--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hromádková Alena č.: 1158
Název: Post-komunisté a akademická svoboda
Zdroj: NN Ročník........: 0002/017 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

9. července tomu bude rok, co po pětihodinové debatě v ČNR byl přijat zákon o založení pěti regionálních univerzit. S výjimkou Slezské univerzity, jež však byla plná odjinud dorazivších postkomunistů a kryptokomunistů, šlo o zachování již ustavených struktur. Iniciativa vyšla hlavně od všestranně kritizovaných pedagogických fakult, jež v případě Ostravy a Ústí nad Labem slavily triumf doslova velkolepý a snadný. Dostaly totiž statut univerzit přímo, aniž by musely nabídnout a prokázat něco jiného než svoji neutuchající dobrou vůli pracovat pro svůj region ze všech sil a s co nejvyššími aspiracemi.

Pedagogická fakulta v Plzni se spojila s existujícími technickými fakultami a pedagogové v Č. Budějovicích se dali dohromady se zemědělci. V obou případech kromě dobrých úmyslů si přišla na své i jakás takás soutěž o omezené zdroje a včasné poznání, že soudruzi jsou z rodu kostějů nesmrtelných a že "zasklít" je nebude snadné.

Severočeská a Severomoravská univerzita - při vědomí kulturní deprivace svých oblastí - se daly na cestu jakéhosi převtělení, vyššího stupně mystické transsubstanciace, jehož výsledkem je, že bylo dosaženo víceméně téhož, ale v ještě větším množství (např. vyučovaných předmětů a jejich kombinací). Ducha učitelského ústavu obě bývalé fakulty pedagogiky zavtělily už do svých objektů a zatím nenaznačuje nic, že by byl překonán nějakou důkladnou proměnou učebních programů a hlubší integrace výzkumu do života školy. Ale o tom již bylo před rokem řečeno více než dost.

Oč vlastně šlo a i nadále jde? O selhání tzv. akreditačního mechanismu, kdy se rychle a zbytečně dalo "něco" za příslib, za proklamování těch nejlepších úmyslů, to jest něco za skoro nic. Tzv. univerzity ve třech českých regionech a v jednom moravsko-slezském (Ostrava a Opava) si sice k sobě přibraly různé ústavy (např. Severočeská univerzita obohatila svůj vědecký potenciál o ústav zkoumající rómskou kulturu), objevily velkorysé sponzory, ale zatím svoji nabídku podstatně nerozšířily ani kvantitativně, ani kvalitativně.

Diskuse v ČNR ukázala naprosté nepochopení idei univerzity na straně levice a na straně pravice naivní víru v tržní vztahy, v soutěživé prostředí, které se prý časem vytvoří a kvalita nějak dostaví.

Rok je krátká doba, ale přesto nemusí občan absolvovat žádnou vyšší dívčí, aby mu bylo zřejmé, že při několikanásobné poptávce (a to, prosím, kvalifikované poptávce) po vysokoškolském studiu, strana nabídky si udržuje i nadále povahu monopolu. Dále zcela jasně přetrvává staré personální vybavení v řadě oborů (např. společensko-vědních), jež udělaly ve vší nenápadnosti vše, aby mezi sebe nikoho "z terénu" nepustily. To ostatně platí i pro zavedené kolosy, jako je pražská Vysoká škola zemědělská či Vysoká škola ekonomická.

Pro regionální pedouniverzity, které kdyby dostaly statut univerzit až po 2-3 leté aprobační lhůtě, tak by se nic nestalo, tohle platí dvojnásob. Zakládající polistopadový samet (prof. Pátý, prof. Kotásek, ing. Koucký) o existenci tzv. podmíněné akreditace dobře věděl - u prof. Vopěnky si tím už tak nejsem jista. Poslanci se projevili jako diletanti nejhrubšího zrna, a tak hlasování 108 proti 18 ve prospěch akademické svobody, jež jenom přinesla utvrzení starého stylu uspěchané nedodělanosti a improvizace, byl výsledek přiměřený pochopení věci i skutečné zodpovědnosti z hlediska dlouhodobého. Zvláště Ústecka a Ostravska nám musí být líto.

Problém nebyl v založení, ale ve způsobu založení pěti institucí, které nemají důvod - s výjimkou osobního nadšení a zdravé ctižádosti několika jednotlivců - se vyvíjet směrem k co nejlepším standardům, protože už mají vystaráno a za daného stavu přežití komunistických bratrstev se v dohledné době těžko dokáží změnit. To je ale příznačné i pro právnickou fakultu UK či vyhlášené týmy ČSAV ústavů.

Procítěné volání poslankyně Ryšlinkové "pomáhejme, riskujme", mi dlouho znělo v uších. Málokdo tak zdařile nepochopil nepřesnost západoevropského způsobu expanse vysokoškolského vzdělávání, založeném na prosperitě a přemíře učitelských kádrů jako ona. Jak tedy dále? Bývalá paní poslankyně jistě půjde naplnit svá slova a poslouží osobním příkladem třeba tak, že půjde učit matematiku do Ústí. Anebo se díky svým vysokým konexím zaslouží o zrušení Vysoké školy zemědělské, čímž dostane Jihočeská univerzita příliv peněz, který by jí dovolil zvýšit podíl přírodovědných oborů a český daňový poplatník by už nemusel slyšet o omračujícím plýtvání fondů na nepolepšitelná trnkovská houští a propadliště. Jenže ono to chce každodenní práci drobnou - soustavné sledování kvality jednotlivých oborů, systematickou inspekčně-analytickou a vyhodnocovací práci - zkrátka něco jiného, než bylo ono trojí víkendové zasedání akreditační komise před přijetím zákona o pěti nových univerzitách v r. 1991. Chce to čas, peníze, spolupráci s odborníky z profesionálních sdružení, komor, ze zahraničí atd. Za udělením akreditace měly být týdny a měsíce vyhodnocování dosažené úrovně, finančně rozpočtových úvah a analýz personálního, materiálního a organizačního zajištění.

Ministr Vopěnka - ač nerad - nakonec tlaku regionálních poslanců podlehl. Tehdejší předsedkyně výboru pro školství, vědu a kulturu ČNR MUDr. Moserová, spolu s náměstkem pro vysoké školství Pátým, vyšli těmto představám vstříc způsobem, o jehož příčinách lze jen spekulovat a opakovaně se divit, co je všechno u slušných a pracovitých lidí možné.

Nejlépe ze všeho vychází prof. Kotásek a ing. Koucký, který teď samozřejmě obsadí místo po pí. Moserové a nepochybně nám předvede jednu z variant liberálního obracení toku sibiřských řek, kterou má již připravenou, a pro kterou si našel krytí u ODS.

Alena Hromádková