Obsah Přílohy 17/1992
Autentické
dokumenty neúplné
!!!
Kostlan
František: Boj o moc v Československu
+------------------------------------------------------------------------------+
¦Autor: ¦
¦Název:
Autentické dokumenty ¦
¦Zdroj:
NNp
Ročník........: 0002/017 Str.:
001 ¦
¦Vyšlo:
01.01.1992 Datum události: 21.11.1989 Rok:
1992 ¦
+------------------------------------------------------------------------------+
Úplný
obsah:
-----------
2)
Operativní situace:
Státobezpečnostní situace
je výrazně ovlivněna
krizovým
vnitropolitickým
vývojem ve společnosti:
a) Vnější protivník kalkuluje a spoléhá
na odstranění vedoucí
úlohy KSČ (tedy
na výrazné politické
oslabení) a na rozložení
ekonomické
rovnováhy, vyvolání
sociálně-ekonomického chaosu, což
povede
k mocenským změnám v našem státě.
Své
podvratné působení proto dnes
hlavně orientuje a cílevědomě
zaměřuje na
podporu destabilizace (zejména
politické a
hospodářské) v
naší zemi, na
podporu atmosféry společenského
neklidu
a nedůvěry k dosud probíhajícím procesům přestavby.
Lze
předpokládat zaměření jeho rozvědné
a podvratné činnosti do
rozhodujících oblastí
řízení společnosti, rozhodujících oborů
národního
hospodářství, do vojenské a bezpečnostní oblasti. Důraz
nesporně položí na
budování perspektivních
agenturních pozic v
zájmových oblastech, na rozšiřování legálních
pozic na přímou
podvratnou
činnost s cílem podílet se na likvidaci
politických a
ekonomických
základů našeho socialistického státu.
b)
Vnitřní protivník, který svoji činnost zpolitizoval, se nadále
bude
snažit udržet a rozšiřovat svůj vliv na co nejširší okruh
osob.
Bude aktivizovat své protisocialistické působení zejména ve
směru diskreditace politiky KSČ a
zpochybňování výsledků
dosažených
při budování socialismu.
Za úzké
podpory vnějšího protivníka
bude veškeré své úsilí
orientovat na postupnou likvidaci socialistického společenského
zřízení. Prostředkem
jeho působení bude zejména zmanipulovaná
politicky nevyzrálá
mládež, kterou bude
aktivně podněcovat k
protispolečenským a
protisocialistickým
vystoupením. Bude
zneužívat její
rostoucí aktivity a
zájem o politické dění,
negativně ovlivňovat
různá diskusní fóra
mládeže, vyvolávat
pokusy
o rozbití jednotné mládežnické
organizace a podněcovat ke
stávkám.
Úzce bude spolupracovat vnitřní protivník s
centry ideologické
diverze, emigrantskými seskupeními a oficiálními
strukturami
kapitalistických států,
které mu budou
stále intenzivněji
poskytovat
morální, finanční a technickou pomoc. Bude stupňovat
svůj tlak
na státní orgány,
infiltrovat jednotlivé složky v
politickém systému a
útočit proti základním ústavním
principům
ČSSR.
Bude
narůstat jeho agresivita, která bude přerůstat v otevřené
terorizování
osob (zejména členů KSČ), bude aktivizovat své útoky
i na
příslušníky SNB (zejména složky StB) a
realizovat v případě
svých neúspěchů
úmyslnou trestnou činnost
zejména ve formě
sabotáží, záškodnictví a jiné závažné
trestné činnosti proti
republice.
c) V
ekonomické oblasti bude
využívat všech svých
sil a
prostředků
k likvidaci ekonomické základny našeho socialistického
státu. Hlavní
důraz bude klást
na provedení radikálních
základních změn bez
ohledu na sociální zabezpečení
pracujících
(zejména
dělnické třídy), přičemž se bude snažit urychlit tento
proces,
což by vedlo k vyvolání
sociálně-ekonomického chaosu, ke
zhoršení
životních podmínek dělnické třídy, k výraznému zvýšení
zadluženosti u KS, k růstu
inflace a snížení
výkonnosti
ekonomiky.
S tímto
cílem bude zpochybňovat veškerá dosud
přijímaná opatření
k
rozvoji národního hospodářství, diskreditovat procesy
přestavby a
intenzivně propagovat nesocialistické formy
hospodářství, privatizaci výrobních
prostředků, tržního
hospodářství
atd. Nebude váhat a v krajním případě
přistoupí i k
přímému poškozování
čs. ekonomiky pácháním
závažné úmyslné
trestné
činnosti (záškodnictví, sabotáž, jiné MU VH).
3)
Prioritní a rozhodující úkoly činnosti čs. StB:
a)
Oblast řídící, organizační a součinnostní:
-
přehodnotit problematiky jednotlivých odborů a stanovit
skutečně
rozhodující a zásadní úkoly na nejbližší období,
-
uplatňovat účinné specifické formy,
metody a způsoby práce StB
ve změněných
podmínkách s cílem
zabezpečení ochrany základů
socialistického
společenského systému,
-
navázat úzkou součinnost s orgány
VB zejména v
oblasti
vyhledávání
úmyslné trestné činnosti, konkrétní případy urychleně
dokumentovat a v
součinnosti s orgány
vyšetřování navrhovat a
přijímat
odpovídající zákonná opatření,
-
v součinnosti se
IV. a VI. správou SNB
systematicky
dokumentovat všechny
projevy
protisocialistických
aktivit a
evidovat jejich
nositele. Získávat procesně
využitelnou
dokumentaci
o nepřátelské činnosti,
-
přes stávající agenturní
pozice a oficiální
styky na
vyčleněných objektech
udržovat podmínky k
případnému odchodu
pracovníků
StB do jejich struktur,
-
zabezpečit pružnou centralizaci poznatků a jejich
efektivní
využívání
jak na jednotlivých správách StB, tak v
rámci celé čs.
kontrarozvědky,
- v
součinnosti s I. správou SNB dokumentovat činnost zájmových
cizinců
na území ČSSR a navrhovat i přijímat odpovídající zákonná
opatření.
b)
Vlastní operativní výkon:
-
výrazně zvýšit konspiraci operativní
činnosti v celém procesu
StB činnosti,
je nutno předpokládat, že budeme pracovat za
podmínky
zvýšení veřejné informovanosti o výsledcích práce StB,
-
přehodnotit agenturní síť,
zabezpečit její stabilizaci
a
postupné
rozšiřování o skutečně kvalitní pozice, důraz položit na
vlivovou a poziční
agenturu. Aktivizovat v
maximálním rozsahu
agenturní
práci, zejména využitím vlivové agentury,
-
využít vzniklé operativní situace
k intenzivnímu organizování
agenturního
pronikání do pravicových seskupení s cílem odhalování
připravovaných akcí
k dosažení mocenského
zvratu. Aktivní
opatření směrovat
na dezinformaci protivníka,
kompromitaci
nejvíce konfrontačně naladěných
představitelů těchto struktur
před veřejností
a na prohlubování
ideologických, osobních a
akčních
rozporů mezi těmito seskupeními navzájem a mezi nimi a
koaličními
partnery a spojenci KSČ,
- agenturně operativní
činnost zaměřit na kontrolu dodržování
dohodnutých
podílů na moci a praktické realizaci zásad koaliční
politiky ze
strany jednotlivých politických
stran a jejich
partnerů,
-
prostřednictvím vlivové agentury
tlumit snahy reakčních
představitelů církví
o aktivizaci politického
klerikalismu
orientovaného
na podporu pravicových opozičních seskupení,
-
s maximálním urychlením získat kvalitní vlivovou agenturu v
hromadných sdělovacích
prostředcích a v prostředí studujících
vysokých škol, schopnou ovlivňovat operativní
situaci v těchto
strukturách
ve prospěch KSČ,
-
zvýšenou operativní pozornost věnovat
ochraně ekonomiky proti
sabotážím,
záškodnictví a dalšímu poškozování
ekonomických zájmů
ze
strany vnitřních nepřátel i vnějšího protivníka,
-
prioritní pozornost věnovat nejzávažnějším ekonomickým objektům
(jaderná
a klasická energetika, doprava, spoje, chemický průmysl,
zemědělství),
-
dokumentovat pomoc opozičním
silám ze zahraničí
(IDC,
emigrantská nepřátelská seskupení atd.) a
ze strany KZÚ států
NATO v
Praze, odhalovat pokusy
protivníka o pronikání
do
velitelských orgánů
aparátu, odhalovat a
zamezovat pokusům o
získání utajovaných a důležitých informací z čs.
ekonomiky s
cílem poškozovat ekonomické a společenské zájmy našeho
socialistického
státu,
-
zabezpečit důslednou ochranu
utajovaných skutečností, zvýšenou
pozornost věnovat
dokumentaci výsledků operativní
činnosti
(včetně
technické dokumentace),
-
zabezpečit včasnou objektivní
a intenzivní informovanost
stranických
a státních orgánů o činnosti protivníka a negativních
jevech
v čs. ekonomice
-
udržovat vysokou pracovní disciplinu a morálku příslušníků,
-
zabezpečit výrazné snížení
administrativního zatížení
operativního
výkonu.
Rozdělovník:
Vyhotoveno
ve výtiscích
výtisk
č. 1 S-StB Č. Budějovice
č.
2 Ostrava
č.
3 Praha
č.
4 Košice
č.
5 Plzeň
č.
6 Hradec Králové
č.
7 Brno
č.
8 Ústí nad Labem
č.
9 B. Bystrica
č.10 Bratislava
č.11 XII. správa SNB
+------------------------------------------------------------------------------+
¦Autor:
Kostlán František ¦
¦Název:
Boj o moc v Československu ¦
¦Zdroj:
NNp
Ročník........: 0002/017 Str.:
001 ¦
¦Vyšlo:
01.01.1992 Datum
události: . . Rok: 1992 ¦
+------------------------------------------------------------------------------+
Úplný
obsah:
-----------
Dokumenty
k nástupu nomenklaturního kapitalismu (tzv. perestrojka
1985 -
1992)
Napsali:
Jan Kos a František Kostlán
Naši novodobí představitelé rádi mluví
o listopadu 89 jako o
revolučním zvratu, některé skutečnosti však ukazují
na zjevnou
kontinuitu hospodářské i politické oblasti, v
níž listopadová
změna hrála
pramalou roli. Koneckonců to vyplývá i z
legislativního vývoje
u nás, který podle postupu
a výkladu
právních veličin z parlamentů, vlád,
prokuratur a justice bez
jakýchkoliv
skrupulí zcela kontinuálně navazuje na
zákonodárství
komunistického
režimu.
Dnes pro
vás přetiskujeme dokumenty
(námi zveřejněné už ve
4.
čísle loňského roku), které
snad dodnes leží
v trezoru
Federálního
ministerstva kontroly. Tyto dokumenty
vypracované ÚV
KSČ v
průběhu května 1989 až prosince 89 (!!!) dokazují, že KSČ
se
připravila na transformaci v ekonomické oblasti důkladně a s
vědomím,
že tyto změny nastanou (dokumenty č. 1 až 9).
Dokument
č. 10 "Zásady činnosti
kontrarozvědky ..." pak ukazuje
postup
Státní bezpečnosti, do velké míry zaručující uchování vlivu
v
politickospolečenské sféře, a je
vlastně prvním písemným
dokumentem, který
dokazuje, že k
dohodám o rozdělení moci v
oblasti politické a
ekonomické mezi komunistickými
zločinci a
rozhodující
části disentu došlo už někdy v období před 28. 11.
1989.
Boj o ekonomickou
moc
Značná část lidí
je dnes přesvědčená, že v reálném socialismu
založeném na
státním plánování nebylo
možno využívat tržního
mechanismu. Příliš
rychle jsme zapomněli, že tehdejší
prominentské
vrstvy si dokázaly prosadit i zdánlivě
nemožné a ve
vztahu k cizině
i uvnitř země vytvořit v některých
případech
prosperující tržně
úspěšné podniky. Stačí
pouze připomenout
zemědělské
farmy, již tehdy pánů - Čuby a
Štrougala, které jim
uprostřed ekologické katastrofy zajišťovaly např. zdravé maso.
Takové
JZD Slušovice ostatně bylo i dobrou výkladní skříní vůči
západu.
Stačilo zvýšit dotace na úkor ostatních
a dovolit to, co
jiní
nesměli, a mýtus o prosperujícím
socialistickém zázraku byl
na
světě.
Myšlenka
na větší míru uplatňování tržních mechanismů získávala i
v
částech komunistických špiček
na zajímavosti nejpozději od
počátku
80 let. Konec konců - byl tu po ruce zářný příklad lidové
Číny,
která bez ohledu na svou ideologickou rigiditu, již v té
době experimentovala ve vyhrazených zvláštních
oblastech s
kapitalistickou
ekonomikou a dosahovala zde přitom
pozoruhodných
výsledků.
Použití této "třetí cesty"
však u nás zpočátku bránila
zejména vzpomínka
na exkomunikované ekonomy,
kteří se
socialistické
plánování a kapitalistický trh pokoušeli zkřížit už
v
šedesátých letech. Změny přišly - jak
jinak - až s Gorbačevem.
Teprve jeho
vliv vyvolal v
určitých kruzích československé
mocenské elity -
nepochybně orientovaných na
Gorbačevovu kliku
KGB -
chuť rovněž experimentovat. Budoucí komunističtí
kapitalisté (po listopadu kapitalisticky hospodařící komunisté)
si
vybudovali i teoretické zázemí. Opřen o nejnovější sovětské
výzkumy v
oblasti prognostiky založil
Valtr Komárek, tvůrce
známého
kubánského hospodářského zázraku
(aneb jak z kvetoucího
ostrova
učiniti poušť) na popud ÚV KSČ
prognostické pracoviště a
sezval
sem pozoruhodné množství ekonomů,
agentů tajných služeb a
dalších
intimních znalců Marxova učení (jako např. M. Ransdorf) k
otevřeným
diskusím.
Většina
obyvatelstva se v 2. polovině osmdesátých let tvářila k
novým ekonomickým
proudům poměrně skepticky
a vcelku právem.
Jejich výsledkem
byly přece takové
paskvily, jako pověstný
"systém opatření", umožňující především nové formy buzerování
těch, kteří způsobili, že "někdo svítí
zbytečně". Tu a tam se
sice v hlavním
městě objevovaly první soukromé prodejny, ale
martyrium, které
na úřadech musel
podstoupit další případný
zájemce (pokud
se nerekrutoval z
policejních či veksláckých
kruhů),
jej zpravidla odradilo.
"Experimenty" umožněné
vybraným
rozpočtovým a
příspěvkovým organizacím doplnilo záhy vznikání
nových akciových
společností, z nichž
mnohé se zahraniční
majetkovou
účastí ( s kapitálem z východu i ze
západu). Dokument
č. 1 nás
seznamuje s podmínkami, které nomenklaturním kádrům
umožňovaly
vytváření takových podniků už před listopadem 1989. Za
pozornost stojí
prozíravé doporučení, aby
československým
účastníkem
nebyl přímo ÚV KSČ, ale hospodářské
zařízení s právní
subjektivitou ÚV
KSČ nebo podnik
řízený ÚV KSČ. Přednostmi
takového podniku
bylo, že nebyl
subjektem řízení z hlediska
státního plánu, volně hospodařil s vytvořeným
ziskem, nemusel
nabízet devizy státu k odkoupení a naopak mohl očekávat další
úlevy.
Taková byla
situace, když vypukly
listopadové události. Před
komunistickou stranou
naléhavě vyvstala i
otázka její další
ekonomické a sociální
aktivity. Nedá se říci, že by
soudruzi
propadli
panice. Naopak, dokument č. 2 vlastně ukazuje, že velice
plánovitě a
zodpovědně přistoupili k transformaci stranického
majetku
do nové podoby.
Doposud základ příjmů KSČ tvořily především
státní dotace (za
Jakešova
vedení patřičně zvýšené - viz dokument
č. 3) a částečně
i
členské příspěvky. Nyní
se strana rozhoduje
přejít na
samofinancování. Počítá
se s vytvářením velkých podniků,
především
v podobě akciových společností, do kterých by strana
vstoupila buď
se svým majetkem,
nebo s podílem finančního
kapitálu.
Je prý třeba zvážit i možnost převedení
tohoto majetku
prostřednictvím fyzické osoby!!! Vidíme, že zde KSČ počítá se
zásadní
liberalizací ekonomické sféry, které
dosud sama bránila.
Převádění komunistického majetku na soukromé
osoby se vskutku
později stalo
jednou z hlavních
forem úniku komunistického
majetku, a
to zejména proto,
že ke strategii některých
liberálních
politiků po listopadu rozhodně nepatřilo rozlišovat
peníze
čisté a špinavé.
Ne všechny
odhady tehdejších komunistických prognostiků však
vyšly tak
dobře. Zakládání akciových
společností mělo totiž
vyřešit problémy funkcionářů a pracovníků aparátů, u nichž se
počítalo,
že záhy pozbydou svého dosavadního uplatnění. Právě tak
se tehdy počítalo s tím, že o svá místa
přijdou komunističtí
právníci
ve veřejných službách, tedy soudci,
notáři, prokurátoři
a
pracovníci advokátních poraden.
Tyto špičky komunistické
politiky
se tedy měly přesunout do vedení
akciových společností.
Ale ani
na prosté členy strany, tento vnitrostranický proletariát,
se
nezapomnělo. Právě pro ně měl být zřízen odbor pracovních sil,
který by
nezaměstnaným komunistům dohazoval
nové pracovní
příležitosti.
Tato "sociální politika" komunistů pro komunisty se
po
listopadu neměla šanci ani zdaleka rozvinout zejména proto, že
selektivní
humanismus či pragmatismus sametových revolucionářů se
týkal
především komunistických zločinců, a
namísto potrestání za
vinu politickou a kriminální (tzv. vládní
kriminalita) umožnil
rozkrádat ve velkém
podle předem připraveného
scénáře. Rovněž
před
branami zprostředkovatelen práce se dnes jen málokdy potkáme
se zasloužilým
soudruhem, zatímco osoby nepohodlné staronovým
vedením
našich podniků se tu hromadí ve stále větším množství.
Jak se tehdy
vedení komunistické strany činilo v hospodářské
sféře, dokazují
další zveřejňované dokumenty.
Vidíme, že byl
kladen
velký důraz na předinvestiční fázi při zakládání podniku
se zahraniční
majetkovou účastí (viz
dokument č. 4), že se
doporučovalo vystupovat
ve všech obchodních
transakcích jako
tichý společník
(dokument č. 5).
Důraz byl kladen
i na
hospodářské
pronikání do zahraničí, a to zejména
prostřednictvím
tamních
komunistických stran (dokumenty č. 5, 6 a 8). Pozoruhodné
náměty
se dochovaly zejména pro Itálii. Je
třeba připomenout, že
realizaci těchto či
podobných projektů mohlo
hodně napomoci i
vhodné
obsazení místa velvyslance. Sotva lze považovat za náhodu,
že
italským velvyslancem se stal agent StB
pan Jiří Holub (krycí
jméno
Kantor) a že se na jeho ambasádě zabydlel dlouholetý přítel
ministra
vnitra Obziny pan Rostislav Pietro Paolo (spolupracovník
StB, krycí
jméno Alex) z titulu předsedy stále
ještě nezrušeného
československo-italského
"SČSP". V této souvislosti
připomínáme,
že
ministrem zahraničí byl donedávna Jiří Dienstbier, jenž se dle
vlastního
vyjádření dosud cítí být komunistou (viz dopis předsedy
Československé
obce sokolské v zahraničí velvyslanci v Londýně,
zveřejněném
v NN číslo 12/92).
"Maximální přizpůsobení tržnímu mechanismu" - to je požadavek
zdůrazněný v
dokumentu č. 5 a specifikovaný do překvapivých
podrobností
v dokumentu č. 7. Připomeňme zde jmenovitě důraz na
využití kapacity
tiskových podniků KSČ,
protože právě tento
aspekt
přivedl nedávno do kriminálu
(bohužel jen dočasně, až do
složení mastné kauce - z čeho asi?) šéfredaktora Rudého práva
soudruha
Porybného a zavdal tak záminku k rozhořčeným protestům
levicové
levice.
Jaký
minimální majetek by se hodil orgánům
KSČ v případě krajní
nouze,
to nám přibližuje dokument č. 9. Je však třeba říci, že do
takové
nouze se díky liberálním socialistům a
pragmatikům strana
nikdy
nedostala. Těsně po listopadu vlastnila
majetek nejméně ve
výši 10
miliard Kčs, užívala nemovitosti státu zhruba v poloviční
hodnotě
a měla k dispozici i další příjmy.
Dnes z velké části s
těmito zdroji
disponuje opět, avšak díky maximálnímu využití
tržních mechanismů v transformované
podobě. Jak k tomu mohlo
dojít, když již
v květnu 1990 byl pro silný nátlak veřejnosti
vypracován zákon FS
o navrácení majetku KSČ a SSM
lidu ČSFR?
Komunistům
totiž vyšli vstříc režimem proškolení legislativci v
čele s
prof. Jičínským a p. Rychetským
(v pozadí s prof.
Boguszakem).
Zákon sice vznikl v květnu, ale
vstoupil v platnost
až k 1.
1. 1991. Plných sedm měsíců bylo dáno komunistické straně
i svazu
mládeže k pronajímání rozprodávání a předávání podniků na
soukromé
osoby (viz dokument č. 2). Na tento majetek sice bylo
vyhlášeno
moratorium, ale zvláštní zmocněnci měli takřka nulové
pravomoce a
nezbylo jim, než
přihlížet, jak se
majetek
komunistické strany
před jejich očima
mění v majetek spolku
komunistů.
Tuto
zásadní chybu legislativy lze
stěží považovat za náhodnou.
Podobná
šance se nechala i rozkrádání státního majetku bývalých
podniků
zahraničního obchodu (PZO) a aby nemohl být postižen už
vůbec nikdo,
odhlasoval parlament, vedle dalších promyšlených
úprav
trestního zákoníku, zrušení paragrafu o trestním postihu za
rozkrádání majetku
v socialistickém vlastnictví. To už byl
vskutku
husarský kousek. Poslanci měli pocit,
že zbavují trestní
řád ideologického balastu a přitom
de facto odhlasovali
beztrestnost
komunistickým zlodějům. Přičiněním absence politické
vůle
k rázné nápravě a prosazení spravedlnosti se legislativci
mohli
významně podepsat i do průběhu privatizace. Nebyly totiž
vypracovány zákony, omezující machinace, a kontrolní mechanismy
nad činností investičních privatizačních fondů. Právě tak bylo
odmítnuto
použití tzv. lustračního zákona pro
IPF. Proto je dnes
taková situace, že
v nich významná postavení
zastávají nejen
státní úředníci
z ministerstev i
finanční sféry, ale
i
nomenklaturní
kádry komunistického režimu a estébáci. Technická
správa StB dnes
prakticky kontroluje jeden z
nejpopulárnějších
investičních fondů
(Harvardský - mimo
jiné i Oskar Krejčí,
rezident
kontrarozvědky s krycím jménem Kaláb, který škodí i jako
zaměstnanec
politologického kabinetu Ústavu
státu a práva ČSAV,
viz analýza o
socialistickém právním státu
dále v textu), a o
mnoho lepší není
situace ani jinde. Vzhledem k množství DIKů,
kteří svěřili své
kupóny těmto fondům, můžeme vcelku důvěrně
předpokládat, že
i do budoucna bude v
rukou komunistické
nomenklatury,
estébáků i těch, kteří transformaci
komunistického
majetku do kapitálové sféry umožnili,
rozhodování o podstatné
části
průmyslové výroby, obchodu a finančnictví.
Na
první pohled by se mohlo zdát, že dnes
již nemá příliš velkou
cenu se
dnes zabývat drobnými
skleníkovými efekty uprostřed
reálného
socialismu, které byly po listopadu
1989 zcela odsunuty
či překonány zásadními
změnami, způsobenými Klausovou
hospodářskou reformou.
Pokud jsme zde
přesto některé z nich
připomenuli,
udělali jsme tak proto, že - v rozporu
s všeobecným
míněním -
nalézáme až příliš
mnoho shodných rysů
mezi
hospodářskými
reformami před a po listopadu.
Gorbačevem
inspirované proměny ekonomické sféry
lze kvalifikovat
jako
předání hospodářské moci mocenským skupinám jeho stoupenců
(část komunistické nomenklatury, určité kruhy KGB, StB apod.).
Takto předávaná
hospodářská moc však
nespočívala v tradičním
politicko podloženém poručníkování hospodářské sféry, jak tomu
bývalo
u Gorbačevových předchůdců, ale právě
naopak - v tom, že
jeho stoupenci
při získávání hospodářského vlivu využívali
rozšiřování tržních
mechanismů v korodované
a podkopané
socialistické ekonomice. Dnešní stav je
svým způsobem
vyvrcholením těchto
snah: tržní ekonomika
se chystá zdárně
prosperovat, ale
mezi novými kapitány
průmyslu, obchodu a
financí,
v jejichž rukou dnes je její rozvíjení, vidíme až příliš
mnoho
komunistických a estébáckých
veličin. Ovládnutí ekonomiky
země pomocí
monopolů či kartelů
těchto kruhů, pokud k němu
vskutku dojde,
rozhodně nebude nahodilým
jevem, ale spíše
výsledkem
dlouhodobě prováděné koncepční
politiky, vypracované v
Moskvě někdy kolem
poloviny 80. let.
(Nasvědčují tomu některé
dokumenty,
které otiskneme v některém z příštích čísel).
Odtud
možná plyne i poměrná ústupnost
komunistických kruhů během
a
po listopadu 89. Zatímco část
politického komunistického
establishmentu v
bývalém sovětském bloku
transponuje Marxovo
učení do nově
vznikajících sociálně demokratických
stran, moc
politická se
tu se souhlasem tvůrců hospodářské
reformy
transformuje
v moc ekonomickou. To má své nezanedbatelné výhody v
dnešním
období politických zmatků a destabilizace. Komunistické
vrstvy
se tak zbavily v očích veřejnosti zodpovědnosti za tyto
negativní jevy,
a jejich ekonomická
potence jim umožňuje
ovlivňovat v dostatečné míře politickou sféru
méně viditelným
způsobem.
Tomuto
bezcharakternímu odpadu v lidské společnosti tak zůstane i
možnost
rozhodovat o našich osudech.
Nezapomeňme na to, až se
budeme
příště tísnit na náměstích a zvonit klíči.
Boj o
politickou moc
I když
od poloviny osmdesátých let vidíme zřetelný přesun vlivu
komunistické a
estébácké nomenklatury do orgánů ovlivňujících
především ekonomickou sféru, neznamená to vůbec,
že by se na
politické scéně nechal věcem volný průběh.
Zatímco jakešovské
křídlo
až do poslední chvíle trvalo na ortodoxních normalizačních
formách vládnutí, Gorbačevovi stoupenci si uvědomovali nutnost
liberálnějšího
přístupu. Teoreticky tuto volnější cestu zdůvodnil
Ústav státu
a práva ČSAV,
když pod vedením
svého ředitele
soudruha Blahože
vypracoval v roce
1989 mnohasetstránkovou
analýzu o
tzv. "socialistickém právním státu". Podařilo se
vskutku sloučit
neslučitelné. Upouštělo se
tu od tradičního
mocenského přístupu
KSČ ke společnosti a autoři opatrně
zpochybnili
i nutnost jeho zakotvení v ústavě. Na druhé straně se
jasně naznačila
cesta, jak si mají komunisté
nadále udržet
rozhodující
vliv ve společnosti - totiž zachování svého vlivu v
rozhodujících orgánech
a jejich manipulací
podle jednotně
vypracované
koncepce.
Shodný vývoj můžeme sledovat i v
přístupu StB vůči opozičním
kruhům. Když
od roku 1988
začíná poměrně dobře
kontrolovaná
Charta 77
ztrácet postavení jediného
doma i v
zahraničí
uznávaného oponenta režimu a vzniká poměrně záhy řada nových
skupin, proudů
a směrů, akcentuje
StB stále více
vlivovou
agenturu
v těchto hnutích. To znamená, že se
nesoustřeďuje pouze
na sběr
dat a postih, ale snaží se sama ovlivňovat jednání těchto
skupin
a vhodným směrem je využívat. Ponechme nyní stranou, do
jaké
míry se tato skutečnost podepsala do průběhu listopadových
událostí
a konstatujme, že naprosto shodným
mechanismem se snaží
Státní
bezpečnost ovlivňovat naše dění i dnes, více než 2 roky po
svém oficiálním zrušení. Nedávno zveřejněné seznamy agentů StB
dovolují
konstatovat, že tito lidé dosud působí v řadě důležitých
a
klíčových pozicí (a
to často bez
ohledu na existenci tzv.
lustračního zákona) a
jejich někdy nevysvětlitelné
jednání lze
většinou
vysvětlit pouze tomu, kdo se seznámil s dokumentem č.
10 -
"Zásady činnosti kontrarozvědky při řešení společenské krize
politickými
prostředky" z 28. 11. 1989, který
též otiskujeme. Je
třeba
připomenout, že ani tento šokující dokument dodnes nebyl
patřičnými
orgány odtajněn. Za cíl působení StB v konspirativních
podmínkách "Zásady ..." určují "bojovat o udržení a obnovu
socialismu v
ČSSR", a přeměnit
stranu v "aktivní
politickou
sílu".
Největší pozornost je věnována prioritním a rozhodujícím
úkolům činnosti StB. Mezi úkoly zde
stanovené patří mj. "přes
stávající agenturní
pozice a oficiální
styky na vyčleněných
objektech
udržovat podmínky k případnému odchodu pracovníků StB
do
jejich struktur". Není třeba
pochybovat, že pod krycím názvem
"vyčleněné objekty" se zde míní
především státní správa
a
strategicky důležitá místa.
Při vlastní
operativní práci se
doporučuje výrazně zvýšit
konspiraci a "aktivizovat v maximálním rozsahu agenturní práci
(tj. aktivovat,
pokud možno všechny
tajné spolupracovníky)
zejména využitím vlivové agentury". Tajní
spolupracovníci mají
pronikat především
do pravicových seskupení
a zaměřit se na
dezinformaci protivníka, kompromitaci
nejvíce konfrontačně
naladěných
představitelů a na prohlubování ideologických osobních
a
akčních rozporů mezi těmito seskupeními
navzájem a mezi nimi a
koaličními partnery a
spojenci KSČ. Ten, kdo snad byl
udiven
velkým
počtem stran a straniček kandidujících
v předposledních i
posledních volbách,
z nichž většina
nedosáhla potřebné
pětiprocentní hranice,
nyní snad začíná
mít jasno o jejich
skutečném
účelu...
Činnost agentů
se má dále zaměřit na
"kontrolu dodržování
dohodnutých podílů na
moci (!!!) a praktické
realizaci zásad
koaliční politiky
ze strany jednotlivých politických stran a
jejich
partnerů (!!!)". Připomínáme znovu, že dokument je datován
k 28.
listopadu 1989! Znamená to, že před tímto datem proběhly
tajné
rozhovory, které vymezily sféru vlivu a rozdělení moci mezi
komunistickou
elitou a elitou opozice. Pro tuto skutečnost svědčí
i
některá jiná fakta, jako jsou např. výroky pana Budaje (tzv.
lustrační zákon je
porušením dohod o nerevanši) či obdobného
výroku pana Císaře
při jeho odvolání z funkce velvyslance při
Radě
Evropy.
Nemenší
pozornost měli tajní spolupracovníci
věnovat ovlivňování
dění v
církvi, sdělovacím prostředkům, studentům, opozičním sílám
ze
zahraničí a především ochraně
ekonomických zájmů. Přitom všem
byl kladen
velký důraz na
důslednou ochranu utajovaných
skutečností.
To se vskutku donedávna dařilo takřka beze zbytku.
Přes všechny
senzační informace, které
o Státní bezpečnosti
přinášely sdělovací
prostředky, seriózních informací
o její
skutečné činnosti se
dosud veřejnosti nedostávalo.
Zabraňovalo
tomu zejména
značné množství tajných spolupracovníků
StB přímo v
řadách novinářů a
televizních i rozhlasových
pracovníků, díky
nimž byla
veřejnost většinou spíše
dezorientována nebo přímo
manipulována.
Teprve krátce před volbami učinil do této situace
průlom ředitel FBIS, když předal předsedům
republikových vlád
seznamy
pozitivně lustrovaných členů
novinářských syndikátů. Do
výsledků voleb
se však již
tento čin nestačil
podepsat.
Dlouhodobě manipulovaná společnost v
Čechách, na Moravě a na
Slovensku
se pak rozhodla tak, jak se rozhodla.
"Zásady činnosti
kontrarozvědky..." a další
dokumenty
inteligentnímu čtenáři
naprosto jednoznačně ukazují,
proč je
nezbytné
zveřejňovat dokumenty objasňující
mechanismus fungování
totalitní
moci a zrůdnost komunistického režimu.
Kdo to
umožnil
Po
prostudování předešlých dokumentů
se naskýtá otázka, jak je
vlastně
možné, že plán komunistů na přeměnu
moci politické v moc
ekonomickou a
zachování dostatečného vlivu
na
politickospolečenské dění
prostřednictvím agenturní sítě
a
příslušníků
StB, je natolik úspěšný.
V
rámci tzv. nepolitické politiky prosazovali autoři zásadních
prohlášení
Charty 77 a petice Několik vět DIALOG S
PŘEDSTAVITELI
KOMUNISTICKÉHO
REŽIMU, s totalitní mocí. Dohody, o kterých hovoří
Budaj i
Císař, a o nichž v rozkazu (instrukci?)
"Zásady činnosti
kontrarozvědky..." instruují
velitelé II. správy
StB své
podřízené, jsou naplněním myšlenek této nepolitické
politiky -
snahy o
dialog s vládnoucí
oligarchickou skupinou. Na
listopadovém převratu
vydělali komunisté především
proto, že
nebyli
pro apolitiky z disentu odpůrci či
protivníci, ale hlavně
partnery
pro dialog, domluvu, kompromis, konsensus.
Protože nešlo o
prohru jedné strany a vítězství druhé, ale o
částečné
názorové splynutí, nebyli zákonitě
zločinci potrestáni
jak za
vinu politickou, tak za činy
kriminální. Marně jsme tedy
čekali na
zákaz komunistické strany,
prohlášení StB za
zločineckou
organizaci a důsledné odejmutí
finančních prostředků
a
nemovitostí, získaných nelegálním
způsobem či legitimně, ovšem
pomocí zákonů,
které si KSČ
sama mohla kdykoli navrhnout a
odhlasovat.
Nepolitická politika se, pod dozorem politické
policie Stasi,
silně
projevovala i v sousedním Německu. Tam
ovšem na rozdíl od
nás ctí
poválečné zkušenosti s
denacifikací, přerušením
kontinuity s
totalitním zákonodárstvím a
umně využívají
demokratického
právního systému západní části Německa. Vypovídají
o
tom nedávné uzákonění nepromlčitelnosti
zločinů komunistického
režimu,
stíhání tzv. vládní kriminality -
konkrétních zločinů
páchaných totalitními
protagonisty a další
prvky přiloženého
výkladu
práva.
Většina našich
popřevratových mocných však ignoruje poválečné
zkušenosti
z nastolování spravedlnosti a vyrovnání se s vlastní
minulostí, a namísto
vytváření demokratického
právního systému
prosazuje pouze
drobné úpravy v
právním systému totalitním.
Zřejmě se spoléhají na to, že kritika a nazývání věcí pravými
jmény
nebude mít širší dopad na veřejné
mínění - a zatím jim to
vychází.
Napomáhá tomu autorita a popularita, jež požívají, dosud
fungující
vlivová agentura StB a KSČ ve sdělovacích prostředcích,
taktika,
kterou zjevně zvolili společně se svými partnery z KSČ
při společných
jednáních a v
neposlední řadě proklamovaná
filozofie
jednotlivých názorových proudů.
Na
jedné straně liberální pravice, podávající nám pragmatismus na
zlatém
podnose jako nějakou hodnotu, na straně druhé selektivní
humanisté, kteří jsou
ochotni udělat vše možné a nemožné
pro
zachování
důstojnosti a lidských práv pro pilíře nejzločinnějšího
režimu v dějinách
lidstva - komunismu, a programově ignorují
práva
obětí tohoto režimu.
Jak pragmatici,
tak falešní filantropové jsou, ať už si to
uvědomují či nikoliv,
velkým nebezpečím pro, doufejme,
budoucí
demokracii
a svobodu, a do důsledku vzato i pro naši civilizaci
jako takovou.
Pokud se totiž
nevypořádáme s minulostí
a
nepostaráme
se o prosazení spravedlnosti (např. tak, jako tomu
bylo v Německu
po válce i dnes), zachováváme živnou půdu pro
návrat staré
totality nebo příchod
nové. Nepotrestaný či
potenciální
zločinec provede bez obav jakýkoli protispolečenský
čin,
jestliže nebude mít před očima hmatatelný důkaz, že příště
už mu to
neprojde. Hlubokým a
zásadním nepochopením tohoto
základního principu
mechanismu společnosti a
popřením
historických souvislostí, mohou i ti naši představitelé,
kteří
nejsou z
minulosti poznamenáni Marxovým
sado-masochismem,
přivodit odklon
od základních hodnot,
jež si v průběhu času
vytvářela
evropská civilizace.
Naše tvrzení mohou podepřít první náznaky
nenormálního stavu.
Údajně
demokratická země -
Československo, má už dva politické
exulanty
Alexeje Žáka a Leonarda Čima, kteří byli přijati v zemi,
v níž
utečenci vždy těžko získávali azyl - ve
Švýcarsku. Žák byl
nucen opustit
svůj domov po
nerovném boji
s
komunisticko-hospodářskou mafií
a Čimo utekl před produktem
slovenských
pragmatiků a pseudohumanistů - Vladimírem
Mečiarem a
dalšími
zastánci návratu k socialismu a autoritativního režimu.
I v
České republice máme své Mečiarovce
(Sládek, Komárek, Trnka,
o
bolševicích nemluvě), situace je však přece o poznání lepší. Je
to dáno
tím, že u nás přece jen existuje určitá
pluralita, která
se odráží na
politické scéně. Pokud se však v
dohledné době
nezmění
přístup politických demokratických
stran k debolševizaci
společnosti,
může nás čekat stejný osud, jaký pravděpodobně budou
nyní prožívat
Slováci. Polistopadová vládnoucí
garnitura už
nehazarduje
jen s naší důvěrou, ale i s kvalitou života budoucích
generací.
Pro ty,
kteří dodnes pochybují o vlivu sovětské politické policie
KGB, na
přeměnu reálného socialismu v nomenklaturní kapitalismus,
bychom na závěr
rádi připomenuli dnes už známá fakta. Nedávno
bylo v
Německu (kde jinde,
že) odhaleno, že
KGB úkolovala
politickou policii NDR
Stasi (byla její přímou
nadřízenou) a
tajné služby
všech států Varšavské
smlouvy byly propojeny
počítačovou
sítí s centrem v Moskvě.