--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hromádková Alena č.: 1135
Název: Projev Aleny Hromádkové na setkání Charty 77
Zdroj: NN Ročník........: 0002/016 Str.: 007
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Vážení přátelé, považuji za velké štěstí, že se v době těžkých zkoušek jednotlivců i celých národů můžeme takto sejít, abychom vyjádřili své názory na dění kolem a navázali nové osobní, společenské i pracovní vztahy.

Snad si mnozí z vás stačili všimnout, že je mi vlastní každodenní práce drobná, podobně jako víra ve střízlivost a produktivní kapacita valné části naší společnosti. Proto jsem vždy v uplynulém roce prosazovala orientaci na dění mimo Prahu, hlavně na Slovensku, a mezi našimi krajany. Obávám se, že tato třetí oblast - život našich exulantů v cizině a jejich hlubší integrace do nového vývoje doma - je oblastí, kde máme všichni nějaký dluh. Jako vaše bývalá mluvčí za rok 1991, mohu prohlásit, že jsme byly nuceny reagovat hlavně na obecně politické události a problémy u nás i v zahraničí způsobem, který ponechával jen málo času pro hlubší a pravidelný styk s našimi signatáři žijícími v izolaci a obtížích ať již na venkově, či v cizině.

V tomto duchu se vyslovila i paní Helena Klímová, když ve svém "rozloučení" s respondenty naší malé ankety o Chartě 77 a chartistech uvedla jako nejčastější potřebu nás, kdo nejsme angažovaní ve vysokých funkcích či v parlamentech, potřebu vzájemné komunikace, případně trvalé spolupráce všude tam, kde to bude žádáno (v regionálních klubech Charty či ve stálých pracovních komisích apod.). Plně těmto názorům vyslovuji svoji podporu, protože existuje řada problémů, kterých se lidé opět bojí dotknout a není nikoho, kdo by určité politicky choulostivé záležitosti byl ochoten nazývat pravým jménem a aspoň je monitorovat, když ne reflektovat či nějak veřejně řešit. Charta 77 byla vždy velice rozrůzněná věkově, názorově, profesionálně a regionálně. Tuto skutečnost začalo v poslední době překrývat morálněpolitické rozdělení vyjádřené metaforou, jež se překvapivě ujala v povědomí naší veřejnosti, o ledovci s růžovou (či dokonce růžovo-rudou) špičkou. Prý jsou lidé, kteří se cítí tím uraženi - nechápu, proč. Stačí přece letmý pohled na přehled hlasování v obou parlamentech a hned je jasné, kdo z našich signatářů hlasuje po boku komunistů, kdy a za co, přičemž názor široké veřejnosti je to poslední, co je zajímá, včetně názorů nás ostatních chartistů, kteří jim nejednou začínáme být nepříjemně na obtíž.

Dostalo se mi hodně ujištění, podobně jako paní Klímové a Ponické, že je důležité, aby byl u nás vývoj vnímán a vysvětlován bez zátěže osobních či stranicko-partikulárních zájmů a že Charta se i nadále těší v tomto ohledu prestiži, kterou žádné jiné instituce společenského a politického života zatím nemají. Nechť je toto předmětem diskuse - víme, že není těžké určitá řešení a zvyklosti odstranit - těžké je je zlepšit či nahradit něčím jiným.

Dovolte mi dále vydat počet z činností, jež jsme s paní Klímovou a Ponickou vykázaly mj. prostřednictvím dokumentů v průběhu našeho období mluvčích. Doslova jde o počty, z kterých vyplyne, které problémy nás nutily reagovat a jak často.

Čtyři dokumenty (č. 5, 12, 14, 15/1991) byly věnovány otázkám státoprávním, resp. otázkám vztahů mezi Čechy a Slováky. Zde jsme naší veřejnosti např. představily hnutí HUMAN a spolu s představiteli Čs. svazu bojovníků za svobodu a Konfederace politických vězňů se vaším jménem přihlásily k tradici 28. října 1918.

Tři dokumenty (č. 4, 7/1991 a 1/1992) byly věnovány vysvětlování nezávislé existence Charty 77, jež je i nadále veřejností spojována či dokonce ztotožňována s Nadací Charty 77. V této souvislosti považuji za nutné zdůraznit především nezávislost a hlavně nepatrnost našich financí - např. toto setkání by nebylo možné bez podpory Nadace Charty 77 v New Yorku. Jde o zásluhu paní Wendy Luersové, manželky bývalého velvyslance USA u nás a p. G. Sorose, kteří před nedávnem rezignovali na členství ve správní radě zdejší Nadace Charty 77.

Zahraničním tématům byly věnovány čtyři dokumenty a dva dopisy. Situaci v Jugoslávii jsme komentovaly již v létě uplynulého roku - (dokumenty č. 2 a 6/1991) - a obracely se s výzvou o pomoc k zástupcům světové veřejnosti v OSN a KBSE. V souvislosti s událostmi v Moskvě byly vydány rovněž dva dokumenty (č. 8 a 9/1991). Dopis na podporu dalšího financování rádia Svobodná Evropa byl zařazen jako dokument č. 1/1991. Nedopatřením byl mezi dokumenty zařazen přátelský dopis adresovaný Hnutí za demokratické Rusko (č. 3/1991), který byl koncipován bývalým mluvčím za rok 1990 p. Vančurou.

Problémů na domácí scéně se týkaly např. dva dokumenty obsahující výzvu k našim prokuraturám v souvislosti se sdělením poslance FS Stryka z Košic (č. 13/1991) a podáními p. Marečka z Kyjova (č. 2/92). Snad největší ohlas měl u veřejnosti dokument o vývozu tanků do Sýrie (č. 2/1991) - dostalo se nám dokonce na něj odpovědi z pera tehdejšího mluvčího FMZ p. E. Lánského a přiznám se, že se mi nepodařilo pochopit, o čem vlastně byl její obsah. Zcela zvlášť stojí dokument č. 10/1991, který byl zaslán Konfederaci politických vězňů při příležitosti první Mezinárodní konference o zločinech komunismu, jež se konala na podzim minulého roku v Praze. Jde o vzdání pocty všem těm, kdo zde byli před námi a kdo po r. 1938 a 1948 obětovali svých životů - a mnozí své životy vůbec - v boji s dvěma totalitními systémy. Tento text jsem psala já a vzbudil mezi některými čelnými signatáři zásadní nesouhlas - také nevím, proč.

Naprostou většinu dokumentu stylizovala paní H. Klímová - vděčíme jí za umírněnost v tónu, eleganci stylu a neutuchající energii harmonizovat a integrovat názory často zcela protichůdné. Na závěr mi dovolte uvést příklady reflexe o Chartě. Ponechám stranou tzv. analýzu p. Dolejšího z října 1990, po níž následovalo téměř půlroční mlčení. Dnes je situace jiná, v dobrém i zlém. Rozsáhlejší článek o nás uvedly noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung 30. 1. tohoto roku, kde je objektivně popsána situace chartistů "dole" i těch "nahoře". Nepřímo vykládá Chartu s odkazem na P. Uhla, M. Palouše, J. Dienstbiera a V. Havla paní J. Labor, která v článku Hon na čarodějnice v Praze (New York Review of Books, 23. 4. 1992) vysvětluje lustrační zákon jako mstu mravně pokleslé společnosti vůči komunistům, jíž se někteří hodní disidenti marně snaží zabránit. Podobný článek se nedávno objevil i ve francouzském Independentu krátce poté, co P. Pithart přednesl na Sorbonně příspěvek, kde zavádí představu jakési dichotomie, sporu a posléze boje mezi námi, kdy jsou "na jedné straně mstitelé, kteří vyjadřují potřeby miliónů dychtících po katarzi. Na druhé straně disidenti-moralisté, právní absolutisté, kteří si vystačí s čistým svědomím".

Již tato poslední věta ukazuje na nezbytnost sledování určitých významových posunů, ať již jde o snahu ustrnout na určité legendě, předkládané tuzemcům či romanticky laděným politickým turistům ze Západu, anebo o snahu racionalizovat vlastní selhání v průběhu transformace politické moci nomenklatury v moc ekonomickou a finanční.

Obracím se na vás s nadějí, že se i nadále budeme setkávat, neformálně stýkat a že naše stará i nová zkušenost nevzplaní v zápolení s bývalými estébáky, povrchními žurnalisty či sametovými politiky. Za svoji osobu prohlašuji, že už jenom z důvodů neustálého pomlouvání, povrchního zevšeobecňování a ujetého politizování naše práce nekončí, ale naopak, pro mnohé v nejhlubším slova smyslu opakovaně začíná.

Alena Hromádková