudcovské unie JUDr. Naděžda Žáková a členka bezpečnostní sekce z kanceláře presidenta republiky JUDr. Jarmila Bohatová.

Hned v úvodu se dr. Novák posluchačům svěřil, že jednou z priorit, pro kterou přišel do justice, byla ta, aby pomohl odstranit pocit existenční nejistoty soudců tím, že by urychlil proces jmenování soudců podle zákona č. 335 roku 1992 Sb., podle kterého jsou soudci jmenováni na dobu časově neomezenou. Zde jde především o to, aby ti soudci, kteří v dobách nedávno soudili za "protisocialistickou činnost", mohli nerušeně soudit dál, aniž by kdokoli mohl zpochybnit jejich soudcovský talár. Problém postavení justice nalézá Novák především v postoji veřejnosti vůči soudcům a říká, že zločiny, které se děly v letech padesátých, lidé paušálně přenášejí na dnešní justici, která však s těmi zločiny nemá vůbec nic společného a dodává: "Jako představitel justice mohu zcela objektivně říct, že dnešní justice je justicí jinou než justice, která byla v minulosti, ale bude na občanech této země, aby si tento fakt řádně uvědomili." Občané si fakt, že se v justici nic nezměnilo, jistě uvědomují. Podle JUDr. Nováka byla zřejmě justice let šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých v pořádku. JUDr. Viklický tuto mýlku hned napravuje:

"V 70. a 80. letech, o kterých je dnes vůbec reálné hovořit, neselhali ani tak soudci a soudy, ale selhalo právě ministerstvo spravedlnosti. Byly případy, kdy úředníci MS běhali k soudům s pokyny a zároveň i pro informace, které kdesi v jakýchsi podivných štábech vyhodnocovali a přijímali příslušná rozhodnutí, jak v této věci postupovat.

95 ze 100 soudců však s těmito případy (politickými) nepřišlo vůbec do styku a byli také soudci, kteří konfrontováni s těmito případy, jim nepodlehli. Rozhodli podle svého svědomí a dokonce i podle tehdejšího práva."

JUDr. Viklický zde uhodil hřebík na hlavičku. Za prvé to, že za soudci běhali nějací úředníci z ministerstva z nich v žádném případě nesnímá odpovědnost a za druhé fakt, že se našli soudci, kteří rozhodli nejen podle svého svědomí, ale i podle tehdy platného zákona, jasně dokazuje, že v jiných případech zneužívali soudci své pravomoci a soudili podle směrnic a přání aparátu KSČ, čímž se dopustili trestného činu a měli by být postaveni sami před soud!

Dále JUDr. Viklický překvapenému posluchači sdělí, že problém se soudci "není otázka platová, jak se nám neustále podsouvá. Soudci si zvykli být chudí. Oni byli totiž nejchudší vysokoškolsky vzdělání lidé už za minulého režimu. Dnešní občan je přesvědčen o tom, že to byla prominentní smečka vykonavatelů nějakých deformačních tendencí, ale oni to ve skutečnosti byli chudáci, braní úplně na periferii společnosti, i v té oblasti hmotného zabezpečení."

Myslím, že to nepotřebuje komentáře. Korunu celé vykutálené besedě v závěru nasadila JUDr. Bohatová z prezidentské kanceláře: "Často se setkávám s tím, že občané mi říkají: O rehabilitaci mého dědečka rozhoduje soudce, který ho tenkrát odsoudil. Támhle rozhoduje soudce, který odsoudil mého souseda, a tak podobně. Já bych řekla, že útoky na současnou justici a na součásné soudce jsou dost nespravedlivé, ve většině případů. Ti, kteří v soudnictví zůstali, v těch podmínkách, v tom návalu práce, peněz málo a nápor veřejnosti... Kdo tam vydržel, ten tu práci musí mít rád!"

Jestliže dotyční besedníci měli v úmyslu posluchačům ukázat, že radikální náprava v justici je bezpodmínečně nutná, nemohli to svým besedováním udělat líp.

Petr Placák