--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Placák Petr č.: 1164
Název: Zveřejnění tajných seznamů - událost číslo jedna
Zdroj: NN Ročník........: 0002/017 Str.: 003
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 13.06.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Zveřejnění registrů tajných spolupracovníků StB Necenzurovanými novinami je velký počin, jehož význam a dosah pro naši budoucnost si možná málokdo plně uvědomuje. Je to počin, který mi signalizuje, že by se nám přece jen mohlo podařit vytvořit normální, slušný stát, což vůbec není po 40 letech totality samozřejmé. Každý byť sebelepší nový režim si totiž především ponechá tajné informace režimu předchozího - uplatní na ně jediný nárok, ačkoli se tyto informace týkají většinou celé společnosti. Díky tedy Necenzurovaným novinám tato nemravnost už v Československu neplatí. Zveřejnění registrů je významné přesto, že k němu nedošlo oficiální cestou. Vidím v tom první zásadní narušení kontinuity s minulým režimem a zásah proti samé podstatě totalitního režimu, který se udržuje právě pomocí fízlování. Je to zásah proti fízlování jako takovému a znemožnění toho, aby nový stát toto fízlování zneužil. Z registru svazků na nás hmatatelně a brutálně dýchne skutečnost, že to, co tady těch 40 let bylo, že to nebyla žádná legrace, ale že to byl totalitní režim se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Považuji registr za jeden z hlavních důkazů proti zločinnosti komunistického režimu, protože odejmout člověku možnost jednat sám ze své svobodné vůle, v souladu se svým svědomím a záměrně deformovat křehký lidský charakter, považuji za zločin těžší než samotnou fyzickou likvidaci lidí. Odtajnění všech materiálů komunistické politické policie je nezbytný předpoklad proto, abychom se vůbec dokázali se svou neblahou minulostí nějak vyrovnat, abychom ji pochopili a navždy ji odmítli. Je to předpoklad proto, abychom mohli vytvořit společnost novou, postavenou na svobodě a odpovědnosti každého jednotlivého člověka. V registru StB nalezneme stovky jmen známých osobností - umělců, vědců, herců, spisovatelů, kněží nebo aktivistů opozice, lidí ze všech možných i nemožných společenských oblastí (vyjma KSČ a přirozeně StB) a samotný fakt zapsání někoho jako tajného spolupracovníka bychom neměli dramatizovat. Musíme si uvědomit, že to jsou tisíce nejrůznějších osudů a příběhů, které se v žádném případě nevejdou do jednoho registračního čísla. Mezi armádou těch, kteří spolupráci s StB využívali ke svému prospěchu, je i armáda těch, kteří spolupráci podepsali, protože prostě v sobě nenašli odvahu odmítnout. To bychom měli mít na paměti zvláště, šlo-li o lidi, kteří se nikam necpali, kteří chtěli dělat jen svou práci, třeba psát knihy nebo si lámat hlavu v nějakém vědeckém ústavu. Stějně opatrně bychom měli přistupovat k těm, kteří aktivně proti režimu vystupovali a byli nakonec zlomeni a podepsali spolupráci např. ve vězení. Zvlášť by si při posuzování těchto lidí měli dát pozor ti, kterým se nikdy nedostalo toho potěšení poznat práci politické policie zblízka a kteří nemohou vědět, jak by sami v podobných situacích obstáli. Zcela zvláštní kapitolu v tomto choulostivém tématu tvoří církve a především církev katolická, na kterou měl komunistický režim obzvláště spadeno. Skutečnost, že v řadách církve byla řada kněží, kteří podepsali spolupráci s StB, je všeobecně známá. K tomuto faktu však musíme přistupovat s vědomím toho, že církev má ve společnosti zcela specifické a nezastupitelné poslání, není to politická ani jiná běžná společenská organizace. Jejím úkolem je poskytovat lidskému společenství duchovní službu (křest, sňatek, pohřeb, duchovní útěchu...). V žádném případě není jejím úkolem stát v opozici vůči nějakému režimu, který je zrovna u moci. Její poslání je nadčasové a nic na tom nemění skutečnost, že v dobách zlých hledají v církvi útočiště lidé režimem utiskovaní. Z tohoto hlediska je přirozená loajálnost církve ke každému, byť sebehoršímu režimu (tuto loajálnost však nesmíme zaměňovat se spoluprací - katolická církev nikdy s komunistickým režimem nekolaborovala, pomineme-li sdružení katolických kněží Pacem in terris, které bylo také papežem z církve vyobcováno. Myšlena je loajálnost ve smyslu neodporování zlu). Myslím, že kněz mohl učinit to, co nemohl učinit občan - mohl podepsat StB závazek ve smyslu absolutní podřízenosti moci světské a je to v pořádku. Ovšem jiná věc je, když tuto loajálnost k politické moci zaměnil za loajálnost z důvodů osobního prospěchu nebo když skutečně politické policii na své farníky donášel. V registru StB byl někdy v padesátých letech zapsán jako tajný spolupracovník i pozdější kardinál František Tomášek. O to víc si však vážím toho, že se kardinál Tomášek rozhodl ve svém kmetském věku nemlčet a otevřeně se postavil proti zvůli totalitního režimu, jako např. svým prohlášením k lednovým událostem v Praze v roce 1989. Smekám před ním klobouk, protože si osobně myslím, že vypovědět loajálnost totalitnímu režimu je věc, která se ŢneděláŢ a může se jí odvážit jen člověk velké osobní integrity a síly. Myslím si, že je k tomu zapotřebí víc odvahy než třeba aktivně vystupovat proti režimu a případně pak být zlomen.
S registrem bývalé StB, který máme díky Necenzurovaným novinám před sebou, můžeme naložit různě - záleží na naší inteligenci a kultuře. Neměli bychom však zapomínat, že je to dílo ďáblovo a že viníci toho všeho v tomto seznamu nejsou.
Praha, 13. června 92
Petr Placák