--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Trinkewitz Karel č.: 1249
Název: Jak to vidí exil-Dopis L. Vaculíkovi /z časopisu ZVON/
Zdroj: NN Ročník........: 0002/020 Str.: 011
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Žíti v právu aneb dopis Ludvíku Vaculíkovi Karel Trinkewitz

Milý Ludvíku!

Četl jsem v Literárních novinách Tvůj článek Život za život. A řekl jsem si, že Ti jednou napíši dopis o tom, jak s Tebou souhlasím. (Neboť, jak si vzpomeneš, bývaly i dopisy, kdy jsem s Tebou nesouhlasil. Jako v oné polemice o hrdinství v roce 1979). Píši Ti dost často, ale většinou jsou to dopisy toho typu, jaké psal profesor Herzog z románu Saula Bellowa: psané jen v duchu. Nakonec je nenapíši a neodešlu.

Tentokrát si myslím, že by Tě můj názor mohl zajímat. Jde o téma, které jsme jako chartisté občas diskutovali - trest smrti. V roce podpisu Charty 77 jsme oslavovali šedesátiny našeho společného přítele Zdeňka Urbánka. Tehdy jsem vyslovil přání stát se po převratu aspoň na pár neděl ministrem spravedlnosti. Byl jsem toho názoru, že někteří z největších zločinců nomenklatury by měli být odsouzeni k smrti. Zděnda tehdy plakal nad mou "krvelačností". A když jsme nedávno slavili narozeniny Václava Havla v Mánesu, přišel Zdeněk za mnou a řekl mi: Ty jsi asi stále ještě pro trest smrti, viď?

Ano, jsem. Ale nikoli teprve jako "mstitel" zločinů nomenklatury a bolševického vraždění. Byl jsem jeho stoupencem už v době, kdy jsem studoval práva a učil jsem se, že už na slavné "Stéle zákonů" krále Hammurabiho v Babylonu byly vyjádřeny stejné principy, které později definovali Římané. Je to ono slavné principium tallionis, zásada odplaty - ono "oko za oko, zub za zub". Nic lepšího penologie nevymyslela až dodnes. Byly doby, kdy sociální nerovnost dovolovala tyto zásady vylepšovat ve prospěch urozených nebo bohatých, kdo na to měl, ten si za oko či zub zaplatil. Dodnes tak postupují pojišťovny. Mají na to dokonce ceníky. Ivan Vyskočil na to téma kdysi napsal makabrózně veselou povídku.

Ty správně píšeš, že v případě lidského života jde o něco kvalitativně jiného. Život nelze zaplatit. Ani roky vazby či nucených prací. Tím myslím život jako podmínkou existence. Nikoli život jako biografii, jako určitou délku bytí v čase. Za zavraždění - smrt. To je Tvé téma.

Ale mně jde ještě o něco jiného. O život jako biografii. Mám na mysli osudy tisíců, statisíců lidí, jimž vládcové reálného socialismu zničili životy tím, že z nich učinili nevolníky, nakládali s nimi jako s vlastnictvím svého režimu, duševně i fyzicky je zmrzačili, zabránili jim nabýt vzdělání, poznávat svět, zničili jejich životní prostředí a zkrátili jejich existenci zločinným zanedbáváním základních podmínek zdravého žití.

Už dávno v době před Pražským jarem 1968 jsem uvažovával, jak potrestat lidi, kteří neuvěřitelným způsobem ničili českou kulturu, prodávali skvosty historické knižní kultury jako starý papír, a historické památky antikvářům na Západ za babku. To jsem ještě neznal celý rozsah jejich zločinů. Teprve později v Chartě jsme se pokoušeli vypracovat dokumenty podobných škod. Domníval jsem se, že to vše konáme proto, abychom viníky na základě shromážděných dokumentů mohli soudit a potrestat.

Stejně tak jsem uvažoval, když jsem přepisoval na psacím stroji dokumenty VONSu. Měl jsem za to, že ta jména policajtů, vyšetřovatelů a soudců budou po převratu figurovat v procesech, které změří jejich vinu a potrestají je. Tehdy by mě nebylo napadlo, že dodnes nebudou potrestáni například ti, kdo způsobili smrt Pavla Wonky.

Takže když jsem se počátkem prosince 1989 vrátil do Prahy, ptal jsem se řady přátel z Charty, co hodlají učinit ve věci spravedlnosti. Od prvních chvil jsem upozorňoval, že je třeba okamžitě zapečetit všechny archivy a zajistit osoby, které by mohly zabránit stíhání zločinů komunistické nomenklatury. Navrhoval jsem konkrétní opatření, ba nabízel, že se ujmu jejich realizace. Vzpomínám si, že jsem o některých drastických opatřeních toho typu hovořil o silvestrovské noci 1989 s Václavem Klausem. Byl mými návrhy otřesen a řekl mi: Ať vás ani nenapadne jít s tímhle za Václavem Havlem!

A já si dnes myslím, že nás takové otálení ve věci dokumentů a zatajených bankovních kont ve Švýcarsku a jinde ve světě stálo milióny dolarů, které teď našemu státu chybějí. Stačí, když extrapoluji na naši situaci to, co denně odhalují úřední orgány soudnictví a prokuratury v Německu.

V Německu učinili to, čemu se dlouho mnozí bránili v našem parlamentu: otevřeli archivy tajné státní policie NDR každému občanu. Individuálně si každý může dát předložit svazky, které o něm vedli agenti STASI. A také ve velké politice neustále postupuje čistka veřejného života od těch, kdo se zapletli s režimem útlaku. I z nejvyšších míst odešli politici, jejichž svědomí nebylo zcela čisté.

Také v oblasti kultury se našli nekompromisní hledači pravdy, kteří se nebáli vystavit se obvinění, že jim jde o pomstu, ač jim ve skutečnosti jde jen o morální očistu společnosti. S tím kontrastuje článek, který ve Frankfurter Allgemeine Zeitung uveřejnil Jiří Gruša a přimlouvá se v něm za to, aby se na špiclovské skutky a pomahačství z doby útlaku zapomnělo. Takový postoj chápu u těch, kdo křesťansky věří, že za políček je třeba nastavit i druhou tvář a všechno zlé odpustit. S hříšníky si to potom po posledním soudu vyřídí nebeská a pekelná administrativa.

Ti, kdo nevěří ve věčný život, by tak neměli naději dočkat se spravedlnosti. Dočkat se práva. Nemohli by tedy žít v právu. Ale to je totéž jako nemoci žít v pravdě. Právo a pravda mají společné kořeny, mít právo znamená mít pravdu. (Recht haben, to be right). Znamená to nezačít nový život od čistého stolu, žít se špínou. Všimni si, jak to proniká i do hospodářského života: ministr nezná "špinavé peníze" - tak do základů ekonomiky pronikají hned na počátku nejen špinavé peníze, ale především lidé, kteří je špinavé získali a budou tak činit i v podnikání - a v politice, kterou si koupí.

Vyzýváš čtenáře, aby svůj souhlas s Tvými názory oznámili parlamentu a nesouhlas aby sdělili Tobě. Já však Ti píši nejen kvůli souhlasu s trestem smrti za vraždu, nýbrž proto, že řekneš-li A, měl bys říci i B, C, atd. Že totiž je třeba trestat i ty, kdo zavraždili českou kulturu, kdo zavraždili českou přírodu, kdo zavraždili existenční základy národa. Že je třeba přihlédnout k tomu, že skupina organizovaných zločinů připravila o čtyřicet let života desítky miliónů lidí. Čili by měli za to pykat léty svého života za ty miliardy let, jež ukradli těm druhým. Tolik roků života nemají, ale podle zásady odplaty by měli zaplatit aspoň tolik, kolik ještě mají. Tak to alespoň vyplývá z toho, co čtu ve Tvých návrzích. Jen jsem to vyslovil až do konce. Není to ani tak moc drastické, když uvážím poslední věty Tvého článku. Jenomže zatímco Ty činíš svůj návrh vládám jugoslávským, já apeluji na vlády našich republik, aby o principu tellionis uvažovaly v rámci ČSFR.

Zdravím Tě a těším se na Tvou odpověď Karel