Z obsahu přílohy NN 18/1992

 

 

Kos Jan, Gershon David: Dvě svědectví o Michaelu Kocábovi

 

 

PROČ TO PRASKLO aneb HOVORY O DEMOKRACII A "SAMETOVÉ REVOLUCI"

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor:                                                                        ¦

¦Název:                                                                        ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/018   Str.: 001 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události:   .  .     Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

OBSAHEM"

podtitul: Svědectví o českém rock and rollu sedmdesátých let

Napsal: Mikoláš Chadima (Extempore), na přelomu let 1984 - 1985

Motto:  V  listopadové  době,  když  jsem  zavítal  do sídla OF v

Laterně magice  a uviděl tam  aktivně poletovat Michaela  Kocába,

byl  jsem  dost  překvapen.  Jiří  Dienstbier  mně tehdy na dotaz

ohledně Kocába odpověděl: "On je  již úplně jiný než dříve, hodně

se změnil.  Dienstbierovu tvrzení jsem  nevěřil. Později jsem  se

občas  domníval,  že  jsem  panu  Kocábovi  křivdil. Dnes vím, že

nekřivdil...

Z článku Lubora Kohouta

Kocábgate aneb Tak pánové, do toho!

(Necenzurované noviny č. 16)

 

 

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor:                                                                        ¦

¦Název:                                                                        ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/018   Str.: 001 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události: 20.02.1983 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

mému velkému překvapení se jí stal Pražský Výběr. Nejprve se však

trochu vrátím.

V roce 1982 využil dokonale uvolnění postů a stává se pro většinu

fanoušků kapelou č. 1. Sebevědomí jeho členů je čím dál tím větší

a podpořeno i dvěma zahraničními zájezdy. V květnu 1982 exceloval

Výběr  v   Maďarsku.  O  prázdninách  pak   byli  jejich  fandové

obšťastněni  zprávou, že  Výběr pojede  hrát do  NSR. Oj, to bylo

nadšení. Chytrák Kocáb se ale  samozřejmě nikde nezmiňoval o tom,

že jedou hrát do nějaký  hospody s normálním barovým repertoárem.

Zájezd se na  podzim roku 1982 uskutečnil a  Výběr se po čtrnácti

dnech vrátil ověnčen (pro své  fanoušky) vavříny. Zrovna tak, jak

vychcanej Kocáb nemluvil  o tom, že jedou hrát  do baru (uškodilo

by  to jeho  pověsti ortodoxního,  nekompromisního a novátorského

rockera),  nemluvil  ani  o  tom,  že  jediný  koncert, na kterém

předvedli  svoji show  a který  si vyjednali  mimo své  hospodské

závazky,  skončil  totálním  propadákem.  Z  šedesáti lidí, kteří

přišli,  jich více  jak čtyřicet  zase rychle  odešlo. Zkrátka  v

cizině ten jeho oblbovák pro neinformované Čechy nesežrali. O tom

však věděl jen opravdu málokdo.  Naši hrdinové si také přivezli z

Německa  na  křídovém  papíře  a  barevně  vytištěné dost odporné

plakáty a i tato skutečnost  přispívala k všeobecné víře fans, že

Západ ležel Výběru u nohou.

(Pro Moc se pak staly plakáty dovezenou ilegální tiskovinou).

Tyto zájezdy  a jeden úspěch  za druhým, který  kapela sbírala na

domácích  pódiích,  zřejmě  přispěly  k  pocitu,  že je všechno v

pořádku. A  ono to skutečně vypadalo  tak, že je kapela  určena k

tomu, aby  představovala, podobně jako  OK Band, oficiální  Novou

vlnu,  jejíž existence  měla umlčet  kritiky likvidačních  zásahů

poslední doby, tvrdě postihující rockovou hudbu. Jsem přesvědčen,

že Kocáb  s tímhle také  kalkuloval. Těžko říci,  jestli k zásahu

proti Pražskému Výběru došlo nakonec  na pokyn z Prahy, anebo šlo

jen  o  mimořádnou  aktivitu  krajských  orgánů,  které se museli

Pražáci podřídit. Možné je obojí.  Zákrok byl proveden nečekaně a

bez jakéhokoliv předchozího varování  (což pro teorii mimopražské

aktivity svědčí,  v Praze by jim  dal o tom, co  se chystá, jistě

někdo vědět).

V únoru  porušuje sebevědomý  Pražský Výběr  nepsaný zákon, který

dodržuje a uznává většina českých rockových kapel, jejichž muzika

je jen trochu odlišná od toho, co prezentují naše masmédia. Výběr

jede koncertovat do Hradce Králové. Pamatuji se, že zpráva o tom,

že  Výběr má  mít v  Hradci tři  velké koncerty  v Parku kultury,

způsobila mezi  většinou lidí motajících se  kolem rockové muziky

značný rozpaky.  Všeobecně převládal názor,  že si v  Hradci svým

novovlnným show  vykoledují nějaký průser. "Buď  je ten Kocáb tak

blbej,  nebo chtivej  slávy, anebo  nad ním  drží ochrannou  ruku

někdo z mocných",  (i to se u nás stává,  podpora a rozkvět české

country  music se  datuje podle  očitých svědků  od doby,  kdy na

nějaké kulturně  politické akci prohlásil  předseda vlády, že  se

tato  hudba  líbí  jeho  synovi),  byly  názory,  které všeobecně

převládaly. Usoudil  jsem, že možné  jsou i ty  první dva a  přes

veškerou  nechuť, kterou  jsem k  tomuto souboru  pociťoval, jsem

vzkazoval po Vilémovi (jediném, koho jsem blíže znal) to, co bylo

o Hradci  Králové všeobecně  známo. Pokud  se pamatuji,  tak jsem

nebyl jediný, kdo dával echo. Nebylo to ale nic platný.

První  dva z  koncertů odehrál  Výběr celkem  v pohodě. Akce byla

spuštěna až při koncertě posledním. A průser jako hrom. Výslechy,

záznamy   z   odposlouchávané   šatny,   nenápadný   výrostek   s

videokamerou  v  aktovce  (syn  jednoho  z  hradeckých estébáků),

šmelení  s  ilegálně  dovezenými  plakáty, socialistickou morálku

urážející  show  a  nezbytný  zhoubný  vliv  na  mládež. Vše bylo

hradeckými  civily  perfektně  zpracováno  a  zdokumentováno. Pod

tíhou důkazů museli ustoupit i pražští ochránci Pražského Výběru.

Zastat se kapely proti  shromážděným materiálům by bylo šílenství

a znamenalo  by to  ztrátu  výnosných  míst. Již  natočená deska,

která  se měla  stát trhákem  Supraphonu (!)  byla zkonfiskována.

Záznam se  přesto dostal mezi lidi  a horké chvilky si  prožili i

zaměstnanci nahrávacího studia.

Naprosto zmatený  Kocáb si přišel  postěžovat do redakce  Jazzové

sekce, od které se poslední dva roky opatrně distancoval. Bohužel

jsem  tam  nebyl  a  znám  všechno  jen  z vyprávění. Chudák. Byl

naprosto  ohromen  tím,  co  se  jeho  kapele  přihodilo.  Zřejmě

očekával soucit a  politování. Nedošlo mu, že mluví  s lidma, pro

které  jsou  podobné  problémy   denním  chlebem.  Z  celého  mně

reprodukovaného  rozhovoru   bylo  zřejmé,  že   se  Kocáb  nikdy

nezajímal  o problémy  jiných rockových  kapel a  pokud se k němu

něco doneslo, tak  si tím hlavu nezatěžoval. Setkal  se s lidmi z

jiného světa a  očekávaného politování se mu nedostalo.  To se mu

dostalo až později z českého vysílání BBC, RFE a VoA.

V bavlnce   pěstovaná  naděje   českého  popu   vlezla  slepě  do

připravené pasti, protože se spoléhala  na své pražské ochránce a

navíc  neměla zkušenosti  a vědomosti  nutné k  tomu, aby rocková

kapela přežila.

Podle mého názoru je ironií, že  v době, kdy byl podniknut drtivý

"únor" (pardon,  úder) proti neoficiální  rockové hudbě, stal  se

Kocáb, ať  již vědomě nebo nevědomě,  spoluhráčem Moci a vytvářel

svými novovlnnými show,  ať již na koncertech, občas  dokonce i v

televizi, iluzi, že se nic neděje a dělal oponu nad pogromy proti

rockové  hudbě.  I  když  jsem  Výběru  takovej  konce  nepřál  a

samozřejmě  ani nesouhlasím  se způsobem,  jakým byl zlikvidován,

přesto  Kocába nelituji.  Nemohu. Pro  mě byl  a zůstane jedním z

těch, kteří  se v našich  poměrech dovedou otáčet  a vydělávat na

tom, jak  je to u  nás zařízeno, těžký  prachy. Jeho kapela  byla

prostě  po upotřebení  zlikvidována. Měl  smůlu, protože přecenil

své síly a nacpal se někam, kde nebyl doma.

Jestli si  někdo myslel, že Kocáb  bude hrát i po  zákazu, tak já

to  nebyl a  nemýlil jsem   se. Vždyť  tenhle člověk  dělá muziku

proto, aby se  s ní uživil, a protože na  to má vzdělání. Kapela,

která  měla tolik  keců o  víře ve  svou hudbu,  se na tuto hudbu

vysrala  při prvních  potížích.  A  koneckonců, proč  ne. Členové

kapely nedopadli  ani zdaleka tak blbě,  jako kapely alternativní

nebo Mišík (Moc dovede velmi  dobře rozlišit, kdo jí podle jejího

názoru může být nebezpečný). Kocáb začal nahrávat filmovou muziku

(to u  nás nese nejvíc.  Kocáb skládal i  pro branně-bezpečnostní

vysílání Československé televize, které  bylo pod dohledem armády

a ministerstva  vnitra,  pozn.red.),  a  mimo  Viléma  se všichni

ostatní členové  kapely začali živit jako  studioví muzikanti při

natáčení desek  našich pop hvězd. A  ještě jedna pikantnost. Paní

Mymuzikantijsmejednarodina,  která se  nechala předtím doprovázet

Hrubešem  a Pavlíčkem  (a  jak  nadšeně na  koncertech oslavovala

jejich schopnosti), je po zákazu Výběru kopla do zadku.

O necelé  dva roky  později jsem  se setkal  ve venkovské hospodě

poblíž Pardubic s nějakým chlápkem a při náhodné rozmluvě jsem se

dozvěděl, že na Pražský Výběr byla skutečně připravena past, a to

již  několik týdnů  před jejich  vystoupením v  Hradci. Přiožralý

chlápek se  mi pochlubil legitimací Lidových  milicí a nenápadným

podkuřováním  se  mi  v  něm  povedlo  zvednout pocit důležitosti

natolik, že  pokládal za nutné,  mně neznalému, vyklopit,  jak to

bylo.

"... Všechno bylo  naplánovaný. My jsme měli školení  na štábu už

čtrnáct  dní předem.  Měli jsme  v případě  nutnosti zasáhnout  s

pohotovostními oddíly Ministerstva vnitra..."(...)

Začátkem června jsem dostal první odpověď na svou kritiku článku,

který  jsem posílal  nejen do  Tribuny, ale  i do  redakcí jiných

deníků a týdeníků. Ozval se  Mladý svět. Ve svém dopise sděloval:

"...  Vzhledem k  tomu, že  ohlasů přišlo  větší množství, pořádá

redakce  besedu,   která  se  bude   zabývat  problematikou  Nové

vlny...proto se jí také  účastní představitelé ČÚV SSM, populární

hudby, kritiky, zřizovatelů, Ministerstva kultury a přítomný bude

i vedoucí skupiny  Pražský Výběr, Michael  Kocáb... těšíme se  na

Vaši účast  a na každý  pád se ozvěte.  Za redakci Mladého  světa

Roman Lipčík..."

Tak  tohle  jsem  tedy  nečekal.  Iluze  o  tomto časopisu, který

považuji  za  jeden  z  nejnebezpečnějších dezinformačních médií,

jsem si nedělal.  A tak jsem přemýšlel, jestli  má cenu na besedu

vůbec chodit. Nakonec jsem se rozhodl,  že to sice cenu nemá, ale

že   na    besedu   půjdu.   Příležitost    říci   představitelům

"nomenklatury" do  očí své názory  pro mě byla  nesmírně lákavá a

mně nabídnuta poprvé v  životě. Mimoto jsem nedůvěřoval Kocábovi.

Byl jsem  přesvědčen, že likvidaci  mnoha kapel v  klidu obejde a

bude  mluvit jen  a jen  za sebe.  Tak nějak  jsem se  pasoval za

mluvčího těch  mnoha zlikvidovaných kapel  neoficiální scény. Tak

ať mi  to když tak prominou.  Dodnes nevím, jestli redakce  v mém

případě věděla, o koho se jedná, a právě proto mě pozvala.

A tak jsem se jednoho krásnýho červnovýho dne vypravil do redakce

Mladého  světa na  besedu.  Z  přítomných pozvaných  veličin byli

přítomni pouze soudruh KV SSM Hradec Králové, soudružka novinářka

z jakéhosi královehradeckého  deníku, soudruh Malásek  z Pantonu.

Asi pět  dalších pozvaných soudruhů  se takticky omluvilo,  a tak

zbytek besedujících tvořili čtyři pozvaní z lidu (mezi nimi i já)

a Muzikant    Kocáb.   Diskusi    řídila   soudružka    Čermáková

(šéfredaktorka Mladého světa).

Nejdříve promlouvali dokola soudruzi.  Ten z Hradce vysvětlil, že

Michal Kocáb je jistě talentovaný muzikant (když to Kocáb slyšel,

tak se  nadýmal pýchou), ale to,  co dělá a jak  to dělá, to tedy

ne! Že se  mu hudba lídí, ale musí být  melodická a pěkná, pak do

toho přidal trochu demagogický ideologie a vše opepřil tím, že má

důvěryhodné zprávy, že spínací  špendlík je fašistickým odznakem.

Soudružka  z Hradce  si vzala  slovo po  něm, mluvila  jako Vasil

Bilak a  málem se rozplakala, když  říkala "soudruzi, tohle (jako

to,  co dělal  Pražský Výběr)  připustit nemůžeme,  to by  se nám

znovu vrátil  rok 1968." Soudruh  Malásek to viděl  téměř stejně.

Kocába pochválil zrovna tak jako  ostatní a spustil řeč, ve které

bylo  nejčastěji  opakovaným  slovem  "musí"  (tedy socialistický

umělec).  Z  čehož  bylo  jasný,  že  socialistický  umělec  musí

především a za všech  okolností podporovat politiku naší milované

strany  (samozřejmě  komunistický).  Pak  promluvili  publicisté.

Celkem  normálně podali  obraz o  vývoji rockové  hudby a jeden z

nich se pak takticky zdejchnul. A  pak dostal slovo Kocáb a začal

se  omlouvat, že  to tak  nemyslel. Neopomenul  přitom vyjmenovat

všechny své úspěchy. A tak se to  asi dvakrát otočilo a k tý Nový

vlně se diskuse nějak pořád  nemohla dostat. Jakoby hlavním bodem

programu měla být Kocábova omluva  soudruhům, kteří mu odpustí. A

pak už jsem se nasral a vzal si slovo. Připomenul jsem soudruhům,

že tato země má 14 miliónů  obyvatel, z jejichž daní jsou placeni

a že mi připadá z jejich řečí, jako kdyby tuhle zemi vlastnili, a

proto jim  vůbec nepřijde blbý  vysvětlovat, co ti  druzí musí. A

upozornil jsem je  i na to, že ostatní nemusí.  Pak jsem řekl, že

případ Pražský Výběr je sice  velice populární, ale že pokud vím,

tak jsem byl pozván na besedu o  Nové vlně a ne o Pražském Výběru

a vysypal jsem na  ně, že od roku 1981  následuje jeden pogrom na

rockovou muziku (která se jim údajně tolik líbí) za druhým a bylo

při nich  zlikvidováno již nejméně 50  kapel. Koukali. Malásek se

rozčilil. A pak zase řekl Kocáb,  že to tak nemyslel. Pak mluvili

hradečtí soudruzi a chlubili se, že  u nich by k takovým pogromům

nemohlo dojít, protože  tam mají pořádek. A já  je ujistil, že ho

tam opravdu mají. Že Kocáb s  Výběrem udělal právě tu chybu, že o

pořádku  v  Hradci  nevěděl  a  porušil  nepsaný  zákon rockových

hudebníků:  "Do Hradce  se nejezdí!"  Soudruhovi z  Hradce z toho

zaskočilo a  chtěl říct: "No  právě, protože u  nás máme poř...",

ale  nedopověděl,  protože  si  všimnul,  že  přítomní redaktoři,

včetně  šéfky, stěží  zadržují smích.  Pak se  zase Kocáb  snažil

obrátit pozornost ke své osobě a  opět všechny ujistil, že to tak

s Výběrem nemysleli. Pak se rozhovořil soudruh Malásek o tom, jak

je o mladé soubory pečováno. Skočil jsem mu do řeči a ujistil ho,

že  o  mladé  soubory  opravdu  pečováno  je  a  že  o  tom nikdo

nepochybuje.  Pozornost,  které  se  těmto  souborům  dostává  od

orgánů,  je  vzorná  a  vysvětlil  jsem  mu, že devadesát procent

mladých  rockových hudebníků  se  dříve  nebo později  dostane na

Barťák.  Soudruha Maláska  málem klepla  pepka a  začal se  silně

potit. Odešel jsem na záchod a když jsem se vrátil, zaslechl jsem

jen konec Maláskovy  řeči (tedy spíš řevu) o  tom, že ten Chadima

si všechno  vymejšlí. A dostalo  se mi nečekané  podpory. Jaromír

Tůma  potvrdil,  co  jsem   říkal  a  doplnil  příkladem  skupiny

Katapult,  která vyhrála  Zlatého  slavíka,  a přitom  si nesměla

zahrát  v  Praze.  Hradečtí  soudruzi  již  jenom  čuměli  a  nic

nechápali. Pak se do diskuse  na chvíli zapojili i další pisatelé

dopisů. Jeden řekl, že je všechno na hovno a z názorů, které mají

soudruzi, je  jasné, že u  nás nikdy žádnej  kumšt kromě líbivého

popu  existovat  nebude  a  odešel.  Pak  promluvila dívka, která

řekla, že se jí punk také  nelíbí. Třetí z pisatelů dopisů mluvil

trochu obšírněji, ale byl vedle  jak ta jedle. Pořád se odvolával

na to, co řekl o umění Marx a  že u nás je to přitom úplně jinak.

Paní  redaktorka (hezká,  ale zoufale  nemyslící) bledla  a jistě

měla dojem, že  po ní sáhla smrt v podobě  roku 1968, ale ostatní

soudruzi  mladíka v  dialektice nezkušeného  rozcupovali. Pak  se

Kocáb  naposledy pokusil  dostat diskusi  do "správných  kolejí".

Zahořekoval, že to tak nemyslel a  že jeho kapela je na dlažbě. A

soudruh z Hradce mu celkem logicky a přesně v duchu svého myšlení

odpověděl, že  u nás každý může  dostat práci. Pak se  zase ozval

Malásek s  tím, že tedy neví,  jak jinde, ale že  jeho agentura o

mladé  pečuje, ať  si pan  Chadima říká,  co chce.  A tak jsem mu

musel říct, že nemluví pravdu a upozornit ho na skutečnost, že za

celá semdesátá  léta vznikly v  Praze jen dvě  mladé profi kapely

(Abraxas a OK  Band). Zpocenému Maláskovi luply nervy  a začal na

mě řvát,  co si to  dovoluju, a že  takhle tedy ne  atd. A pak mě

znovu podpořil Jaromír Tůma (tisíceré díky mu za to) a moje slova

potvrdil. A pak Kocáb ještě jednou  řekl, že to tak nemyslel a po

delší vzrušené  debatě, do které  se zamíchali všichni,  usoudila

paní šéfredaktorka, že už toho  bylo dost a beseda byla ukončena.

Když jsem odcházel,  tak mi řekla: "Tak co,  vy bouřliváku?!" Hm.

Kocába jsem potkal na schodech,  koukal jako když mu ulítly včely

a řekl,  že  odjede  do   Ameriky  (trest  za  protikomunistickou

činnost? - red., to sice udělal, ale brzy se vrátil. Tam by totiž

tak  jednoduše jako  u nás  hvězdou nebyl,  a ani  by si  tam tak

nemohl vydělávat peníze  jako u nás, i když  ne zrovna s Pražským

Výběrem).

Co k tomu všemu  říct dál? Snad jen to, že se  ke mně o pár týdnů

později    donesly    drby    rozšiřované    Kocábem    a    paní

Mymuzikantijsmejednarodina. Podle nich jsem prej všechno Kocábovi

pokazil já. Na  to se dá odpovědět jediným  způsobem. Ať jdou oba

do prdele!

Článek,  který měl  "pomoci" Nové  vlně, vyšel  v Mladém světě se

značným  zpožděním.    názory  v  něm  citovány nebyly. Několik

měsíců po besedě se ozvalo v práci řinčení telefonu. Volal Mladej

svět a jakýsi redaktor se mě s úzkostí v hlase ptal, co je na tom

pravdy, že  jsem podepsal jistý dokument  (Chartu 77, poz. red.).

Uklidnil  jsem ho,  že to  pravda je  a on  se zeptal,  jestli mi

nebude  vadit,  budou-li  moje  názory  otištěny pod pseudonymem.

Odpověděl  jsem, že  mi to   vadit nebude,  ale že  jeho časopisu

absolutně nevěřím a zrovna tak nevěřím tomu, že by otiskl článek,

který by rockovou muziku proti  útoku Tribuny nějak bránil. A měl

jsem pravdu. Moje názory nebyly otištěny ani pod pseudonymem, jak

mi bylo slíbeno  a celej článek byl napsán  ve stylu, který podle

mého názoru dával Tribuně  zapravdu. Včetně Kocábových omluv, "že

to  tak  nemyslel",  které  byly  autentické,  čemuž  mnoho  lidí

nechtělo věřit a pokládalo je za podvrh.

 

Po   prázdninách  jsou   pak  noví   adepti  profesionální  scény

podrobováni zostřeným přehrávkám. Bohužel nevím jistě, jestli ono

zostření nenastalo již dříve. Ale  protože jsem v roce 1982 dělal

profi přehrávky  (kde a proč, k  tomu se dostanu v  doslovu) a se

zostřeným postupem jsem se na nich nesetkal, domnívám se, že tomu

tak  bude. O  co tedy   vlastně šlo?  Zkouška z  teorie, kulturně

politického rozhledu  a pak možná  ještě praxe, byla  obohacena o

životopis, který musel  absolvovat Kvalifikační komisi předložit,

mimo  několika dalších  vpodstatě normálních  dotazníků. A  k těm

dotazníkům  bylo  přiloženo   schéma,  jak  životopis  vyplňovat.

Cituji:

"... - charakterizuj prostředí, v němž jsi vyrůstal,

- u svých rodičů uveď původní povolání... politické názory a

postoje a veřejnou politickou angažovanost,

- u   sourozenců    uveď...   politickou   příslušnost......

organizovanost a angažovanost ve spol. organizacích,

- rozveď svou politickou činnost za války a po ní...a zvlášť

rozepiš svoje politické postoje v letech 1968-69...,

- uveď svůj vztah k náboženské ideologii,

- rozveď  všechny  soukromé  styky  se  zahraničím, zejména

s   občany   kapitalistických   zemí,   zda  žijí  rodinní

příslušníci  nebo  příbuzní  v   zahraničí  (od  kdy,  zda

legálně nebo ilegálně,

zda jsou písemné, osobní a pod.,  náhodné nebo pravidelné)

- u manželky (manžela) stručně charakterizuj prostředí,   ve

kterém vyrůstala, politickou příslušnost ...,

- u rodičů manželky rozveď jako u rodičů vlastních,

- u   dětí  uveď...  veřejně   politickou  angažovanost  na

pracovišti...

 

Je  zřejmé,  že  zájem  na  tak  podrobném  životopisu nemůže mít

agentura  a že  jedná podle  nařízení agentury  jiné, které  také

životopis  předává.  Pro  případný  výjezd  do  zahraničí se může

vyplněný  životopis   dobře  hodit.  Aniž  by   si  to  absolvent

kvalifikačních  zkoušek  uvědomoval,  stává  se  od okamžiku, kdy

začne   životopis  vyplňovat,   spolupracovníkem  jisté  všemocné

instituce. Navíc,  je-li ochoten vyplnit  takovýhle životopis, je

velmi pravděpodobné, že bude  ochoten spolupracovat i v případech

jiných.  A  tak  ještě,  než  dojde  k  samotným  přehrávkám,  je

podrobena přizpůsobivost budoucího profi zkoušce, která nenechává

moc prostoru k přechcávání. Většina  z bodů uvedených ve vzorníku

je  poměrně snadno  ověřitelná. Nemohu  si pomoct.  Každý, kdo je

ochoten pro svou profi kariéru životopis podle uvedeného schematu

napsat, zradí sám  sebe a dává najevo, že  je ochoten udělat vše,

co  po  něm  bude  žádáno.  Pokud  ne,  může  se s profi kariérou

rozloučit.  Jistě  se  mi  tedy  nikdo  nebude  divit, že k našim

profesionálním rockerům přistupuji s podezíravou nedůvěrou.

 

 

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Kos Jan, Gershon David                                                 ¦

¦Název: Dvě svědectví o Michaelu Kocábovi                                      ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/018   Str.: 001 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události:   .  .     Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Připravili Jan Kos a David Gershon

Naše noviny přinesly v čísle 11 dokumenty, ze kterých vyplývá, že

Michael Kocáb byl registrován ve svazcích StB jako kandidát tajné

spolupráce,  a  že  vůči  této  organizaci  učinil písemně jisté,

nikoli jím samým formulované sliby. Zároveň jsme však poukázali v

čísle 16 na  fakt, že z těchto dokumentů  nelze nikterak usuzovat

na  vady  Kocábova  charakteru  a  škodlivost  jeho  jednání  pro

společnost. Ty  však jednoznačně vyplynou,  sledujeme-li Kocábovu

činnost  ve  funkci  parlamentního  vyjednavače  v otázce odchodu

sovětských vojsk.  "Nultá varianta" k  níž velkou měrou  přispěl,

totiž  znamená  nejen  to,   že  okupanti  beztrestně  odejdou  z

okupovaného území, ale že jim  osvobozená země ještě bude platit.

Nabízíme  vám  dnes  dvě  svědectví  o  Michaelu  Kocábovi, která

vznikla již dříve, před publikováním dokumentů.

Jedno  pochází ze  vzpomínek muzikanta  Mikoláše Chadimy, kterého

důsledný  odpor proti  režimu vedl  mezi signatáře  Charty 77 a k

zákazu oficiálního  vystupování už v dobách,  kdy byl Kocáb ještě

bezproblémovým  oficiálním  autorem  Supraphonu.  Druhé svědectví

pochází ze vzpomínek Oskara  Krejčího, rezidenta StB (krycí jméno

Kaláb) na úřadu federální vlády, na  něhož se M. Kocáb spolu s M.

Horáčkem v roce 1989 obrátili se žádostí o spolupráci. Iniciativa

Most, kterou pak spolu vytvořili, byla  mimo jiné jednou z cest k

pověstným,  dosud  nezveřejněným  jednáním  komunistické  elity a

opozice, o rozdělení moci.

Laskavý  čtenář zajisté  sám posoudí,  kdo si  Kocába chválí, zda

chartista či rezident StB, a proč, a kdo má k němu výhrady.

 

 

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor:                                                                        ¦

¦Název:                                                                        ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/018   Str.: 003 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události: 18.09.1989 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

revolucí".  Politická atmosféra  byla tehdy  již tak  napjatá, že

zodpovědnost za budoucnost společnosti  ležela pohozena na ulici.

Čekala, kdo si  jí všimne, jenže téměř každý se  jí buď bál, nebo

nevěděl, jak ji uchopit. Lidé v mocenských centrech s ní již neu-

měli zacházet. Ležela odvržena na ulici tak dlouho, až se odehrá-

la scéna jako z pohádky či naivního holywoodského filmu. Najednou

se objevili dva lidé z úplně jiné oblasti, řekněme političtí ama-

téři, Michael  Kocáb a Michal  Horáček se svou  iniciativou MOST.

Jejich základní přednost -  srovnáme-li je se zbytkem společnosti

- byla jejich odvaha a politická představivost.

Historik:  Je  to  tak  -  hudební  skladatel  Kocáb a publicista

Horáček napsali 18. září 1989 dopis předsedovi federální vlády. V

tomto   dopise  upozorňovali   Adamce  na   mimořádné  napějí  ve

společnosti.  Psali, že  hodnocení  událostí  je ve  vleku emocí,

rozjíždí  se  nechvalně  známé  praktiky  z  50.  let směřující k

prefabrikaci nepřítele - což vše by mohlo napáchat nenapravitelné

škody. Podle jejich dopisu se díky propagandistické kampani proti

výzvě  Několik  vět  nakupily  mezi  zástupci  polarizovaných sil

takové  bariéry, že  již prakticky  není možné,  aby se setkali a

pokusili se společně najít řešení  a východiska z tohoto problému

(!!!) Proto  Kocáb s Horáčkem  přišli s iniciativou  MOST, jejímž

prostřednictvím chtěli usilovat o vytvoření prostoru a mechanismu

rozhovorů mezi zástupci nejrůznějších proudů - aby antagonistické

síly  sbližovaly svá  stanoviska. Fantazie?  Naivita? Snad, možná

dokonce obrovská - jenže  spojená s velkou politickou důsledností

(?!) Druhý den po odevzdání dopisu pro předsedu vlády v podatelně

Úřadu předsednictva  vlády přišli za  jedním z poradců  Ladislava

Adamce.

Filozof: Jsme  zvyklí přemýšlet o úloze  osobnosti v dějinách jen

nad  rakvemi vojevůdců  a králů.  Jsou však  též osobnosti, které

naskočí do vlaku  politiky jen na pár hodin  a vstoupí tímto svým

skokem do centra historických událostí.

Historik: Ony mimořádné události  tehdy probíhaly ve skrytu. Těm,

kteří  v politice  hledají slávu,  by jistě  v těchto  okamžicích

chyběly  televizní kamery  a zástupy  novinářů. Takoví  přišli na

Úřad předsednictva vlády až dva měsíce po první návštěvě Kocába a

Horáčka.  Ono totiž  riziko bylo  v září  přece jen  ještě příliš

velké. Již během první návštěvy na Úřadu předsednictva vlády však

Kocáb s Horáčkem dokázali zorganizovat to, že poradce převzal pro

předsedu vlády  od Křižana -  tehdy významného aktivisty  opozice

(???)  -  materiál  nabízející  jednání  a  upozorňující na další

aktivitu opozice (!?!?!) Navíc  Kocáb navrhl desetidenní lhůtu na

rozmyšlenou pro Adamce. Během těchto  deseti dnů mělo buď dojít k

jednání předsedy vlády s opozicí, nebo mělo následovat zveřejnění

materiálu, který Křižan předal.

Sociolog: K jednání ale nedošlo...

Historik: Ano i  ne. Podle slov Adamce se  předseda vlády obrátil

na  generálního  tajemníka  ÚV  KSČ  Jakeše  s  dotazem, zda má v

jednání  dále  pokračovat.  Odpověď  zněla  "ne".  Když  pak Hlas

Ameriky a Svobodná Evropa po  deseti dnech odvysílaly informaci o

setkání  Křižana  s  poradcem  předsedy  vlády,  hned  při  první

příležitosti šel poradce za Adamcem. Řekl mu, že vše bere na sebe

jako osobní iniciativu a je připraven z Úřadu předsednictva vlády

odejít.  Adamec ale  zachoval klid  - "Jakeš  tomu stejně  nebude

věřit."

Politik: Těch deset dní bylo velmi užitečných. Předně se Adamec a

jeho lidé  přesvědčili, že představitelé  opozice, se kterými  se

setkali, drží  slovo. Navíc získali  čas zjistit si,  kdo vlastně

Kocáb a Horáček jsou.

Historik: Aby  nedošlo k omylu  - charakteristiky, které  pro oba

protagonisty   budoucích  velkých   událostí  vyzněly   příznivě,

zjišťovali přes novináře působící v oblasti kultury. Ne tedy přes

ministerstvo  vnitra  (z  úst   rezidenta  StB  to  zní  obzvlášť

věrohodně! Pozn.red.).

Politik: Z diskusí o dalším postupu vyplynulo u Adamce rozhodnutí

orientovat se při hledání spojení hlavně na Michaela Kocába.

Sociolog: To  bylo během listopadu  a prosince 1989  zřejmé. Vždy

jsem si však kladl otázku - Proč?

Historik: Úvaha byla prostá -  novinář má v politice příliš mnoho

vlastních zájmů.  Kocáb naopak vystupoval  jako velice upřímný  a

možná  v  prvním  okamžiku   i  politicky  naivní  člověk,  který

nepotřeboval politiku jako živnost.

Politik:  To  je  pravda.  Kocábův  vstup  do  politiky  byl plný

romantického  idealismu.  Jeho  iniciativa  byla  zcela nezištná.

Navíc  se   v  průběhu  událostí  ukázaly   další  jeho  důležité

vlastnosti - tento vyhraněný antikomunista je nesporně humanista.

To není bezvýznamná charakteristika -  jen emocím propadlý dav se

může  domnívat,  že  být  antikomunistou  znamená automaticky být

demokrat.

Historik:  Proto se  také Adamcův  poradce obrátil  několik týdnů

před  17. listopadem  (!!!!) na  Kocába s  žádostí o  schůzku. Za

romantických okolností v noční podzemní vinárně pak vedli opatrný

rozhovor  o  možné  technice  setkání  a  přípravy rozhovorů mezi

předsedou  federální  vlády  a  vůdci  opozice.  Tehdy se valstně

dohodly zásady,  které se začaly  - asi k  překvapení obou aktérů

(?!) onoho nočního dialogu - po 17. listopadu uskutečňovat.

Politik:  Pravdou  ale  navždy  zůstane,  že  vstup  do "sametové

revoluce"  zvládli   brilantně.  I  když  jednání   bylo  v  září

odmítnuto,  zachovali   si  aktéři  iniciativy   MOST  politickou

iniciativu.  Nepromarnili jedinou  příležitost. Vzápětí  po první

návštěvě na  Úřadu předsednictva vlády zašli  během představení v

Národním  divadle   za  premiérem  a  znovu   apelovali  na  jeho

zodpovědnost v krizové situaci. Udrželi  si styk s jeho poradcem.

A den   po   17.   listopadu   Horáček   bez  zbytečného  ostychu

zatelefonoval Adamcovu  poradci a domáhal se  přijetí u premiéra.

Vědomi si zodpovědnosti, kterou na  sebe vzali, dokázali v sobotu

dopoledne zajet za Adamcem do  jeho bytu a vyprovokovali jej, aby

se  okamžitě  odebral  do  Úřadu  předsednictva  vlády  a zahájil

činnost.

Sociolog:  No dobrá  - lidé  z iniciativy  MOST nosili poštu mezi

vládou a Občanským fórem. Bez pošťáků by to asi nešlo...

Historik:  To se  krutě mýlíš!  Dnes se  může zdát samozřejmé, že

jednání  probíhala  mezi  federální  vládou.  Občanským  fórem  a

Veřejností  proti  násilí.  Jenže   aby  tyto  strany  zasedly  k

jednacímu  stolu,  museli  aktéři  iniciativy  MOST  získat nejen

důvěru Adamce. Museli přesvědčit i opozici, že se má orientovat v

pokusech o dialog právě na Adamce. V tehdejším politickém systému

bylo  přece rozhodujícím  ohniskem  moci  předsednictvo ÚV  KSČ a

vedoucí oddělení v aparátu  ústředního výboru komunistické strany

měl  větší faktickou  politickou  moc  než ministr.  Nikde nebylo

předem dáno, že klíčovým mužem pro jednání s opozicí má být právě

předseda federální  vlády. Až v průběhu  událostí získali Kocáb a

Horáček důvěru  svých kolegů v  Občanském fóru. Dlužno  dodat, že

zpočátku  museli  splknout  nejednu  hořkou pilulku nejrůznějších

obvinění a  ani dnes nejsou  ušetřeni pomluv ze  strany těch, kdo

nepochopili jejich roli či jim prostě tuto jejich roli závidí.

Politik:  Od prvních  hodin politických  zvratů zprostředkovávali

jednání  mezi  vládou  a   Občanským  fórem.  Neexistovalo  žádné

sestavování  delegací,  výběr  místa  a  hodiny  jednání  vlády s

opozicí  bez  zprostředkování  přes  iniciativu  MOST.  Důvěra  v

iniciativu MOST rostla den za dnem, hodinu za hodinou. A to nejen

u Adamce a jeho okolí. Rostla i v řadách Občanského fóra, když se

ukázalo, že jejich orientace na Adamce  a jejich důvěra v něho je

správná.  Ještě   projev  předsedy  vlády   národního  porozumění

oficiálně  navrhující 29.  prosince 1989  Federálnímu shromáždění

zvolení Havla prezidentem, který  psal jeden z Čalfových poradců,

přebíral ke konzultaci Kocáb. Důležitá ale byla i jejich aktivita

v průběhu   jednání  Adamcovy   vlády  s   někdejší  opozicí.   V

konfliktních  okamžicích  neváhal  Kocáb  či  Horáček vstoupit do

vášnivých  sporů,  uklidnit  atmosféru  či  požádat  o přestávku.

Jejich role byla nenahraditelná.

Historik: Když se poprvé setkali  s Adamcovým poradcem, nazval je

snílky. Varoval je, že jako most mohou být pošlapáni z obou stran

a zůstat sedět mezi  dvěma židlemi. Pravdou ale je,  že oni již v

oné polovině září byli na vítězné  straně - a mezi židlemi zůstal

sedět poradce.

Sociolog:   Význam  lidí,   jako  jsou   Kocáb  a   Horáček,  při

odstartování  "sametové   revoluce"  je  i   v  tom,  že   šlo  o

představitele střední generace, kteří  dokázali mluvit k zástupům

mladé generace.

 

 

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor:                                                                        ¦

¦Název:                                                                        ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/018   Str.: 003 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události: 01.01.1991 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

PROČ TO PRASKLO aneb HOVORY O DEMOKRACII A "SAMETOVÉ REVOLUCI"

(Vyšlo v roce 1991)

Napsal:  Oskar  Krejčí,  poradce  na  předsednictvu  vlády  z dob

komunistického  režimu  -    do  podzimu  1990.  Jako  vedlejší

pracovní úvazek měl Oskar Krejčí (alias Kaláb) podepsanou smlouvu

o spolupráci se Státní bezpečností,  jako rezident StB. (Rezident

měl  na  starosti  skupinu  agentů,  které úkoloval, vyhodnocoval

jejich  odvedenou "práci"  a předával  svému řídícímu důstojníku.

Rezident byl v hiearchii "Říše  zla" o stupínek výše, nežli agent

StB).  Dnes  je  Oskar  Krejčí-Kaláb  zaměstnán  v politologickém

kabinetu Ústavu státu a práva ČSAV, a vedlejší pracovní poměr má,

společně s  dalšími estébáky, v  Harvardském privatizačním fondu.

(DIKům gratulujeme, jejich osud je v dobrých rukou).

Svou knihu soudruh Krejčí-Kaláb koncipoval jako fiktivní rozhovor

čtyř  "levicově vzdělaných  odborníků"  (má  zde zřejmě  na mysli

světově proslulé školy v Moskvě a Vysokou školu politickou ÚV KSČ

v Praze-Vokovicích):  historika, filozofa,  sociologa a politika.

Přes  naprosto zjevné  dezinformace a  deformování a překrucování

faktů,  vychází  chvála  "hrdinů   sametové  revoluce"  od  srdce

rezidentova, a člověk se dokonce  může z Kalábovy knihy i poučit.

A sice o tom, do jaké míry to novodobí ideologové komunismu myslí

s demokracií vážně. (Kdekoli Krejčí-Kaláb  píše o poradci Adamce,

má na mysli sebe a  svoji nezadatelnou úlohu v "dějinách sametové

revoluce").

 

V noci z 28. na 29. listopad  se představitelé OF setkali s herci

v divadle Na zábradlí. Čekalo se na Landovského, byla mrazivá noc

a silnice kluzké. Po setkání jsem  šel s Vaškem (Václavem Havlem)

domů. Ještě v divadle v chodbičce nás zastavil Kocáb a chtěl říct

Havlovi něco prý nesmírně důležitého. Přestože byl Havel ospalý a

unavený,  tak s  tím nakonec  souhlasil. I  když to Kocábovi bylo

evidentně  nepříjemné,  šel  jsem   s  nimi,  vyslechnout  si  tu

převratnou  novinu.  Kocáb  začal  Vaškovi  povídat  něco v tomto

smyslu: "Vašku,  můžeš být prezidentem,  Moskva s tím  souhlasí a

Gorbačov proti tomu nic nemá." Nepamatuji se, kdy jsem se spolu s

Václavem Havlem tolik nasmáli. Až za čas mi došlo, jakým způsobem

Kocáb  uvažuje,  a  že    v  prvních  dnech musel mít vytvořené

kontakty  se sovětským  velvyslanectvím a  chodil tam konzultovat

"problémy  sametové  revoluce"  a  pro  souhlas  či  nesouhlas  s

konkrétními detaily.

Z vyprávění Johna Boka

(signatáře Charty 77 a přítele Václava Havla)

 

A teď ukázka z knihy  Oskara Krejčího-Kalába, určené pro širokou,

komunisticko-estébáckou čtenářskou obec  (odlišení pasáží textu a

zvýraznění   vykřičníky  a   otazníky  v   závorkách  -   redakce

Necenzurovaných novin):