--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Studničná Jitka č.: 1171
Název: Pampeklec či koniliška
Zdroj: NN Ročník........: 0002/017 Str.: 006
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Pithartův sen o dvou silných republikách se mu konečně splnil. Máme krásný dvojdomek, kolem roste tráva pro jeho vnímavé ucho, máme, co kromě něho samého nikdo nechtěl, vyjmu-li pana ministra Šabatu, který chce cokoliv, co ho udrží na scéně.

Petr Pithart si nikdy nelámal hlavu otázkou, co se stane, když dvě silné republiky naberou každá jiný kurs. Jako šachistický začátečník, vnímající jen svůj tah v přítomném okamžiku, usedl za stůl se soupeřem, který má připravených několik tahů dopředu. Cílem hry Vladimíra Mečiara však nikdy nebylo dát českým zemím normální mat. Jak jeho politika ukazuje, každou rozehranou partii cílevědomě směřuje k patu. Jednání české a slovenské vlády v dobách Mečiarova předsedování ve slovenské vládě byla souvislou řadou patových koncovek a nyní, když se tento muž opět stal prvním mužem Slovenska, okamžitě všichni, kdo sledují politické kolbiště, poznali jeho rukopis: opět, za každou cenu, všemi prostředky, vždycky docílit patu. Hraje trpělivě, ví, že únavná série patů vede ke kýženému cíli: partner mávne rukou přes šachovnici, povalí figurky a prohlásí, že takhle hrát dál nemá smysl. Bude to česká strana, kdo už nechce hrát, budou to Češi, kdo budou v očích mezinárodní veřejnosti těmi neochotnými k soužití, budou to Češi, na koho padne stín nedobré vůle. Stereotyp, s jakým Vladimír Mečiar vede svou hru, však už nenechal nikoho na pochybách, že jde o systém, a protože kýžené české bouchnutí do stolu se stále nedaří vyprovokovat, nezbývá, než poněkud změnit styl. Referendum. Původně nežádoucí, nyní žádoucí, jen co bude česká veřejnost dostatečně nažhavená. České bouchnutí obletí zeměkouli a Mečiarovu nevinnost oslaví všechny světové tiskové agentury. Teprve tehdy pan Mečiar zapije své vítězství, skvělé a totální.

Ale ani pan Mečiar, i když je lepší šachista než Pithart, nemůže předvídat všechno. Vážnost, s jakou prožívá své kulaté čtverce, a částečná těhotenství, způsobilo, že se jeho figura pomalu stává příčinou nikoliv české rezignace, ale bezuzdné legrace, taškařic a srandiček všeho druhu. Jako za Jakeše. Hranaté koule, placaté krychle, kdo vymyslí větší blbinu, ten je Mečiar.

Skutečný Mečiar na rozdíl od Jakeše ví, že říká pitomosti, ale účel světí prostředky a bujarý řehot z české hospody důstojnosti netratí.

Co však, když se ten naničhodný český národ domluví, že při referendu (ještě ne, amigos, maňana) bude hlasovat pro unitární stát, ačkoliv má pana Mečiara už plné zuby - totiž - právě proto? Slovenský národ udělá totéž, neboť, jak v obou republikách je všeobecně známo, musí to být Češi, kdo stát rozbije. Na Chilském velvyslanectví pak uvítají nový přírůstek. Zneuznané politiky tam mají velice rádi.

Společný stát se ale může rozpadnout dřív, než k referendu vůbec dojde. I v tomto případě může (ale nemusí) pan Mečiar prohrát. Stačí přistoupit na požadavek mezinárodní suverenity Slovenska. Tím se Slovensko stává státem a zda, kdy a jak se začlení do mezinárodní politiky, bude už jeho starost, včetně nákladů s tím vším spojených.

Při obapolném požadavku politiků na samostatnost republik by náklady nesly oba státy, což je právně v pořádku, morálně je to však značně diskutabilní, neboť u nás nikdo samostatnost českých zemí nepožadoval (s výjimkou Koruny české, ale ta své názory nemění už šestset let).

Sám Bůh tomu chtěl, že s Mečiarem jedná člověk, který s financemi umí velmi dobře zacházet. I když o tom nemluví, Václav Klaus ví, kolik případný rozchod bude stát a právě tak jako Vladimír Mečiar, nemíní pochopitelně vzít výdaje na sebe.

Skloubit dva tak protichůdné politické programy, jaké mají ODS a HZDS, není, aniž by současně nebyl spáchán podvod jedné nebo obou stran na voličích, vůbec možné provést. Připustíme-li, že by jednající špičky zlehčily své voliče natolik, že by své programy změnily tak, aby se sobě podobaly v nejzákladnějších bodech, pak strojíme pohřeb demokracii a občan se ocitá tam, kde byl před listopadem. V jemu vymezeném kotci, odkud nemá právo rozhodovat o ničem. Starší generace si dobře pamatuje na podobnou situaci v roce 1948.

Po roce 1989, kdy směly oba národy náhle mluvit, sdělily si navzájem tolik rozdílností, ačkoliv spolu žily sedm desítek let, že je snad ani nelze nikterak názorově sladit. Společenství tím, jak se teď chová, ukazuje, že drželo pohromadě jen násilím tvrdé diktatury. Při seriózním přístupu k věci, při poctivé snaze zkřížit pampelišku s koniklecem, se ukazuje, že to nejde. Jitka Studničná