--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kos Jan č.: 1314
Název: Karty na stůl, paní Zdeno!
Zdroj: NN Ročník........: 0002/022 Str.: 009
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Když se v seznamech osob, které byly zapsány v registrech svazků StB jako agenti této instituce, objevilo jméno Zdeny Škvorecké, nikdo nepochyboval o tom, že v případě majitelky známého torontského nakladatelství půjde svým způsobem o nějaké nedorozumění. Nakladatelství vydávalo značnou část literárních i politických titulů, které doma nesměly vyjít a bylo proto poprávu solí v očích režimních ideologů. Jeho produkce se dostávala ve velkých kvantech do Československa (nevíme ovšem, jakými kanály) a byla značnou vzpruhou pro poměrně široké vrstvy intelektuálů, mezi kterými již často notně osahané svazky kolovaly. A tak jsme všichni byli ochotni konstatovat, že v případě paní Zdeny jde v nejhorším případě o nějaký ten drobný hříšek z mládí, který v žádném případě nemůže zpochybnit její zásluhy.
Kdo nakonec tento shovívavý obraz zpochybnil, byla však paní Zdena sama, respektive řada záhadných a těžko pochopitelných kroků, které podnikla: okamžitý přílet do Prahy, jako by tu chtěla na místě zjistit, co všechno vlastně na ni prasklo, nabídka naší redakce, že jí otiskneme vše, co si bude přát napřed její souhlas ("a uděláme si ještě nějakou srandičku"), avšak po několika dnech striktní odmítnutí, vzápětí interview pro svazácký list (MFD), agitační práce mezi stejně "postiženými" za účelem jednotné obrany a namísto faktů statě, v níž kajícná pokora hříšníkova je vcelku nekompromisně vystřídána agresivitou. Ta poslední stať se jmenuje Upadla mi vidlička a otiskly ji (jak jinak) Lidové noviny 21. srpna 1992. Text tohoto příspěvku až kongeniálně souzní s některými proslovy, kterými nás již před drahnou dobou šokovali např. poslanci našich zastupitelských orgánů, kteří byli rovněž označeni za agenty StB, ať šlo o pány Buriana a Kavana ve FS nebo pí Němcovou v ČNR. Všechny tyto příspěvky - stať Škvorecké nevyjímaje - vykazují nápadně podobnou dikci a argumentaci, používají podobných obratů a způsobem ne nepodobným dezinformačním produktům Státní bezpečnosti, které jsme léta měli možnost číst na stránkách stranického tisku, směřují ke svému vyznění tak, že závěr nepředstavuje obranu autorovu, ale de facto obžalobu těch druhých, těch zlých, co ubližují nevinným, aby dosáhli svého nekalého cíle. Téměř by se chtělo říci, že všechny tyto "obhajoby" napsala jediná osoba, tak jsou si podobné a zaměnitelné.
Zatímco pohádkář Andersen dovolil nevinnému dítěti vzkřiknout, že král je nahý, byl-li král vskutku nahý, Salivarová popisuje svou neteř, která při večeři na návštěvě v Torontu vzkřikne jiný zcela nepochybný fakt ("A ty seš tam taky!", tj. na seznamu), jako oběť výchovy v normalizovaném státu. Neteřin výkřik je důvodem nejen k pádu oné vidličky vetknuté již do názvu statě, ale posléze, prostředkovaně k silně citově exponovanému guláši, v němž je racionální argumentace zcela vytlačena exaltovanými výjevy. Pomocí tohoto triku dosahovalo Rudé právo v 50. letech masového souhlasu s tresty smrti pro velezrádce. I tam by se snadno mohla ocitnout tato slova: "Najde se někdo, kdo obhájí mrtvé, kdo obhájí staré, slabé a vyčerpané? Najde se někdo, kdo zveřejní, kolik životů tato nezodpovědná kampaň stála? Kolik bylo sebevražd, nervových zhroucení a srdečních mrtvic?"
Škvorecká nikterak nepochybuje, že vedle ní v seznamech byla publikována jména dalších "desetitisíců nevinných!" K dokonalosti je tady dovedena metoda, která měla systém lustrací zamlžit již od samého počátku: Konkrétní příklad, v němž si známá osoba přináší skutečný či domnělý kredit z jiné sféry, je nepřípustně generalizován, přičemž je neustálou manipulací zaměňována vina morální za vinu trestní: "Dnes, Pich-Tůma rehabilitován, Minařík - promlčeno, vrah pátera Toufara - promlčeno, Biľak - to nejdůležitější je promlčeno. Moje "provinění", staré dvaatřicet let, vytaženo na světlo, nepromlčeno do nejdelší smrti".
To, že se Zdena Škvorecká sama dobrovolně zařadila právě do tohoto svérázného proudu současné české publicistiky, nám staví do poněkud jiného světla i její minulost a fakt, že se její jméno nalézá v seznamech. Ať chceme či nechceme, naléhavě nám před očima vyvstává jiný obraz této kulturní pracovnice. Již ne tak lidsky jednoznačný a sympatický. Agentka policie využívaná nejprve k běžnému fízlování v juchacích souborech exportujících naši lidovou kulturu za hranice, posléze však úkolovaná na dohled nad spisovatelem pro režim málo únosným. Posléze po odchodu do exilu hlášení o životě zahraniční emigrantské komunity... Docela dobrou krycí firmou pro příjem peněz a podpor mohlo být i emigrantské nakladatelství, které pak skýtalo i další výhody. Možná, že se Státní bezpečnosti dostal tak do rukou vítaný nástroj kontroly nad opozičními kruhy doma i v zahraničí: nad kanály, kterými se žalářovaná česká společnost se zahraničím domlouvá? A není nakonec docela dobře možné, že - právě tak jako u jiných našich nakladatelství - se zdejší ediční plány schvalovaly v nějakém tom kulturním a propagačním oddělení ÚV KSČ?
Aby nedošlo k omylu - nikdo neříká, že právě uvedená verze životopisu Zdeny Škvorecké je pravdivá. Je možné, že se nedopustila v životě ničeho jiného, než onoho 32 starého zakolísání, které ona sama dnes označuje jako provinění v uvozovkách. Stojí tu proti sobě dvě verze - obě stejně pravděpodobné jako nepravděpodobné. Jejich verifikace zůstává zcela v rukou paní Zdeny. Ta jediná může - bude-li chtít, podat důkazy o tom, která z těchto verzí je správná - ale musí to být důkazy, které nebudou podobně jako při procesech v padesátých letech sázet na lidské emoce, ale které by svou klidnou a jasnou řečí přesvědčily i člověka zvyklého zvažovat fakta sama o sobě. Není ani příliš těžké se ptát, kde takové důkazy vzít. U řady osob se zachovaly jejich svazky v archivu ministerstva vnitra. Kdyby byla Zdena Salivarová soukromou osobou, bylo by čistě její věcí, jestli na tyto otázky odpoví či ne. Ale ona je nám povinována odpovědí. Není na rozdíl od většiny ostatních osob uvedených v seznamech soukromou osobou, která si smí své tajemství nechat pro sebe, ale je osobou postavenou na roveň nejvyšším veřejným činitelům. Přijala totiž spolu se svým manželem z rukou prezidenta republiky vysoké státní vyznamenání. Řád bílého lva. A protože veřejnost má právo znát pravdu o skutcích veřejných činitelů, dluží nám paní Zdena odpověď na otázku, kdo mu vlastně tento řád udělil - zda hlava státu osobě, která se nebývale zasloužila o kulturu této země, anebo agenti StB, kteří v oné době přímo zamořovali prezidentskou kancelář, své spolupracovnici.
Jan Kos