--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Škvorecká - Salivarová Zdena č.: 1313
Název: Upadla mi vidličku
Zdroj: NN Ročník........: 0002/022 Str.: 008
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 21.08.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
V červnu tohoto roku navštívila Toronto Eva Fitzpilarová. Bylo to těsně před volbami v Československu. Pozvali jsme ji na večeři. A aby byla společnost, přizvali jsme bratra a neteř. Hovořilo se o všem možném a mohl to být krásný, veselý a pro nás všechny nezapomenutelný večer. Ale nevyhnutelně přišla řeč na nedávno uveřejněné Seznamy spolupracovníků a agentů StB. Uveřejněné právě před volbami. A kdo je tam a jak je to neuvěřitelné, že je tam zapsán ten a onen. Je to zajímavé, pravím, kolik lidí je tam, do kterých bychom to neřekli. Seznamy jsem dosud neviděla, jen jsem slyšela, kdo tam byl namátkou vyhmátnut.
Číšník přinesl nádherné jídlo. Zakrojím a chystám se labužnicky vychutnat šťavnatá sousta. V tom se zvedl dlouhý ukazovák mé neteře a bez jakékoli zášti, ale i bez jakéhokoli porozumění (je mladá, vyrostla v normalizovaném státě), bez jakékoli pochybnosti nebo nepochybnosti, prostě věcně se ten ukazováček zapíchl mým směrem a ústa plná šťavnatého roastbeefu řekla jako by nic. "A ty seš tam taky! Volala mi máma."
Upustila jsem příbor. Číšník odnesl sotva načatý pokrm. Nemohla jsem polknout. Tmělo se mi před očima. Pak jsem se dostala do stuporu.
Společnost u stolu se bavila, jakoby se nic nestalo, Eva ani její muž nepokládali vůbec za důstojné věc dál rozvádět. Věděli své. Jako by chtěli říci, že ve slušné společnosti se o takových ošklivostech nemluví. A taky už se nemluvilo ani druhý, ani třetí den, já jsem se opanovala, humor mi vždycky jde nejlíp, když je mi nejhůř. Ale prohlížela jsem se zevnitř. Vzpomínala na věci dávno v paměti zasunuté, polozapomenuté, protože nedůležité, a překvapilo mě, jak se paměť po velkém nárazu dokáže vzpamatovat. Zrekonstruovala jsem si do podrobnosti všechny ty události staré dvaatřicet let.
Dnes, Pich-Tůma rehabilitován, Minařík - promlčeno, vrah pátera Toufara - promlčeno, Biľak - to nejdůležitější promlčeno... Moje "provinění" staré dvaatřicet let, vytaženo na světlo, nepromlčeno do mé nejdelší smrti. Kainovo znamení, šarlatové písmeno, dlouhý ukazováček.
Uvědomila jsem si, jak jedno takové nesmyslné obvinění může třeba anulovat celou moji třiadvacetiletou práci na poli svobodné české literatury. Jak může anulovat práci V.CH., naháněné a pronásledované, statečné české herečky, která po tolik let s družinou hrstky přátel podrývala hnusný systém, jak může anulovat práci českého muzikologa, který nejenže tiše a bez okázalostí pomáhal dobrým věcem v české muzice, ale podařilo se mu občas vyjet na Západ a odtud nám psát dopisy o věcech, o kterých se v novinách ani na Západě nepsalo, protože byly neznámé a na základě jeho dopisů se nám občas podařilo informovat západní veřejnost o svinstvech, jež se odehrávaly v sedmdesátých letech (Balášová v televizi, zatýkání a výslechy Plastic People, vyhazovy, kdo kde z našich vzácných a nečetných mozků myje okna, topí v kotelnách, o filozofických seminářích konaných po bytech disidentů, o Patočkově skandálním pohřbívání, o Havlovi v kriminále, o Chartě 77 a celé další řadě šikanací a marnění všeho, co mělo úroveň). A tento člověk je dnes vystavován opovržení nejen těch, kteří celou tu bídu způsobili, ale i těch, kteří mlčenlivě, v ostře hlídaném vlastním bezpečí a přesvědčení do ničeho se neplést, přežili ve cti.
Pak jsem se rozjela do Prahy v naivní víře, že se dovolám práva. Abych se dovolala, a se mnou ty další desetitisíce nevinných, musela bych patrně žít ještě padesát dalších let. Všichni dobří lidé vyjadřují lítost, odpor k uveřejnění, nedůvěru v pravost seznamů, sympatie s postiženými, ale je to, jako to vždycky bývalo. Když byl člověk, třeba v padesátých letech v politickém průšvihu, přátelé ho litovali, vyjadřovali sympatie, ale nic neudělali. Nemohli, pochopitelně a nikdo jim to nevytýká. Dnes se však dělat dá leccos. Dnes už za obranu nespravedlivě nařčených nikdo nedostane výpověď z místa, už se na něj nenalepí StB, aby ho obtěžovala a vydírala. Dnes už lítost a sympatie nestačí. A projevy á la nevšímej si toho, ignoruj to. Aby ses hroutila a zoufala, je to jediné, co bolševik sleduje a chce, tyto projevy, díky vám, dobří lidé, nemohu přijmout. Vy třeba víte a věříte, že jsme v tom nevinně, ale ví to celá veřejnost? Jak říkají Indiáni, kdo nechodil v mých mokasínech, neví, co to je. Ti, kdo se na těchto seznamech neocitli, mohou mluvit o štěstí. A těm, kteří seznamům bezmezně věří, bych chtěla vzkázat, že jestliže věří, pak věří pravdomluvnosti StB a komunistické strany. A taky to, že ještě není vše u konce. Já taky byla přesvědčená, že se na seznamu nemohu přece ocitnout. Ani mne to nenapadlo. Možná, že mnozí budou ještě překvapeni, pokud se dalších seznamů zase zmocní lidé, kteří neopustili komunistické heslo, že když se kácí les, lítají třísky.
Budiž mi rozuměno. Nejsem proti očistě národa. Ale jsem proti tomu, aby se ukazovalo prstem na lidi, kterým současně nedáme schůdnou možnost rychle a jasně se obhájit, když už tedy nejsme schopni zavést zákon o presumpci neviny, vlastní všem demokraciím po světě. Je vůbec něco neslýchaného v návodu na obhajobu: žalujte svého fízla. Kde je mu konec? Viděla jsem ho naposled po pár pohovorech v roce 1959 nebo 60. Ani si nepamatuji, jak vypadal, ani si nevzpomínám na jeho beztak falešné jméno. Ten fízl nejspíš bude už asi taky promlčený. Už je to dvaatřicet let. A on, konec konců, jednal podle tehdy platných zákonů. Dnes má možná soukromou detektivní kancelář a smí nosit zbraň. Nebo si koupil samoobsluhu, hotel, továrnu.
Je to jako kdyby mě na ulici ohodilo blátem neznámo auto a ujelo. Co mi zbývá? Zaplatit si čistírnu. Dvousetkorunový kolek na uctivou supliku, dvacet korun za notářské ověření podpisu a měsíce čekání na laskavé slyšení u jeho blahorodí ministerstva vnitra. Že to nemohou zvládnout, není moje starost. Když dopustili pohromu, ať se starají o nápravu.
Je někde vůbec někdo, kdo se této věci ujme? Republika má jiné starosti, chápu. Ale svůj problém nepovažuji za hodný odkladu. Najde se někdo, poslanec, politik, který pochopí situaci lidí mně podobných? Najde se někdo, kdo se nebojí? Najde se někdo, kdo těm postiženým, kteří se bojí brát za svou očistu, protože už ničemu nevěří, dodá odvahu a sílu se bránit? Najde se někdo, kdo obhájí mrtvé, kdo obhájí staré, slabé a vyčerpané? Najde se někdo, kdo zveřejní, kolik životů tato nezodpovědná kampaň stála? Kolik bylo sebevražd, nervových zhroucení a srdečních mrtvic? A kdo za to ponese zodpovědnost?
Po volbách se pořád ještě žije z těch prvních tří seznamů. Bude se konat pokračování, nebo se vlk už nažral a koza zůstala celá? Seznamy se, bohužel, neminuly cíle. Odvedly pozornost od žraloků a piran na malé, bezvýznamné mřenky.
Nedávno mi volal jistý J. H., v padesátých letech dopisovatel Rudého práva, který v souvislosti se Slánského procesem se vyjádřil, že už se těší, až se na té šibenici bude houpat taky zrádce Pavel Tigrid. V osmašedesátém se z něj stala lidská tvář. Po invazi uprchl do USA a za pomoci přátel ("přece nebudeme takoví, jako bývali oni, přece jsme teď na stejné lodi, musíme si pomáhat") a mezi jinými i přímluvy mého muže, dostal místo na jedné americké univerzitě. Tato lidská tvář mi, když nevyhnutelně přišla řeč na Seznamy, řekla: "No, to se nedá nic dělat. Jednou to přijít muselo a jestli jsi od nich brala prachy, pak ti není pomoci. J. S. od nich vzala pětatřicet tisíc. V. V. taky má toho na hlavě dost. Měl bouračku a někoho zabil, tak ho měli, pochopitelně, že?" Tohle všechno říkal, jako bychom si to všichni vlastně zasloužili a jako, bože mě netrestej, by očekával, že JÁ se JEMU ještě budu omlouvat a dokazovat, že nejenže jsem žádné prachy nevzala, ale ani mi je nikdo nenabídl a že o krycím jménu nikdy nebyla řeč a že jsem pro ně nikdy nic neudělala a tak dále a tak dále.
Tato cynická veš se teď chová, jak se chová. Odkud to všechno ví? Buď od pramene, kam má přístup navzdory všem opatřením, anebo šíří žalovatelné pomluvy. Na Seznamech pochopitelně být nemůže, měl to ve své stranické povinnosti bez podpisu. O své všivosti mne přesvědčil ještě výrokem, že ten Mečiar vlastně není tak špatný, že s ním strávil hodinu rozhovoru a že si na něj udělal velice příznivý názor.
Takže už zas a zas, jako vždy. Zase přiskočil, kam mu neomylný instinkt velí. Upadla mi vidlička. Protože na tohle všecko prostě nemám žaludek.
Zdena Škvorecká
- Salivarová