--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kostlán František č.: 1244
Název: Právní stát a kritika
Zdroj: NN Ročník........: 0002/020 Str.: 005
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
František Kostlán Právní stát. Zaklínací formulka, kterou jsme si zvykli vnímat při veřejných vystoupeních politických činitelů jako samozřejmost. Z dvacátého století známe dva právní státy, které vejdou do historie a školních učebnic. Právní stát nacistického Německa a právní stát komunistického Sovětského svazu. Oba tyto státy zaručovaly svým občanům jednání podle zákonů, momentálně platících. Nacisté podle norimberských zákonů vykonávali genocidu na jiných národech, komunisté v rámci svých zákonů, na národech, žijících v právních státech pod patronací Velkého bratra. Námitku proti této zaklínací formulce nevyslovil kupodivu žádný představitel justice či prokuratury, žádný legislativní velikán z parlamentů či vlád, ale bývalý ministr vnitra Ján Langoš, ve svém televizním vystoupení. Řekl, že nám nemůže jít o právní stát bez dalšího určení významu, neboli musíme vytvářet stát - s demokratickým právním systémem.
Demokratický právní systém v sobě zahrnuje vytvoření nových zákonů, které umožní fungování společnosti na demokratických základech, přeměnu mechanismů soudů a prokuratur na formu obvyklou v demokratických zemích a legislativu, která zajistí tyto nové zákony a změnu mechanismu výkonných institucí. Nic takového u nás zatím neprobíhá. Jsme tudíž právním státem, který navazuje kontinuitu s právním státem komunistickým. Se zákony a zákonodárstvím totalitního režimu, v němž jsou zabudovány pojistky oproti jeho změně (zákonnou cestou). Od politiků, prokurátorů, soudců a legislativců jsme tedy téměř denně nuceni vyslechnout zaklínací formulku "právní stát - a to, co se v představách těchto diletantů nebo postkomunistických právníků za ní skrývá.
Diletanté prostě opakují, co jim právníci nakukali. Ono to dobře vypadá na veřejnosti, především pak na obrazovce televizoru nebo na stránkách stranických věstníků, jimž se u nás přezdívá - denní tisk. Největší účinnost to pak má v tom případě, když politik, který neví, o čem vlastně mluví, cituje část stranického programu, nejlépe pokaždé stejnými slovy. Z naučených přednášek se tak stává magické zaklínadlo, dialog dvou rovnoprávných subjektů. Na jedné straně přednášející, jenž s milým úsměvem reprízuje dnes už své myšlenky, na straně druhé divák, čtenář či posluchač, který geniovy vize vnímá a zakódovává do kompjůteru svého mozku. Na obranu občana však musím dodat, že on není povinen vědět, co je to demokratický právní systém (na rozdíl od politika - samozřejmě).
Předseda KDU-ČSL Josef Lux (předseda strany bývalé Národní fronty, která se dodnes ještě plně nevzpamatovala z dědictví minulosti, ovšem pilně na transformaci své národně frontovní image na demokratickou pracuje) je prvním z politiků, jenž si rozpor mezi "právním státem" a "právním státem s demokratickým právním systémem" uvědomil, a zároveň se toto pochopení snaží prosazovat v praktické politice. Josefu Luxovi se podařilo prosadit (s podporou dalších politiků) do koaličních dohod a programového prohlášení české vlády pasáž o přerušení kontinuity s totalitním režimem a zároveň veřejnosti sdělil, jaké konkrétní kroky mají následovat: "... domnívám se, že je potřeba odsoudit komunistickou ideologii jako takovou. Je nutné zajistit nepromlčitelnost zločinů, které byly spáchány. Dle mého soudu, v době, kdy tyto konkrétní trestné činy byly páchány, se nemohlo právo v těchto konkrétních věcech uplatnit. Čili jakápak promlčitelnost... Je potřeba znovu otevřít otázku protikomunistického odboje... Musíme také zajistit důslednou realizaci tzv. lustračního zákona." Tady mluvil Josef Lux o zákonech, ale zmínil se i o přerušení kontinuity v oblasti institucí: "Prokuratuře nenáleží výklad zákonů, o který se na různých úrovních pracovníci prokuratury pokoušejí. Prokuratura má podávat oznámení o šetření v rámci porušení zákona a nediskutovat o tom, jak který zákon je či není přijatelný. Stav na prokuraturách nepovažuji za dobrý."
Do jaké míry se KDU-ČSL podaří prosadit svou představu o demokratickém právním systému u svých koaličních partnerů, především u ODS, bude záležet zřejmě na momentální politické situaci, a na počtu poslanců ODA a ODS, kteří se s těmito myšlenkami ztotožňují. Předpokládám samozřejmě, že je jich většina.
Místopředseda ODS a federální ministr vnitra Petr Čermák zřejmě vyslechl od některého zaručeného odborníka (jakým může být například generální prokurátor, jeho další existence ve funkci je přímo závislá na nevyrovnání se s minulostí), že radikální zúčtování s minulým režimem by bylo možné pouze v případě retroaktivity některých zákonů, jinak by prý mohlo jít pouze o vyrovnání morální. A je to venku. Místopředseda údajně pravicové strany věrně reprodukuje základní ideologické pravidlo právníků, kteří nejsou schopni zbavit se marxistické dialektiky. Nevím, jestli je retroaktivita (zpětná platnost) zákonů možná, a nezajímá mne to. Je ovšem možné uzákonit, že trestné činy jsou nepromlčené, protože zločinci, kteří je spáchali, nemohli být jako představitelé komunistického režimu stíháni, a zároveň přestat podávat výklad komunistických zákonů komunistickým způsobem. Uvědomuje si vůbec pan Čermák a další hlásné trouby pozitivistického výkladu práva, že těmito nesmyslnými vyhlášeními na veřejnosti vlastně napadají vyrovnávání se s minulostí v některých zemích bývalého socialistického tábora? Němci, Bulhaři či Rusové, kterým v politických a legislativních kruzích chybí takoví velikáni, jako jsou Rychetský, Jičínský, Pithart, Burešová, T. Sokol a nyní nově ministr Čermák či další ministr ODS Jiří Novák (ministr spravedlnosti), to samozřejmě dělají všechno špatně a nedemokraticky. Dovolili si totiž stíhat komunistické zločince a znemožňují jim sabotovat vznik demokracie ve svých zemích.
Proč jsem dal právě tyto dva příklady? Proč si (jak mi píší někteří skalní vyznavači novodobých vůdců národa) dovolují kritizovat pravici? Odpověď na to je jednoduchá. Když bude kritizovat pravici Rudé právo, tak pan Klaus řekne - kritizuje nás Rudé právo, děláme to dobře. A bude mít pravdu. Rudé právo bude samozřejmě kritizovat z úplně jiné pozice. Pravici mají POVINNOST kritizovat pravicově smýšlející novináři. Zamlčováním či dokonce lezením pravicových novinářů do pravicových pozadí pravicových politiků se nejen z novináře stává onuce zabraňující vytváření veřejného mínění, ale především tímto jednáním napomáhá levici a pravici tím poškozuje. Každá strana a politik potřebují ostrou konkrétní kritiku. Jak pro svou sebereflexi (náprava chyb, odstoupení apod.), tak proto, aby se stala lepší, s osobnostmi v čele a s mozky, které dokáží samy myslet. Papouškování, kolektivní povinnosti, uctívání idolů za každou cenu, zamlčování jejich chyb a věci podobné přenechme nedemokratickým levičákům, kteří nikdy nebudou schopni být odpovědni za sebe i za jiné.