--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kudláčková Jarmila č.: 1212
Název: Posvátná kráva - restituent
Zdroj: NN Ročník........: 0002/018 Str.: 024
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
A. S přibývajícím počtem hladovkářů na jižní Moravě může leckterého cynika napadnout, že Velký duch - Mahátma Gándhí, pocházel z Moravského Slovácka. Žertovat na toto téma se však nesluší, jakkoli se může tato drastická forma protestu zdát nepřijatelná a důvody k ní ne právě příliš pochopitelné. Tento úrodnými vinicemi oplývající kraj proslul jako vrcholové středisko komunistických přeborů v obžerství a pijatikách. Nastalé mísení a křížení vyústilo v paradoxní schizofrenii. Ortodoxní katolík vysvlékl po víkendu kostelní šat, aby se na zbytek týdne proměnil v zatvrzelého obhájce ideologie zcela pro- tichůdné. Takových je tu hodně. Duchovně bezprizorních, avšak za- zobaných a nebezpečných. Proto také, snad jako protipól, je tu i víc těch zaťatých, jejichž smysl pro spravedlnost rostl přímo úměrně s pokleslostí těch druhých.
Mezi hladovějící přibyla nedávno ředitelka bývalého státního podniku Rybena v Hodoníně ing. Anna Pavlíková, která se odmítá smířit s návratem komunistů do svých seslí, které ani nestihly vychladnout, odmítá intriky a legalizaci legislativních děr, povýšených na zákon.
Rozhodnutí vlády, že s. p. Rybena přechází do rukou restituenta ing. Jana Varmuži, považuje za nepřijatelné a namísto provedení účetní uzávěrky a předání továrny novému majiteli zahajuje hladovku. Započala bitva mezi dvěma lidmi, kteří ještě před nedávnem měli bezpochyby shodné přání - aby šli bolševici od válu.
B. Továrníkův syn
Nynější majitel Rybeny ing. Jan Varmuža se narodil v sedmačtyřicátém právě zde, ve dvaapadesátém je z továrny vyhodili a zakázali rodině bydlet v Hodoníně. Za časů jeho otce měla fabrika 95 zaměstnanců, velikostí byla čtvrtinová.
"Otec byl jako šílený, říká máma, vrazil do toho všechny peníze, které jsou utopeny ve vagónech cementu. Dneska půdu, svojí půdu, kupuje za 80 korun za metr čtvereční, ale nestěžuju si, narozdíl od ředitelky Pavlíkové, která vede svatou válku proti všemu..." Ing. Varmuža využil práva a vypracoval privatizační projekt na přímý prodej. Hospodářská rada vlády ČR přihlédla k tomu, že je potomkem zakladatele továrny a dne 15. 4. 1992 byl jeho privatizační projekt usnesením české vlády schválen. 1. července se ing. Varmuža stává novým majitelem firmy, jejíž poslední odhad činil 94 miliónů korun. Po odečtení restitučních nároků by měl doplatit 72 miliónů, jenže situace je poněkud zašmodrchanější. Vzduchem poletují milióny jako obtížný hmyz.
"Jelikož ředitelka věděla, že čím bude ristituční nárok nižší, tím větší budou šance, že fabriku dostane ona, byl úplně první odhad - celkem byly z její strany tři - 5,6 miliónu korun. Druhý pokus zněl na 6,7 miliónu. Oba odhady, metodicky špatné, prováděla akciová společnost Rentia Brno, navíc jsem s nimi, jakožto restituent nebyl seznámen, ačkoli je to povinností. Třetí odhad činil 10,5 miliónu, už ho neprováděla Rentia, ale byl opět chybný. Byla přizvána nezávislá soudní znalkyně a za správný byl prohlášen odhad, který jsem si nechal vypracovat soudním znalcem sám a který činí 23 miliónů korun.
Vím, že je obtížné pochopit nuance restitučního zákona č. 87 v souvislosti s Benešovými znárodňovacími dekrety a taky se to dodnes paní ředitelce pochopit nepodařilo. Stále nechápe, proč to mám kupovat já a ne ona. Přitom základní privatizační projekt počítající s akciovou společností, na kterém se podílela, nebyl přijat, stejně tak byl ministrem Ježkem smeten se stolu její druhý, alternativní projekt, popírající ten původní, podnikový, za který zaplatila nemalé státní prostředky, počítající se založením společnosti s r. o., kde by se paní Pavlíková podílela 60ti % a po 20ti % její dva společníci.
Nechová se vůbec racionálně. Původně jsem jí nabízel až do důchodu místo ekonoma vnitropodnikového řízení, ona však chce být ředitelkou a v tom to vězí. Musel jsem si toho už hodně vyslechnout - byl jsem komunistickým přisluhovačem, zvědem, ačkoli jsem v KSČ nikdy nebyl, obklopuji se starými strukturami. Na tohle jsem koukal od 17. listopadu 89 do ledna. Pak jsem pochopil, že to sami neuděláme. Život mě o tom přesvědčil. Koneckonců, předseda ČNR není stará struktura?! Je pravda, že jsem přijal pana Šnajdra, který zde byl jako výrobní náměstek do loňského roku, než ho paní ředitelka vyhodila.....Už jsem si toho musel ale hodně přeskákat. Teď potřebujeme začít konečně pracovat, na krku máme celozávodní dovolenou, navíc tahle výroba má v létě útlum. Paní Pavlíková by konečně měla pochopit situaci, vypracovat účetní uzávěrku a továrnu mně předat, což odmítá. Volal jsem to místopředsedovi fondu národního majetku ing. Kapounovi, který prohlásil, že paní ředitelka alespoň zhubne, když drží hladovku a odeslal jí fax, že je povinna zahájit předávání majetku a že v případě nesplnění této povinnosti je tuto možno vymáhat soudní cestou, včetně náhrady škody."
C. Kulakova dcera
Hrubou Vrbku, bydliště hladovějící ředitelky, jsme objevili nejspíš příznivým řízením osudu, neboť po nějakých ukazatelích nebylo ani památky. Přitom je nanejvýš pravděpodobné, že tato víska bude zanedlouho jedním z posledních koutů Čech. Slovensko je totiž hned vedle, takříkajíc za humny.
"Rodiče sice nebyli žádní boháči, ale vlastnili 11 hektarů půdy a starou hospodu k tomu." Tento prostý fakt ovšem stačil, aby život Anny Pavlíkové nebyl procházkou růžovým sadem. Dostala se pouze na dvouletou školu, střední i vysokou musela vystudovat dálkově. Vzpomíná, jak jejímu otci, vášnivému sadaři, pokáceli před okny stromy, jak se roznemohl a do roka zemřel. Ozvala se a její kádrový profil ještě potemněl. Z principu odmítala běžné komunistické machinace, jen aby byl vykázán fiktivní zisk. Definitivně vše zazdila v roce 1976, kdy se nedisciplinovaně nedostavila k volbám. Pak už jen bloumala od podniku k podniku, leč bezúspěšně. Rodinu neměla, práce pro ni byla bytostní potřebou. V zoufalství žádá o vystěhování, marně. Následuje pokus o sebevraždu, poté pobyt v psychiatrické kroměřížské léčebně s patřičným přísunem léků. Diagnóza zněla - paranoidní psychopatie. Štědrou nabídku - invalidní důchod pochopitelně odmítá. Po nějakém čase se jí podařilo přimět komunisty, aby jí ty nejvíce kompromitující materiály vyndali a je konečně přijata na slušnější místo.
Po "revoluci" úspěšně absolvuje výběrové řízení na místo ekonoma v s. p. Rybena v Hodoníně.
V rámci rozpadání se nefunkčních monolitů se Rybena odštěpuje od Mrazíren Praha a paní Pavlíková táhne celou delimitaci na svých bedrech. Je pověřena vedením podniku, později se stane jeho ředitelkou.
Majetek podniku pomalu, ale jistě narůstá až ke sto miliónům, což poněkud koliduje s tvrzením jejích odpůrců, že v rámci privatizace chtěla továrnu uchvátit pro sebe. Jistě i ona zná již zaběhaný způsob - dovést podnik na hranici krachu tak, aby o něj nikdo nejevil zájem a pak ho za pár šlupek koupit. Takové manévrování však nejspíš nebude oblíbeným stylem paní inženýrky. Žije osamoceně, zaměstnání je smyslem jejího života. Je cílevědomá, pracovitá, neústupná, nekompromisně požadující dobře odvedenou práci. Když se schyluje k privatizaci, opouštějí ji mladí náměstkové, provozní i obchodní, inženýr Ilčík a Bažík a spolu se dvěma společníky podávají konkurenční privatizační projekt na s. p. Rybena. Mrzelo ji to, kdyby se spojili, měli by větší šanci na úspěch. Na vypracování základního privatizačního projektu zůstává v podstatě sama a obrací se na firmu Rentia Brno, a. s., jejíž soudní znalec ing. Pochylý se ne právě příliš vyznamenal odhadem restitučního nároku pana Varmuži, který se pochopitelně nemínil nechat okrást, a tak vlastně díky diletantství "odborníků na slovo vzatých", kteří parazitují nejen v nejrůznějších služby zprostředkujících firmách, ale též na úřadech, ministerstva nevyjímaje, jsou vztahy mezi bývalou ředitelkou a novým majitelem na samé hranici únosnosti, respektive už pod ní. Nedorozumění, vznikající často pouhým chaosem, zmatkem a neschopností profesionálně pracovat, narůstají do obludných rozměrů, obě strany se podezírají a obviňují z nekalých úmyslů. Poslední naději, jak zachovat hýčkané dítě pro sebe, vkládá Anna Pavlíková do dalšího, v pořadí čtvrtého privatizačního projektu a spolu se dvěma dalšími společníky, předsedou dozorčí rady a komerčním právníkem zakládá společnost s ručením omezeným, která by měla s. p. Rybenu odkoupit přímým prodejem. I tento alternativní projekt je smeten se stolu a šance paní inženýrky jsou mizivé.
Drama vrcholí
1. července přichází inženýr Varmuža se svojí kamarilou převzít nově nabytý majetek, ale je zastaven před podnikovou bránou. Přivolaná policie vyslechne stereo smutný příběh největší zavináčové a uzenáčové fabriky v Čechách a odvalí se bez zásahu zpět do policejních útrob. Poté se inženýrka Anna Pavlíková s inženýrem Janem Varmužou pokoušejí o jakousi dohodu, žel marně, jak vyplývá z Protokolu, který sepsali a jenž zůstane jednou provždy varovným znamením, že jsme to odstátnění v praxi zas až tak moc nezvládli.
Vzhledem k tomu, že Anna Pavlíková podala podnět Generální prokuratuře ČR a žalobu na Ministerstvo pro správu NM a jeho privatizaci ČR, na možné porušení zákona v souvislosti s s. p. Rybena, odmítá zajistit z titulu své funkce předání majetku na základě inventur.
Jako poslední možnost protestu zahajuje dnem 1. 7. 1992 hladovku až do pozastavení výkonu usnesení vlády o privatizaci s. p. Rybena.
"Iluze, že spor vyhraju, si nedělám, ale mně už dnes nejde jen o tuhle fabriku, jde mi o víc. Sepíšu petici pro ČNR, která se bude týkat privatizace všeobecně, včetně toho vládního panfletu, podle kterého je restituent posvátná kráva."
Přesto přese všechno si neodpustím říct, zaplať Bůh za ty krávy. Jarmila Kudláčková