--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Cibulka Petr č.: 1114
Název: Bolševismus, to je stav ducha
Zdroj: NN Ročník........: 0002/012 Str.: 027
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Rozhovor s Jitkou Studničnou, novinářkou, nakladatelkou a kandidátkou do FS za KAN v jedné osobě

Jitko, jako autorka myšlenky všeobecných lustrací Syndikátu novinářů, jsi neuspěla. Co ty na to?

Při hlasování o tom, zda se o mém návrhu bude hlasovat (trochu krkolomné, pravda, ale tak to skutečně bylo, někdo si potřeboval předem otestovat situaci v sále, aby zbytečně neriskoval), dalo dvaapadesát novinářů z tří set najevo, že o věci jednat chce. Ale bylo nás žalostně málo. Spočítala jsem si, že to bylo pouze sedmnáct procent.

Podobnou otázku, jako teď ty, mi klade kde kdo. Volají mi a píšou kolegové stejné krevní skupiny, často je ani neznám. Těší mě to, vím, že nejsem sama na světě. Mnohdy hýří nápady. Kdybych nevěděla, co dál, vědí to oni. Teď jsou aktuální volby a po nich uvidíme.

Kandiduješ za KAN, proč právě za něj? Za prvé - nikterak nepodmiňoval moji kandidaturu podepsáním členské přihlášky, takže jsem nezávislá, a na tom si, vzhledem k novinářské profesi, zakládám.

A za druhé - myšlenka debolševizace se mi zamlouvá čím dál víc. O její správnosti mě nepřesvědčili lidé z KAN, ale komunisté, Tím, jak se chovají, tím, jak odmítají vykročit s námi do světa, který se nám nyní otevřel, naopak nás chytají za šosy a táhnou nás zpátky. Tohle přetahování ubírá sílu celé společnosti, ztrácíme energii, kterou potřebujeme na svou restauraci. Podívej se, co se za dva roky dalo všechno udělat a neudělalo. Za dva roky pilné práce se dá postavit dům, ale jedině tehdy, když ti nikdo nebude soustavně krást cihly, schovávat vápno a pálit prkna.

Budeš, jako poslankyně, prosazovat zákaz komunistické strany? Především nevím, jestli budu poslankyně, spíš budu v parlamentu dál jako zpravodajka, nejsem právě na volitelném místě kandidátky.

Zákaz komunistické strany, alespoň na určitou dobu, než se země vzpamatuje z těžké choroby, do které ji KSČ dostala, se mi zdá naprosto přirozený. Každý lékař, ať léčí cokoliv, se především snaží vyloučit škodlivé vlivy, které nemoc způsobují. Při chřipce zakazují kouřit, při zlomené kyčli chodit, při obezitě sladit, a nikoho ani nenapadne, že by si měl jít někam stěžovat, že je omezována jeho osobní svoboda. Ale zákaz komunistické strany, podle mého názoru, problém neřeší tak zcela, jak se zdá. Pořád ještě je dost politických stran, vlastně všechny snad, kromě lidovců, které jsou ochotné je mezi sebe přijmout. Když ti někdo krade cihly, je jedno, jestli má na sobě rudé montérky nebo zelené.

Bývalý mluvčí HOS Tomáš Zelenka tohle dilema vyjadřuje vtipem. Co se stane, když se komunista ocitne v epicentru atomového výbuchu? Nic. Změní se v gama-záření a škodí dál.

Něco optimističtějšího bys v šupleti neměla? Měla. Dva citáty. "Nejtěžším hříchem je zoufalství." "Jen to je ztraceno, čeho se sami vzdáváme."

Hm. Já myslel něco konkrétního, praktického. Aby to nebylo pořád tak, že každý ví, co by chtěl, ale neví, jak to udělat. Každý, kdo se nad tímhle problémem zamýšlí, dojde k jinému řešení. Záleží na tom, z čeho jeho úvaha vychází. Ta moje vychází z toho, že bolševismus není ani tak příslušnost ke straně, jako spíš stav ducha. Ten se žádným zákazem nedá změnit. Z alkoholika také neuděláš abstinenta, když mu zakážeš hospody. Ale trochu mu to ztížíš a sobě zlepšíš možnost kontroly. Když ho však nebudeš léčit, je to všechno pro kočku. Musíš mu umožnit, aby sám přišel na to, že je to potřeba, jinak k léčbě nedojde.

Myslíš, že bolševik může pochopit, že je to potřeba? Nikdy k tomu neměl lepší příležitost, jako právě teď.

A když to nepochopí?

On to pochopí. Ono to přece nemůže být nic příjemného, když se tě lidé štítí, ať přijdeš, kam přijdeš. K otázce sám sobě, proč tomu tak je, už je jenom krok a nejhorší je za zády.

Řekl bych, že bolševik má spíš sklon se svého problému zbavovat jinak. Touhou po moci. Když ji má, lidé se štítivě tvářit nesmějí, a ty, co to nedokážou zakrýt, nastrká do koncentráků. Pro něj pohoda.

V tom je právě jeho šance, že nemá moc, alespoň ne tolik, jak dřív. A je to i šance naše. Musíme s ním žít, nic jiného nám nezbývá. A tak se musíme snažit, aby to soužití bylo co nejsnesitelnější.

Zase jsme to my, kdo něco musí. On přece se vůbec nesnaží a asi nikdy snažit nebude.

Jo. On už je zkrátka takový.

Rozmlouval Petr Cibulka