--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Blažek Pavel č.: 1177
Název: Druhé dělení Československa ?
Zdroj: NN Ročník........: 0002/017 Str.: 016
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 14.03.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Pád ideje československého národa Vzájemnost Čechů, Slováků a Rusínů má hluboké kořeny více nebo méně zřetelné ve všech dobách historie stejně jako kulturní přínos ostatních národů a národností, s nimiž jsme po staletí sdíleli dobré i zlé. Ideologové čechoslovakismu v uvedeném smyslu nashromáždili mnoho důkazů ve snaze vytvořit v krátkém čase československý politický národ podle švýcarského příkladu na bázi občanského principu a zemského zřízení pro všechny národy, národnosti a konfese předmnichovské mnohonárodnostní Republiky Československé v mimořádně nepříznivé době, kterou charakterizovaly ekonomické arytmie a kolaps "černého pátku", nástup destruktivních nacionálně socialistických sil a negativní eschatologie marxismu-leninismu.
T. G. Masaryk v zápasech první republiky o hospodářský rozvoj a zajištění její bezpečnosti ve zdar ideje československého politického národa věřil. Češi a Slováci v ní byli považováni za dvě větve téhož kmene. TGM snil o padesáti letech klidného vývoje, která pro úspěch považoval za nezbytná. Vnitřní a vnější odpůrci republiky však byli silnější. Německé, rakouské a maďarské revizionistické úsilí zaměřené proti versailleskému systému a tím i ČSR doplňovala polská nevraživost v těšínské a spišské otázce. Sovětské Rusko Rapallskou smlouvou vsadilo na německou kartu. Na rozdíl od tvrzení komunistických historiků do Hitlerova nástupu odmítalo prohloubit vztahy s ČSR a podpořit ideu kolektivní bezpečnosti dr. Edvarda Beneše a řeckého politika Politise z let 1924-5. Ani pravicové politické kruhy Vatikánu nebyly vůči republice přátelské. Protahovaly jednání o modu vivendi, konkordátu a úpravě hranic diecézí. Pád katolické habsburské říše byl pro ně bolestný a role Čechů a Slováků v něm až příliš zřejmá. V čele ČSR navíc stanuli liberálové, stoupenci husitské tradice a lidé "ze zednářských lóží", zatracení encyklikami. Na Pribinových oslavách v Nitře v srpnu 1933 vatikánský nuncius ve svém projevu manipulací s pojmem "gens" žehnal separatismu Slovenské ľudové strany Andreje Hlinky a Slovenské národní strany Martina Rázuse...
Blok vnitřních odpůrců ČSR tvořili hlavně tzv. negativističtí politikové sudetoněmecké menšiny a DNSAP, založené v roce 1890. Politický vývoj sudetských Němců vyústil v adoraci Adolfa Hitlera a skončil tragicky. Na frontách druhé světové války jich padlo asi 250 tisíc. Na faktu nic nemění ani tvrzení pana Mlynárika, který tento počet bez důkazů přisuzuje tzv. českému gestapismu. Poválečný odsun na základě rozhodnutí protifašistické koalice měl vytvořit předpoklad stability Československa. Maďarská menšina na Slovensku a Podkarpatské Rusi vytvořila vážný destabilizující faktor až po nástupu Hitlera. Vídeňskou arbitráží v roce 1938 se stala součástí Maďarska. Benešovy plány na její odsun po roce 1945 nebyly realizovány. Třetí skupinu vnitřních odpůrců tvořila Slovenská ľudová strana založená 19. prosince 1918 a podporovaná také českými fašisty.
"Hitler - Horthy - Hlinka - to je jedna linka" V nadtitulku uvedené politické heslo Slovenské ľudové strany katşolického kněze Andreje Hlinky se zrodilo na jejím piešťanském sjezdu v září 1936. Předcházelo mu vyloučení pročeskoslovenského křídla Ferdinanda Jurigy v roce 1929 a bylo současně vítězstvím původní protiversailleské a protičeskoslovenské linie, kterou na počátku dvacátých let z Hlinkova podnětu realizoval profesor me- zinárodního práva na bratislavské Komenského univerzitě Vojtěch Tuka.
Tuka jako šéfredaktor časopisu Slovák v roce 1922 glorifikoval Mussoliniho a italský fašismus. V témže roce z pověření sjezdu Slovenské ľudové strany přenesl Žilinským memorandem na mezinárodní fórum otázku autonomie Slovenska a rozdělení ČSR na dvě části - předložení janovské konferenci, velvyslancům velmocí v Paříží a Ženevě a generálnímu sekretariátu Společnosti národů. Ve stejném roce Slovenská ľudová strana začala vytvářet ozbrojené úderné oddíly Rodobrany k přípravě násilného převratu na Slovensku. Vojtěch Tuka na základě svých kontaktů s mezinárodním monarchistickým hnutím a osobního spojení s italskými fašisty a mnichovským centrem NSDAP Adolfa Hitlera věděl o přípravě mnichovského puče, znal jeho organizaci a žádal o vyslání specialistů k výcviku Rodobrany. Hitlerův nezdar utlumil orientaci Slovenské ĺudové strany na násilný převrat, ale nezměnil její vnitřní a mezinárodněpolitickou orientaci ani po Tukově odsouzení v roce 1929 podle zákona na ochranu republiky k patnáctiletému vězení. Po mnichovském diktátu mohli Hlinkovci odhodit všechny zábrany. Na Rodobranu navázala Hlinkova garda, jejíž Pohotovostní oddíly vraždily i vlastní obyvatelstvo. Vyhlášení autonomie Slovenska 22. listopadu 1938 vyústilo 14. března 1939 ve Slovenský štát a aktivní účast ve druhé světové válce na straně fašistických mocností. Důstojníci Wehrmachtu až do roku 1943 bojovou morálku slovenských jednotek vysoce hodnotili stejně jako nacističtí funkcionáři oceňovali razantnost protižidovských zákonů a arizačních programů.
Jalta? Jalta!
V prvních poválečných volbách získaly komunistické strany významné postavení ve Francii, Itálii a Československu. V ostatních zemích pozdějšího východního bloku se komunistické strany prosazovaly jen v bloku čtyř až pěti stran. Jen v Maďarsku zvítězila Malorolnická strana s 57 % hlasů proti 16 % hlasů odevzdaných komunistům. Přes tuto rozdílnost výsledků se po válce země vydané Stalinovi vyvíjely podle stejné šablony tzv. lidové demokracie pod vedením komunistických stran, které nastolily diktaturu proletariátu. Poválečné odlišnosti velmi rychle srovnala neomezená moc bezpečnosti v rukou komunistů a sovětských poradců tak, že s výjimkou Maďarska druhé poválečné volby v zemích sovětského bloku již vykazovaly pověstných 90 a více procent buď přímo pro komunisty, nebo jimi vedený blok kolaborantských stran. Volební výsledky v zemích vydaných Jaltou Stalinovi nehrály roli ani v případě československých voleb v roce 1946, kdy likvidaci vítězné Demokratické strany s 62,5 % hlasů na Slovensku řídil slovenský komunista Gustáv Husák. Poúnorová politika KSČ ve vztahu ke Slovensku navázala na některé rysy svého Plánu hospodářského, sociálního a kulturního povznesení Slovenska z května 1937, který v té době považovala za základ řešení slovenské otázky a získání Slováků pro ČSR. V podmínkách svojí absolutní moci s KSČ odhadovanými investicemi ve výši kolem 1 biliónu Kčs změnila Slovensko v průmyslovou zemi. Ale ani ekonomický rozvoj a zvolené asymetrické státoprávní řešení likvidací ČNR 11. května 1945 se zachováním slovenských národních orgánů nepřineslo řešení vztahu Čechů a Slováků. Pražské jaro 1968 kromě poražených snah reformních komunistů "reformovat nereformovatelné" znovu otevřelo vztah Slováků k Československu. Zákonodárné iniciativy toho roku po okupaci ČSSR 21. srpna 1968 vyústily 28. října 1968 ve federaci marxisticko-leninského typu se silnými konfederačními prvky a znehodnocením rovnosti českých hlasů. Vyhlášení zákona o federaci v okupované zemi Bratislavané oslavili tancem za nechápajícího údivu Čechů.
"Lepší suchá skýva a k tomu klid než dům plný obětních hodů a spory" Přísloví 17. 1.
Listopad 1989 velmi brzy přinesl hrozby rozpadu společného státu, které v Čechách nabytou svobodu proměnily v trauma. Boje o pomlčku přešly v kompetenční spory a nezdary v jednání o ústavě, skrývané za široké úsměvy Občanského hnutí. Průvodním jevem bylo rozpoutání protičeských vášní na Slovensku, glorifikace destruktivní politiky Hlinkovy Slovenské ĺudové strany a osobností, které Češi řadí mezi odpůrce demokracie. Eskalace nacionalistických nálad, vajíčková aféra, Pánisovy akce, požadavek suverenity a samostatnosti Slovenska byl pro Čechy a Moravany nečekaný a zastihl je nepřipravené tím více, že smysl listopadu 1989 spatřovali v rychlé ekonomické reformě a tvorbě demokratické občanské společnosti. Současné slovenské výsledky voleb vychylující Federální shromáždění doleva se se ztrátou důvěry ve věrohodnost HZDS spolu s vystupováním pana Mečiara a pana Kňažka staly v Čechách a na Moravě nepřijatelné. Způsoby a cíle HZDS reprezentují 1,2 milióny voličů z celkového počtu 11,5 miliónů občanů s volebním právem. Hra na svrchované právo zde je svrchovaným bezprávím.
Chyby politiků disentu
Rozpad Občanského fóra před vypršením mandátu jeho poslanců a zrušení registrace bezprostředně před volbami komunisté na jednom shromáždění oslavili pohřebním věncem. Jejich výsměch byl odpovědí politikům disentu, kteří se snem o tlusté čáře za minulostí postavili proti touze občanů po debolševizaci jako systémové změně. Představitele listopadu 1989 po úmluvách 13. prosince 1989 a jednomyslné volbě komunistického parlamentu Václava Havla prezidentem vedlo růžovobrýlové vidění k zapomnění Stalinovy definice komunistů jako "lidí zvláštního ražení ukovaných ze zvláštní látky", odhodlaných v zájmu svých cílů "uzavírat smlouvy třeba i s čertem" (Lenin). Markantním příkladem uvedené osobnosti je Jaroslav Šabata. Ve svém mládí se dokázal v zájmu komunistické kariéry veřejně zříct rodičů. Po stalinské fázi politické činnosti přešel k Chruščovově proudu, který uzavřela sovětská okupace. Jako signatář a mluvčí Charty 77 působil v disentu a stal se silnou osobností mezi Obrodou, mistrně umisťující své stoupence do různých postů. Po listopadu 1989 obhajoval komunisty ve funkcích, obviňoval moravské snahy o samosprávu a zemské zřízení (předstupeň spolkového zřízení) ze separatismu, až se jako ministr bez portefeuille stal obhájcem moravských práv a organizátorem záhadného setkání pana Mečiara ve svém bytě před jeho brněnským jednáním s panem Klausem bez vědomí své vlády, premiéra a předsedy Občanského hnutí, jehož je členem. Jako jediný signatář a mluvčí Charty 77 žaloval řadového signatáře Petra Cibulku o 500 tisíc korun.
Kooptace do polistopadových parlamentů proběhla tak, že ve Federálním shromáždění působilo 136 spolupracovníků StB, kteří spolu s poslanci KSČ a některými dalšími ze stran bývalé Národní fronty neměli zájem na závažných změnách ústavy a přijetí lustračního zákona.
Varovné signály o způsobu výkonu funkce slovenského ministra vnitra pana Mečiara byly podceněny a obráceny proti jejich autorům tak, že byli z funkcí a veřejného života vyřazeni. Stejným způsobem byla podceněna role agenturní sítě StB v hromadných sdělovacích prostředcích a nomenklatura na podnicích. Politici disentu nedokázali energicky a včas zablokovat majetek KSČ a SSM, zabránit ekonomické transformaci komunistů a podsvětí do nových podmínek a kontrolovat tok financí ze zahraničí pro činnost některých politických skupin včetně financování jejich tiskových a propagačních prostředků.
Vydání kompetencí před vypracováním ústavy umožnilo slovenské části poslanců zablokovat parlament a obrátit iniciační snahy prezidenta proti jeho osobě s cílem diskreditovat ho zejména u slovenské veřejnosti.
S výjimkou Stanislava Devátého se žádný z představitelů disentu a Občanského fóra nebo VPN nedokázal energicky postavit agresivitě levicového tisku a tiskovinám z báze StB jak v českých zemích, tak i na Slovensku. Tato shovívavost je v přímém kontrastu se žalobami pana Mečiara a pana Kňažka a jejich arogantním projevům vůči novinářům po svém volebním úspěchu.
Etické zásady pana prezidenta ho přivedly k chybnému pojetí nestranickosti a nestrannosti jeho úřadu. Byla chápána nadstranicky a promítla se velmi nešťastně do procesů v OF a VPN tak, že v kritické situaci zůstaly bez jeho vlivu a účinné podpory. Na rozdíl od politiků typu Mitterranda, Kohla, Bushe, Tatcherové a dalších pan prezident rezignoval ve snaze "být nadstranický" na úkoly vedoucího představitele OF a partnera VPN s cílem dosáhnout jejich integrace. Nástup ODS na Slovensko potvrdil logiku tohoto kroku, i když byl zhlediska voleb učiněn opožděně.
Bratislava, 13. června 1992
V Žilině a Bratislavě je bezpečnější mít pro posezení v lidových čtyřkách ssebou slovenského přítele a umět hovořit slovensky. Nevím, za jak dlouho to bude pro Čecha bezpečnější i v Košicích. Pokud nás poblouznění mysli a srdce neopustí. Přitom se sobotní bratislavské čtyřky příliš od pražských neliší. Jen někdy někde někdo při příchodu zamává pravicí se slovy "Na stráž!" a dá se do řeči o běžných věcech, o fotbalu a politice stejně jako ten, kdo mávání pravicí neholduje. Při procházení těchto hospod jsem se těšil na jadrná slova nadávek na Čechy zaznívající v obráceném poměru v pražských hospodách na Slováky, domníval jsem se, že si vyslechnu obdobnou plejádu pejorativ na Václava Klause jako v Praze na Vladimíra Mečiara a Milana Kňažka, ale měl jsem asi smolný den. Mnoho nadávek a jadrností jsem neslyšel. Spíš otázky "jestli Klaus skutečně lže, nebude-li lepší umístit úspory do České spořitelny nebo je vydat za valuty, jak to, že Češi s námi najednou nechtějí žít, co teď Maďaři a Cikáni..." V odpovědích zaznívalo "tak, ať jdou Češi do prdele, Češi a Židi jsou falešní, Američané chtějí na Slovensku investovat čtyři miliardy dolarů, hlavně, že je Slovan mistr..." V podnicích navštěvovaných aparátem HZDS se daly slyšet plány na to, jak dostat Prahu na kolena, sdělení, že je s Klausem vše domluveno ve stylu "ani Havel, ani Dubček, ani Sacher, nový prezident už je, ale bude to překvapení..." Ve dvou případech jsem vyslechl borovičkou rozkurážené muže vyprávět krásným Bratislavankám o tom, jak "Klause přimáčknou ke zdi" s důvěrným sdělením, že "firma jeho ženy letos ke zdanění přihlásila 127 miliónů korun, a to mu závistiví Češi neodpustí!" Obdivné pohledy těch žen ke svým partnerům mi pro mou představivost trhaly chřípím a v duchu jsem panu Klausovi tiskl ruku za to, že HZDS v jejích mlhavých vizích hospodářsko-obranné unie odmítl hrát roli chytré horákyně jako jeho předchůdci a jasně řekl, co je a co není funkční a racionální společný stát i tváří v tvář značce "SO" na luxusním Peugeotu pana Mečiara.
The show must go on
Výsledek voleb 1992 se stal vítězstvím nacionálních a socialistických sil, který nás spolu s úspěchem registrační lsti LSU postavil před přestavbovou hrozbu "třetí cesty", velebenou těmi, v nichž loňský srpnový moskevský puč vyvolal staronové naděje. Levice větří šance v rozdmýchání deprese a obvinění Václava Klause z rozluky se Slovenskem a šíření fóbie z Německa Špíglem, Haló novinami, Venkovem, Rudým právem a podobnými tiskovinami. Její úspěch by zvýšil naděje komunistických firem na dokončení tajných finančních a hospodářských operací, zaplavil veřejnost kampaní proti slabším článkům reformy - praní špinavých peněz, aféra na ministerstvu průmyslu a ministerstvu privatizace atd. Ale už nikdy nenastolí "na věčné časy" totalitní režim. Už jsme přestali věřit na chiméry "mlčící většiny" a naučili se bránit nabytou svobodu a občanská práva.
14. června 1992
Pavel Blažek