--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich č.: 1325
Název: Jeden lidský osud
Zdroj: NN Ročník........: 0002/022 Str.: 020
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Bedřich KAREL Do redakce nám přicházejí nejrůznější dopisy, ve kterých naši čtenáři popisují svoje životní osudy v období vlády Ţnejdemokratičtějšího a nejlidštějšího systému světaŢ - komunismu. Nejčastějším společným rysem dopisů je líčení trpkých zkušeností lidí domáhajících se po letech bolševického bezpráví spravedlnosti. Mezi podobnou korespondenci patří i příběh, který nám poslal náš čtenář, pan Jiří Kebrle, který nyní žije v Rakousku.

Pan Kebrle v roce 1969 opustil vzkvétající socialistické Československo a v nepřítomnosti byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky podle ş 109 (nedovolené opuštění republiky, motivované Ţodporem proti socialistickému zřízeníŢ...). Proti rozsudku se odvolal okresní prokurátor - s. JUDr. Jar. Lepič a vyměřená sazba byla panu Kebrlemu zvýšena na 3 roky s odůvodněním, že v r. 1963 bylo proti jmenovanému vedeno vyšetřování, které se týkalo jeho hanlivých výroků o členech KSČ a nacistického vyznamenání s hákovým křížem, které údajně nosil...

Dejme však slovo panu Kebrlemu:

"Když jsem koncem roku 1973 rozhodl využít amnestie prezidenta republiky a vrátit se zpět do Československa, po více jak pětileté emigraci v západním Německu, bylo to jen proto, že čs. úřady nepovolily moji manželce a synovi vystěhovat se za mnou. Po svém návratu jsem však nebyl ochotný hrát roli kapitalistickým Západem zklamaného kajícníka, jak se k tomu propůjčili někteří navrátilci, a tak se pro mne stával život v Československu stále více nesnesitelnější. Za několik měsíců po mém návratu jsem byl propuštěn ze závodu Tesla Nýřany, kde jsem pracoval jako zámečník, za rozšiřování západní propagandy, rozvracení důvěry pracujících v politiku KSČ a urážení národní hrdosti spolupracovníků. Nebyli to však jenom komunisté, kdo na mne chodil donášet. Pochopil jsem definitivně, že už to nejsou ti lidé z roku 1968, o nichž jsem se domníval, že už je komunisté, po těch lumpárnách, které za těch pár měsíců relativní svobody v roce 1968 vyšly na světlo, nemohou znovu zblbnout. V této iluzi jsem žil celých pět let v exilu a tato iluze usnadnila moje rozhodnutí vrátit se zpět do Československa.

Po okamžitém propuštění z nýřanské Tesly mi bylo velkoryse umožněno, abych pracoval jako horník v uranových dolech v Příbrami.

Už jsem nějaký čas dobýval rudu, co sloužila míru, když při jakési příležitosti pan soudruh první tajemník všemocné KSČ Gustav Husák prohlásil, že každý, komu se u nás nelíbí, může odejít. Vzal jsem tedy pana Velesoudruha za slovo a napsal jsem mu několikastránkový dopis, v němž jsem nejprve uvedl svůj životopis, aby věděl, že jde o nenapravitelného reakcionáře, syna sociálně-demokratického velezrádce, který strávil za svůj odpor proti komunistům jedenáct let svého života v "zotavovnách" ministerstva vnitra na Jáchymovsku a v Leopoldově a původem německé matky.

Vylíčil jsem mu také svou antikomunistickou angažovanost už před rokem 1968 a během tzv. PRAŽSKÉHO JARA, kdy jsem netoužil po reformě komunistického režimu a zachování vedoucí úlohy KSČ, ale po úplné likvidaci jejich režimu.

Na závěr jsem ho požádal, aby bylo umožněno mně a mojí rodině vystěhování z republiky. Na tento dopis, který jsem poslal doporučeně s doručenkou, jsem však nikdy nedostal odpověď. Po odpracování sjednané doby v uranových dolech jsem mohl opět nastoupit jako montér ocelových konstrukcí v plzeňské Škodovce, kde jsem se vyučil a pracoval až do srpna 1968, kdy jsem opustil republiku poprvé. Rok 1976 byl pro mne rokem relativního klidu, věděl jsem o tom, že jsem neustále sledován a že se o mém chování posílají pravidelná hlášení, ale to mne nijak nevyvedlo z míry. Volný čas jsem trávil zahrádkařením, sledováním západoněmecké televize a nepříliš provokační "ideologickou diverzí". Přišel rok 1977 a průšvihy začaly nanovo.

Na shromáždění pracujících DIZu, na němž byla přečtena a měla být samozřejmě jednomyslně odsouhlasena tzv. protestní rezoluce pracujících proti Chartě 77 a jejím signatářům, jsem zcela jednoduše a po pravdě prohlásil, že jsem nikde tu Chartu 77 nečetl a že proto nemohu posoudit, zda je to, co se tam píše, pravda nebo ne a že nemohu odsuzovat něco, co neznám a odmítl jsem tu protestní rezoluci podepsat. Za krátký čas po tomto shromáždění jsem byl přeřazen do horšího provozu, ale to mne ani tak moc nepotrestali.

Spíše za čest, než za trest jsem považoval to, že mi bylo zakázáno zúčastňovat se schůzí ROH, potom, co jsem na jedné schůzi reagoval na nářek jednoho z předsedajících, že se lidé málo angažují v odborech tím, že jsem řekl, že bych se rád angažoval v odborech, kdyby ty odbory hájily zájmy pracujících a nebyly jen prodlouženou rukou KSČ. Po vyslovení tohoto zákazu jsem se rozhodl, že oželím do budoucna vánoční kolekce, které jsme jako odboráři každoročně dostávali a opustil jsem řady nejmasovější organizace pracujících. Dostalo se mi té cti, že byla kvůli mně svolána extra schůze, na níž byla odhlasována rezoluce, že se kolektiv spolupracovníků neztotožňuje s mými názory a že oni podporují jednomyslně politiku KSČ.

Nechápal jsem, proč ty lidi jsou tak podělaný, vždyť těch pitomých, fanatických komunistů tolik není, a kdyby jim tak nelezli do zadku, tak by se ten zkurvený režim musel dávno posrat. Nechtěl jsem už déle žít mezi tím zblblým stádem, jásajícím a mávajícím při manifestacích díkůvzdání KSČ, držícím hubu při schůzích a podepisujícím vše, co mu komundírové předložili a tak, když jsem se dozvěděl, že několika signatářům Charty 77 bylo povoleno vystěhovat se z republiky, podal jsem si také žádost o vystěhování z republiky. Do žádosti jsem uvedl, že se jako přesvědčený sociální demokrat nemohu smířit s komunistickým zřízením. Po této "hrozné opovážlivosti", mě ani nesebrali, jak si většina do této věci zasvěcených lidí myslela, ani mě nikam nepředvolali a za půl roku po podání žádosti bylo mně, manželce a synovi povoleno vystěhovat se z republiky s podmínkou zrušení čs. státního občanství a zřeknutí se veškerých nároků vůči čs. státu, což znamenalo vzdát se i všech v Československu odpracovaných let. Nečekal jsem sice, že by nějak brzo došlo k převratu, ale doufal jsem, že se ho jednou dožiji a věřil jsem, že s komunistickým režimem padnou i jeho zhovadilé zákony a nařízení, tak jako tomu bylo po porážce nacismu. Od té doby, co jsem na hraničním přechodu Halámky-Neunagelberg opouštěl republiku jako kdosi "přesně neurčené státní příslušnosti, přechodně se zdržující na území ČSSR", uplynulo sotva deset let a ten zhovadilý komunistický režim, který jsem k smrti nenáviděl a který zanechal za sebou tolik lidského utrpení, zmařených lidských životů a existencí, se zhroutil jako domek z karet.

Považoval jsem se vždy za tvrdého hocha, který leccos snese, ale když jsem tady v Rakousku poslouchal přímou rozhlasovou reportáž z Letné, rozbrečel jsem se radostí jako malý kluk.

Od té doby už zase uplynuly více jak dva roky a mé nadšení se kamsi vytratilo... a zbyl jen pocit zklamání. Zhovadilé komunistické zákony a nařízení platí dál, gauneři, kteří všechno to utrpení uplynulých jedenačtyřiceti let a tu hrůznou devastaci kdysi tak prosperujícího státu mají na svědomí, si dál nepotrestaní žijí v blahobytu, a když někdo požaduje, aby se jim už konečně šláplo na krk, tak ještě vyřvávají, že je to porušování lidských práv."

Čas oponou trhnul a přišel listopad 1989 - doba převratová a nová naděje na nápravu křivd... Nakolik k nápravě došlo, může kromě pohrobků komunistického režimu posoudit každý - kdo nevěří, ať se obrátí na bývalé politické vězně - o nezávislosti "nové" justice existují stohy důkazů.

Pan Kebrle se dopisem datovaným dne 14. února letošního roku obrátil na předsedu Krajského soudu v Plzni se stížností na postup soudu, který v roce 1971 v jeho nepřítomnosti projednával jeho případ.

V odpovědi pan místopředseda Krajského soudu v Plzni JUDr. Josef Baxa uvádí, cit.: "... žádná z výše jmenovaných osob (- senát soudu, jenž pana Kebrleho soudil a okr. prokurátor, jemuž dva roky pro tohoto ŢzločinceŢ bylo málo, pozn. aut.) v současné době již v justici nepůsobí".

Budeme tomu věřit, nikoli proto, že by už vypukla očista naší justice, tak naivní nejsme: kdo by potom soudil, že - nejsou přece lidi, navíc odborně fundovaní (nejlépe rehabilituje ten soudce, který sám trest před časem uložil!, pozn. aut.) - zmínění pánové zřejmě dovršili důchodový věk. Zarážející je však poznámka pana místopředsedy, cit.: "... soud Plzeň-sever dosud nerozhodl o rehabilitaci tohoto odsouzení proto, že spis o Vašem odsouzení se nepodařilo nalézt (!).

Pro ilustraci snahy našich soudů napravovat rozhodnutí, která byla činěna v servilní službě zločinnému režimu, to snad postačí. Není možno se tomu divit a pan Kebrle dodává - mnozí z nich vděčí za své vzdělání a kariéry dlouholeté aktivní podpoře brutálního komunistického režimu a zatím, co se oni vyhřívali na výsluní, musela celá řada schopnějších dělat nádeníky nebo odejít do ciziny.