--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš č.: 1246
Název: O zločinech komunismu/ze 2. konference v Košicích/
Zdroj: NN Ročník........: 0002/020 Str.: 009
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
(pokračování)
Další z projevů na této konferenci, která se konala na začátku tohoto roku, je tak zásadní a přes časový odstup platný, že jsme se rozhodli naše čtenáře s ním seznámit. Litujeme jen, že KAN, který tuto akci pořádal, se nedokázal společensky angažovat s takovou průbojností, jako to učinili Sládkovi republikáni. A samozřejmě, že to i vypovídá o stavu určité části tohoto národa, ve kterém převažují lidé naslouchající raději jalovým slibům, než aby se obraceli k odstraňování nešvarů podstatných. O jednom z nich vypovídá projev prokurátora z Žiliny JUDr. Vladimíra Kolníka, proslovený den před odvoláním federálního generálního prokurátora z funkce.
Luboš Vydra
Promlčitelnost komunistických zločinů je lež Chtěl bych říci něco o tom, co stále slyšíme z úst reportérů, masmédií, pánů generálních prokurátorů obou republik a gen. prokurátora federace, že zločiny proti lidskosti spáchané v době komunistické totality, jsou promlčené. Víte, že je to lež! Tuhá, jednoduchá lež! Neboť podle právního řádu promlčené nejsou. Považuji za svou morální povinnost mluvit o tom, protože mlčet v tomto případě obsahuje morální trauma, které se těžko snáší a já bych chtěl nejen dobře spát, ale i rád vzpomínat na Košice, kde se tak dobře cítím, protože vy jste tu takovou baštou demokracie na tomto rozbouřeném Slovensku.
Ale k věci. Především několik poznámek k záležitostem pana gen. prokurátora federace Gašparoviče, jinak do 20. ledna 1990 člena komunistické strany a člena výborů stranických organizací. Je zajímavé, že bývalým komunistou, či alespoň nomenklaturním kádrem KSČ jsou i gen. prokurátoři. Gen. prok. SR dr. Vojtěch Bacho, vyloučený komunista, člen klubu Obroda, ale i gen. prokurátor ČR L. Brunner. Každý člověk, který v této republice přemýšlí, si musí položit otázku: Proč na tak vysoká místa střežící zachovávání zákonnosti se dostali právě komunisté? A pokud to nebyli komunisté, byli to bývalí agenti StB. Jeden z prvních byl z Košic. Dr. Sitar. To má jistě své pozadí. 8. 10. 1991, prokurátor ČSFR na zasedání 17. společné schůze SL a SN přednesl úvodní slovo ve zprávě o stavu trestního řízení a výsledků postihu funkcionářů bývalého režimu. Připomínky poslanců v parlamentu směřovaly většinou k tomu, že předložená zpráva nehodnotí a uspokojivě neinterpretuje některé právní otázky, např. promlčení, retroaktivitu a jiné. Z těchto důvodů zprávu Informace o trestním stíhání představitelů bývalého režimu, poslanci nepovažovali z hlediska trest. činů nebo zločinů proti lidskosti, jakož i vyvození odpovědnosti za porušení lidských a občanských práv, za dostatečnou.
Už dva roky se snažíme, abychom se ekonomicky, právně, ale i morálně vypořádali s čtyřicet let trvající vládou komunistů. Precedentem z minulosti může být denacifikace v Německu po porážce fašismu. Můžeme tedy hovořit o debolševizaci. Bez pokání, není však odpuštění. To je velká duchovní síla a jakmile se s tím národ a tento stát nevyrovná, stane se to zárodkem budoucí masové destrukce. Lidé přemýšlí, proč se nic nestalo těm, co vraždili. Proč se nic nestalo těm, co kradli, kteří se urychleně stali další šlechtou v tržním hospodářství. A odpovídají si: Proč bych nemohl krást já? Proč bych i já nemohl zabít? Toto je další, obrazně řečeno, duchovní genocida rodící se demokracie.
Moment zúčtování musí přijít. Federální generální prokurátor ve své zprávě uvádí, že je jen interpretem poznatků gen. prokurátorů republik, kteří mají v rozhodování značnou samostatnost. A taktéž značnou osobní zodpovědnost plynoucí ze zákona o trestním řízení. Jejich podřízenost jemu je prý jenom volná a zprostředkovaná. Federální generální prokurátor je koordinátorem spolupráce generálních prokuratur. Respektive republikových prokuratur. Ke společnému postupu zaujímá stanovisko. Stanoviska v této oblasti však absentují. Žádné vydané stanovisko nebylo. Pokud je gen. prokurátor přednáší v podobě, že např. není možné potrestat nikoho z prominentů bývalého režimu a že v tom brání instituce a promlčení, tak takovéto stanovisko by mělo být řádně zdůvodněné, aby se tento názor mohl stát předmětem koncepční právnické diskuse. Toto se však nestalo. Doposud nejsou souzeni ani příslušníci StB, kteří se dopouštěli zločinů ještě velmi krátce před 17. listopadem 1989. Tento stav vyvolává podezření, že nejde ani tak o otázky právní, ale otázky politické. Ve zprávě generální prokurátor ČSFR I. Gašparovič uvádí, že orgány prokuratury v tomto státě jsou vlastně svými oprávněními a možnostmi odřezané od zdroje informací o páchání trestných činů v minulosti - v totalitním režimu. Že nemají možnost přijít k těmto zdrojům informací, vzhledem k neoprávněnosti podle ş 158 tr. z. Že tyto možnosti mají pouze orgány vyšetřování a orgány kriminální policie, tedy orgány ministerstev vnitra, o kterých víme, jaké jsou a jaké je jejich složení. Tato tvrzení, v tomto rozsahu, jak pan generální prokurátor říká, nejsou pravdivá. Neboť v etapě rehabilitací, prokuratura měla dostatečné možnosti opětovně se kontaktovat s trestními spisy z archivů až do hloubky čtyřicátých let. Tuto možnost identicky měli také soudci, kteří tyto věci projednávali. Spíše lze reálně konstatovat, že oba tyto justiční orgány neměly zájem dokumentovat komunistické zločiny minulosti a vracet se po jejich stopách k pravdě a spravedlnosti. Ještě k promlčení. Víte, promlčení je možné akceptovat jako pravidlo ve stabilizované a fungující demokratické společnosti. V takové společnosti totiž nehrozí nebezpečí páchání nových trestních činů, protože tomu brání celá řada zavedených právních institucí. Toto si však nemůže dovolit společnost, ve které demokracie pouze klíčí, konstituuje se v odporu a v zápasu proti starým byrokratickým a komunistickým strukturám. Nepotrestané zlo způsobí nové zlo. Toto nebezpečí je aktuální zvláště tehdy, když jeho nositelé jsou programoví odpůrci demokracie, jako je tomu v případě komunistů a fašistů. Zde se střetávají právní zásady pozitivního práva, tedy práva, které je napsané v zákoníku s právem přirozeným, které je zapsané v srdci každého člověka - každého normálního člověka. A toto právo mu říká, že není možné druhého zabít, zbavit osobní svobody, jeho majetku, zamezit jeho vzdělávání, omezit jeho domovní svobodu, svobodu pohybu, pouze proto, že má jinou víru, rasu, či je příslušníkem jiné třídy.