--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš č.: 1315
Název: Janusova dvojí tvář současného Slovenska
Zdroj: NN Ročník........: 0002/022 Str.: 010
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Luboš Vydra Přes lásku k národu, na Balkán
Tzv. národní cítění jako projev kolektivního narcismu je společenská choroba. Občané na Slovensku byli oklamáni vzdušným termínem "národní emancipace", který se většině z nich zdál naprosto nevinný. Když ho však přijali, nemohli se ho již zbavit. Člověk totiž začne věřit, že na tom něco je a začne i cítit cosi jako "hrdost", že patří k něčemu tak "výjimečnému", jako je jeho národ. Ukážeme si, že zdroje těchto nacionalistických infekcí jsou naprosto adresné a stojí za nimi konkrétní viníci. Česká chyba spočívá, neboť soužití zavazuje, v naší přezíravosti k občanům SR, které se projevuje dokonce i v pravicovém tisku. Slováci jsou pro nás často jen svérázní lidé vater a Tater, místo abychom v nich viděli spoluobčany. Tím, že to nerespektujeme, nejenže ztrácíme čas, ale nakonec i přihráváme onim svérázným "špecifikám", které nejsou vlastnosti tamějších občanů, ale které jsou navozeny odborníky na "brainwashing" (praní mozků), vyškolených především na zpravodajských školách KGB. Protože klín se vytlouká opět klínem, tak proti akci "Klín", demokraté obou našich zemí musí nasadit svoji akci Klín: Oddělit bolševicko-fašistickou kliku, která se skrývá za myšlenky nacionalismu, provést analýzu všech fakt o ní a tato fakta zveřejnit, na zločince podat žalobu a postavit je před místní nebo mezinárodní tribunál. To vše se mělo provádět průběžně již po dobu dvou let. Boj za demokracii na Slovensku se tedy neskončil, byť nás budou v budoucnu dělit i státní hranice. Slovensko má s Balkánem společné, že stejně jako tam po válce část fašistických zločinců odešla do emigrace a jiná se infiltrovala v r. 1945-46 do komunistické strany. Tak vznikla svérázná mafie, doplněná silnými rodinnými vztahy. Po 17. listopadu se nejhalasněji počaly ozývat nacionalistické elementy v Bratislavě. To zapracoval zahraniční Kongres Slováků. Což jsou především ti uprchlí fašističtí zločinci. Tak se započal vývoj k rozbití společného státu vedený mimo jiné i takovými supervlastenci, jako je Roman Kaplický, bývalý redaktor Kultúrného života, z KSČ vyloučený počátkem 70. let a v době Slovenského štátu člen hlavního velitelství Hlinkovy mládeže, či nynějším ministrem kultury Slobodníkem, který se zúčastnil výcviku SS již ve svých 17 letech. V tomto věku lze ještě sotva hovořit, že tak učinil z povinnosti. Je proto snažší si představit, že ho k tomu vedl zápal mladického fašistického fanatika, který zatoužil šířit slávu Slovenska a Třetí Říše na tehdejších válečných bojištích. Je také přímo až groteskní, jak z Gulagu, propuštěn v polovině trestu, jde v průběhu půlroku v komunistickém Československu studovat. Takovou pohádku si dovedl vymyslet snad jen Šolochov ve své knize Osud člověka. Anebo, že by tu působily zvláštní reference z Ljubjanky?
Jinou zajímavou postavou Slovenského štátu byl známý fašista Stanislav Mečiar, redaktor Slovenských pohladov, který byl však dosti chytrý, takže genetická příbuznost s dnešním premiérem tu není možná.
Vazba rodícího se HZDS (Hnutí za dobudování socialismu), této zálohy komunistů v VPN, byla jako vyšívaná slovenským nacionalismem. Pochopitelně, že za těchto okolností elementem rodící se SNS byla např. Strana národního sjednocení Slováků, prezentovaná Pánisem. To byli ti, kteří přiváželi bojůvky do Bratislavy a kteří pernamentně štvavě vystupovali na náměstí SNP a jinde. Kdo na Slovensku věděl, že Pánis byl členem ÚV KSS v Prievidzi? Stejný bojový element je například primátor Žiliny Slota. Pochází z fašistické rodiny, jejíž téměř všichni členové byli v pohotovostním oddílu Hlinkovy gardy. Jeho otec se rychle překabátil a již v r. 1956 vystupuje jako poslanec. Přes noc je z něho nomenklaturní předseda velkodolu Dolina v Prievidzi, který se zná s Hruškovičem, Vanýrom a dalšími členy předsednictva ÚV KSS. V okrese Prievidza mělo největší podporu Mečiarovo HZDS. Z Prievidzi pocházejí i tři po sobě postupně jdoucí tajemníci OV KSS. Také vůdcovské elementy slovenského nacionalismu mají tu své hnízdo.
Kde syn otce nezapře
Žilinský primátor Slota, který vyhrožoval, že postaví před soud všechny ty, kteří se stavějí za společný stát, vlastnil již před 17. listopadem demoliční podnik, ke kterému nyní připojil i správu krematoria. Své svérázné sklony projevil také tím, že chtěl vyhodit do povětří pomník protifašistického SNP. Jako zuřivý "čehúnbijce" nechal přejmenovat i ulice tak zvučných jmen jako ul. Ak. Heyrovského, nositele Nobelovy ceny, Smetanovu a Masarykovu. Poslední z nich nepřejmenovali ani fašisté ze Slovenského štátu a za vlády komunistů ji všichni občané dál nazývali "Masaryčkou". Dnes se jmenuje ul. Národného obrodenia. Tento člověk "podivného chování" je poslancem a podpředsedou branněbezpečnostního výboru Slovenské rady, jejímž předsedou je dr. Folka, bývalý učitel VŠ ZNB za ministra vnitra Lazara. Poté, co Slota vydal toto šovinistické vyhlášení, dal na něho žilinský prokurátor JUDr. Kolník žalobu. Kauza Slota a její materiály byly odeslány na GP SR gen. prokurátorovi Bachovi, který ji odeslal na Federální GP JUDr. Gašparovičovi. Ten kauzu vrátil s tím, že nechápe, proč by je neměla vyřídit GP SR. Tedy, pan Gašparovič ji nepředložil, jak měl, mandátovému a imunitnímu výboru FS, který by v souladu se zákonem o Čs. federaci rozhodl, zda má, či nemá být Slota za svůj trestuhodný výrok zbaven poslanecké imunity. Slovenský generální prokurátor pak celou věc shodil ze stolu. I v tomto případě federace tak, jak byla připravována bolševiky pro jejich lepší vládnutí již od r. 1968, se projevila jako časovaná bomba, se kterou manipulují opět jen oni sami.
Kde právo kryje zločin
Není bez zajímavosti, že na posty dohledu nad rehabilitacemi po listopadu přicházeli lidé vyloučeni u KSČ a prokuratury v letech 1969-71. Ti pak úzkostlivě zabraňovali vypátrání často i svých zločinů. A něco za něco. Kryli zločiny ostatních. Špičky slovenské justice pak hájily nestíhatelnost slovenských nacionalistů, třebaže se tito zjevně dopouštěli trestného činu rozvracení republiky.
Vystoupení JUDr. Vladimíra Kolníka na 2. konferenci o zločinech komunismu se generálního prokurátora Gašparoviče velice dotklo, neboť věděl, že žilinský prokurátor tu obvinil především jeho samotného. Mimo jiné byl nepohodlný i Vladimíru Mečiarovi za to, že vzal do vazby komunistické funkcionáře z Povážskej Bystrice, jejichž korupci přesahující 11 miliónů Kčs tu odhalilo hnutí demokratů, soustřeďující se kolem Vlada Pavlíka. Prokurátor V. Kolník k tomu měl generální zmocnění tehdejšího gen. prokurátora SR, které ho opravňovalo jednat mimo jeho region. Mečiar se k tomuto zatčení vyjádřil, až když se stal koncem června opět předsedou vlády, slovy: "To se stát nemělo!" Před tím však, tři dny po vzetí do vazby komunistických rozkradačů, přijel Mečiar do Povážské Bystrice a napadl zdejší Pavlíkovu občanskou iniciativu a obvinil ji, že je nelegální.
Je známo, že rozsáhlá hospodářská kriminalita se může dokumentovat pouze perfektními revizemi a teprve potom se mohou vyslýchat svědkové. To se však nestalo. Z Federálního ministerstva kontroly od pí. Kořínkové mělo přijít šest revizorů na šest různých oblastí, včetně stranických transakcí, ale tito revizoři se zde ani neobjevili. Pan Mečiar se vyjádřil, že na Slovensku máme dost svých schopných revizorů. Na věc se proto poslali revizoři slovenští, jejichž revizní týmy nefungovaly. Věci došly tak daleko, že policie začala vyslýchat svědky. Prokurátor JUDr. V. Kolník nemohl již do případu zasahovat, protože celá kauza mu byla odňata a z důvodu příslušnosti ji převzal prokurátor z Bánské Bystrice. Svědkům bylo vyhrožováno před tím, než vypovídali a nejenže tedy došlo k jejich obvinění, ale došlo přitom i k velkému úniku informací. Po šesti měsících byli obžalovaní nakonec z vazby propuštěni. Nic z toho nebude. Generální prokurátor SR Bacho a krajský prokurátor Špeni v březnu 1992 pověřili vyšetřovatele, aby něco na toho Kolníka našli. Jeden z vyšetřovatelů ho chtěl dokonce odstranit na příkaz 15. sjezdu KSS z r. 1976. Domníváme se, že GP a KP se tím dopustily trest. činu porušení pravomoci veřejného činitele. Na Slovensku není však, komu na tyto špičky justice trestné oznámení podat. Lze si stěžovat pouze předsedovi SNR Ivanu Gašparovičovi. Vrcholem všeho pak bylo to, že V. Kolník vyzval křesťany na Slovensku, aby se odřekli nacionalismu, protože křesťanství je nadnárodní, a kdyby první z nich byli nacionalisté, zanikli by jako bezvýznamná židovská sekta. Tato výzva zapůsobila, neboť Slovensko je třeba v zájmu bolševicko-fašistické svoloči držet v modlářství, velice nebezpečné, a proto byl JUDr. Kolník "stínovým kabinetem" slovenské generální prokuratury z funkce odvolán.
K svojim prišiel a svoji ho prijali
6. března 1992 už byl Ivan Gašparovič ve sportovní hale na mítinku HZDS po boku Mečiara a Čiče, toho akademika Čiče, jenž ještě v roce 1972 obhajoval zločinný ş 231, který nahnal desetitisíce našich občanů do věznic, koncentračních táborů a na smrt. Za pár dní na to byl Gašparovič odvolán z funkce federálního generálního prokurátora. Před sebou měl významnější úkoly. Jeho případ není případem JUDr. V. Kolníka a dalších nepohodlných, kteří ze státních úřadů jsou vyhazováni nikoliv proto, že by je tam dosadila předchozí vláda, ale v souladu se zákonem o práci.
Jaká budoucnost čeká svobodu sdělovacích prostředků, to naznačuje vystoupení předsedy Ústavního výboru FS Jána Cupera ze dne 30. 7. 1992, kdy sice na jednu stranu hovoří o tom, jak se Slovensko hlásí k Základní listině lidských práv, ale pak se zmíní o tom, že informační suverenita je dnes nejdůležitější složkou suverenního státu. Zcela nepokrytě se dále přizná, že jakmile bude mít suverenitu nad šířením signálů, tak je kdykoliv vypne, když mu nebudou vyhovovat. Ján Cuper je též docentem Právnické fakulty. Spolu s Gašparovičem a Čičem v ní vychovávali tu garnituru, která má dnes hájit právo na Slovensku.
Když jeden chce, dokáže mnoho
Jiným významným zdrojem infekce nacionalismu je novinář profesně vysoké úrovně Igor Cibula. To, co vykonal on a tým pod jeho vedením ve vládním denníku Národná obroda, nemožno nazvat jinak než dokonalým "brainwashing". Jeho každodenní komentáře dirigovaly cvrkot nacionalistických plátků. Jeden z nich Slovák extra - kpt. Veselovský. Kpt. zvláštního poslání na ministerstvu vnitra za ministra Lazara. Soudruh Pánis jim dělal tajemníka strany. Každý Cibulův komentář po intervalech tří i více dní vyvolával pověstné premiérovy desetiminutovky. To z jeho hlavy pocházejí takové termíny, jako je "pragocentrismus", "národná emancipácia" a podobně. Za tři měsíce se jim povedlo promýt mozky a přehodit výhybku nenávisti proti komunistickému režimu, na nenávist nacionalistickou. Toho se ale učí ve zpravodajských školách.
Igor Cibula již vystupoval v týmu novinářů okolo takového politika, jako byl Smrkovský. To byl totiž muž a režisér 68. roku. Ne tedy "daragoj Sášenka", jak ho někteří příslušníci útvaru KGB oslovovali. Igor Cibula prý studoval v Kijevě, ale nikdo ho tam na Fakultě žurnalistiky neviděl.
Ještě o "Ockovi" národa
Na závěr ještě na skok k V. Mečiarovi. Na Klubu za pravdivý obraz Slovenska se vyjádřil, "že s těmi, kteří připravují druhou Jugoslávii, se budeme bavit jako se s rozvraceči a těmi, co připravují masakr, patří". Nikdo z přítomných novinářů se ho nezeptal, kdo je tím rozvracečem a odkud to pan Mečiar ví. Tímto agresivním postojem však posunuje laťku nesnášenlivosti výše. Vždyť takhle se přesně chová srbský prezident Miloševič a Balkán je v plném ohni. Každý si takový abstrakt může totiž doplnit podle svého. Kdosi usoudí, že lidé na jižním Slovensku připravují masakr. A už je tam napětí.
Když byl konkurs na ministra vnitra, přišel prý Vlado Ondruš a řekl: "Na tomto konkurse je jeden člověk, a to je genius - Voloďka Mečiar."