--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Bělohoubek Antonín č.: 1122
Název: O pohromě jménem Havel
Zdroj: NN Ročník........: 0002/016 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Pořád jsem doufal, že této hořkosti budu ušetřen a skoro jsem se i modlil, aby se této "slávy" ujal někdo jiný. Naši "rozvážní a odvážní muži" však mlčí, a tak po textu "O hanbě jménem Dubček" přicházím s textem neméně naléhavým.

Profesor Václav Černý mi jednou řekl, že "největším politickým omylem Masaryka byl Beneš. Jako muž číslo dvě, to jest jako ministr zahraničí, byl vynikající, ale jako muž číslo jedna, to jest jako Masarykův nástupce, to byla pohroma!" - Je na čase analogicky konstatovat, že největším polistopadovým omylem našich nekomunistických disidentů i všech lidí, kteří nadšeně vítali listopadovou změnu, byl a je Václav Havel.

Doufal jsem, že má tolik sebekritičnosti, tolik intelektuální i etické sebekázně, aby poctivě posoudil a poctivě přiznal, jak velké pohromy na nás svým domýšlivým babráctvím přivolal. On se však místo pokorné omluvy a zahanbeného odchodu do ústraní uchází o znovuzvolení prezidentem. A tak "Václav Černý a Václav Havel" mi ukládají vyslovit následující otázky:

1. Vás, V. Havle, neděsí Vaše velká vina na pokračování nadvlády komunistů jen a jen překabátěných? Nejsou snad všechna naše dnešní velká trápení jen nutným důsledkem této základní špatnosti?

2. Byla to "jen" velká slepota nebo něco ještě horšího, když jste připustil, aby jako předlohy "nových" zákonů sloužily zákony bolševické?

3. Vás neděsí Váš lví podíl na polistopadovém ignorování spravedlnosti? Neděsí Vás ty milióny zklamaných a podvedených až k úplné ztrátě elánu a kuráže, až k rezignaci na úsilí o zlepšení stavu věcí veřejných?

4. Jak dlouho je už i Vám zřejmé, že odpouštění nepodmíněné poctivým přiznáním viny má katastrofální následky jak u provinilých, tak u těch, za které jste svévolně odpouštěl? (Není snad pokračování téměř všeobecné politické a morální otrlosti důsledkem i této špatnosti?)

5. Jestliže Vaším vnitropolitickým úkolem číslo jedna bylo, zasadit se rozhodujícím způsobem o to, aby se premiéry stali lidé, kteří by byli zárukou, že jednotlivé rezorty povedou rázní čističi Augiášových chlévů, zvládl jste tento úkol alespoň jakžtakž obstojně? Nevybíral jste spíš opak takových, jaké bylo třeba vybrat?

6. Jak dlouho je i Vám už zřejmé, že stejně nedobře jste vybíral, když jste za předsedu Federálního shromáždění prosazoval A. Dubčeka? Proč znovu a znovu nalháváte sobě i jiným, že to byla volba dobrá? Proč jste už dávno neinicioval (nebo alespoň neblokoval!) jeho výměnu?

7. Pořád se ještě domníváte, že jste splnil dobře svou povinnost významně se podílet na tom, aby naše státní sdělovací prostředky (zejména televizi a tiskovou kancelář) řídili lidé vskutku důvěryhodní?

8. Nevybíral jste i své nejbližší spolupracovníky spíše podle toho, jak uctivě k Vám vzhlížejí, než podle toho, jestli budou schopni Vám i rázně oponovat, když se bude schylovat k něčemu nepatřičnému?

9. Připouštíte, že jste si nárokoval víc důvěry a moci, než kolik by si jí zasloužil i člověk intelektuálně a eticky o dost způsobilejší, než jste Vy? Připouštíte, že si jako národ po desetiletích morálního pustošení lepšího prezidenta, než jste Vy, asi nezasloužíme, ale že bychom ho k duchovnímu ozdravení potřebovali velice?

10. Opravdu ještě vnímáte své prezidentování jako kdovíjak zdařilé veledílo? Opravdu si nepřipouštíte, že si budete muset i zoufat, až si poctivě přiznáte, jak velkou pohromou pro milióny důvěřivých lidí bylo to Vaše domýšlivé prezidentování?

Ant. Bělohoubek