--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Šišák Luděk č.: 1301
Název:
Zdroj: NN Ročník........: 0002/022 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

"Jsou skutečně chvíle v mém životě, kdy šeptám si sám pro sebe, jsa nadšen nějakým vlastním činem: "Můj bože, já jsem pašák." Co by mi to bylo platno, kdyby se o tom svět nedozvěděl. Svět musí přijít k tomuto názoru, lidstvo musí mne náležitě oceniti, a to nejen mé velké vlohy a obrovské schopnosti, nýbrž hlavně můj talent a můj nevyrovnaně ryzí charakter. Někdo ovšem namítne, proč jsem si tento chvalozpěv nedal napsati od jiného, povolanějšího, proč činím své skromnosti takové násilí, chvále se sám? Odpovídám: proto, že sám sebe znám nejlépe, a jistě také nenapíši o sobě nic, co by pravdě neodpovídalo, poněvadž by to bylo směšné, kdybych, píše sám o sobě, nadsazoval. Používám proto výrazů nejskromnějších, kdykoliv jest třeba, abych se pochválil, ale rozhodně stojím na tom stanovisku, že skromnost krášlí muže, ale pravý muž že se krášliti nemá, a proto nesmíme býti skromnými přespříliš. Odvrhněme konečně všechnu sentimentalitu, pro niž nám přezděli "národ holubičí" a buďme muži. Nestyďme se přiznat veřejně ke svým přednostem, jak je to krásné, když směle dovedu říci: "Vašnosti, já jsem genius," kde by nemístně skromný muž řekl: "Vašnosti, já jsem hovado."

Rozumný člověk, také zcela chytře se strká vždy do popředí a volá sám o sobě slávu, kdežto takový upejpavý člověk sedí na záchodě, zatímco jeho šťastnější druh, oceniv se náležitě, také se dovede uplatnit ve veřejném životě." Konec citace.

Ve svém chvalozpěvu na svou osobu uvedl nenahraditelný pan ministr spravedlnosti ČR JUDr. Jiří Novák, jaký je genius, a já cituji: "Přestože jsem titulován jako bolševický ministr, nikdy jsem nebyl názorově ani členstvím v komunistické straně, na rozdíl od p. Šišáka, člena kolektivu šéfredaktorů NN, který o mně píše se zjevným zaujetím. Pan Šišák byl komunistou nejen členstvím v této zločinecké organizaci, o čemž nemusím nikoho z občanů Přerovska, kteří jej znají, přesvědčovat. Předpokládám, že NN účastí p. Šišáka chtějí ideově obohatit svůj obsah. Lze sledovat vzácné splynutí duší bývalého komunisty Šišáka a disidenta Cibulky." Konec citace vzácných a duchaplných myšlenek pana ministra. Tak, jak splynuly duše komunisty Šišáka a disidenta Cibulky, splynuly duše podplukovníka VKR, který byl "umístěn v soutěži v boji proti vnitřnímu nepříteli v rámci České socialistické republiky v roce 1988 na druhém místě" a pana ministra spravedlnosti ČR.

K vzácnému splynutí duší došlo i u pana ministra spravedlnosti s dalšími občany Přerova, s nimiž se stýkal na chatě na Veselíčku, kde v hluboké ilegalitě "připravovali" VLSR (Velkou listopadovou sametovou revoluci, s občanem, členem komise občanské, který byl nejen členem Kuratoria, ale i agentem, nasazovaným v roce 1971 na cely vězňů, a jednou z pracovnic notářství v Přerově. Zatímco pan ministr bojoval proti ideovému zlu komunismu v hluboké ilegalitě, jednou z největších zásluh bylo, že nebyl "názorově ani členstvím v komunistické straně", tedy v duchu slov Jaroslava Haška "genius", já řečeno slovy Jaroslava Haška jsem to "hovado". Ano, já jsem ten zločinec, který společně s Vláďou Uljanovem jsme si vystřelili z AURORY, přitom nám Naďa říkala: "chlapci moji, nechoďte tam, máte něco vypito a bude z toho průser." Tenkrát dělnické a rolnické masy náš "výstřelek" pochopily jako výstřel a signál k útoku na Zimní palác. To já jsem byl ten zhovadilec, který Jožku Stalina poňoukal k tomu, aby se vypořádal s "vnitřním nepřítelem". To já jsem hřál nohy Velkého Klémy při projevu na Staroměstském náměstí v únoru 1948, proto se moje podoba nezachovala na žádném filmovém dokumentu z této doby. Já jsem vždy a za každého režimu ležel u nohou mocných, aby si na mne stoupli a byli o stupínek výše. Ano, to já jsem si chtěl napravit zlomený hřbet v roce 1968 a účastnil jsem se protestní hladovky před velvyslanectvím Řecka v Praze, v roce 1968 jsem byl zatčen - 24. srpna 1968 v Přerově orgány VB, spolu s J. Čechem a T. Tvarůžkou, že jsme byli obviněni z činu "vítání bratské pomoci" rozbíjením světelných ukazatelů cesty. To mne vyloučil komunista, agent StB Fr. Sedláček, ze studia. To já jsem napsal dopis panu Carlosovi Munozovi, ve kterém jsem ho žádal o emigraci a po smrti J. Palacha mi byla moje korepondence předložena pracovníkem StB v Přerově Zachariášem, tedy korespondence mezi mnou a Carlosem Munozem, který "spáchal sebevraždu elektrickým proudem, neboť neunesl vstup bratrských vojsk", to mně byl nabídnut odchod studovat do Francie, pracovníkem VKR v Olomouci D. U. Vzhledem k tomu, že jsem měl vždy obavy, abych se do něčeho nenamočil, vždy jsem odmítl. To já jsem byl ten darebák, který dne 15. října 1973 v 8.00 hod. vypovídal v případu Hučín, je možno dočíst se ve VS-092/1973 podle paragrafu 104 tr.z., výslech vedl soudruh ppor. Bujnoch. To já, zločinec nejhrubšího zrna, jsem napadl veřejného činitele.

Okresní soud v Přerově rozhodl dne 21. 11. 1973 (Ta 544/73) je vinen ..... tím spáchal trestný čin útoku na veřejného činitele podle parag. 156 odst. 2 tr. z. a podle paragrafu 24 odst. 1 písm. a) tr. z. soud upouští od potrestání .....

Zajímavý rozsudek, který byl připraven, když podepíšu pomoc orgánům, což se nestalo, a tak jsem byl vyloučen dne 30. 11. 1973 ze studia pro neplnění si studijních povinností.

Nechci výčtem svých sviňáren unavovat případného čtenáře. To já jsem se snažil očistit svoji černou duši a od Okresního soudu v Ostravě jsem dne 24. 5. 1985 obdržel sp.zn. 26 C 125/85-1, sdělení ve věci kárného opatření proti mojí osobě slovy JUDr. Vladimíra Jirouska, advokáta, zastupujícího mafii KV SSM v Ostravě, cituji: "Ze sdělení je jasné, že ze strany navrhovatele šlo o prestižní přístup k věci, kdy demonstrativně odmítá autokrativní příkaz svého nadřízeného a svým přístupem tak evidentně narušuje vztahy soudružské spolupráce." Konec citace. To já jsem byl přijímán do práce způsobem následujícím, cituji: "... Pracovní poměr uzavřený pracovní smlouvou ze dne 4. 10. 1982 na dobu určitou do 30. 11. 1982 se mění na pracovní poměr sjednaný na dobu určitou do 14. 1. 1983 ..... následuje "po vzájemné dohodě další pracovní smlouva .... Pracovní poměr uzavřený pracovní smlouvou ze dne 4. 10. 1982 a jejím dodatkem ze dne 24. 11. 1982 se mění na pracovní poměr sjednaný na dobu určitou do 30. 9. 1983..." Konec citace. Jak jinak měli přijímat komunisté "komunistu do pracovního poměru v době totalitní, a jak říká pan ministr: "nejen komunistu". Ano, veřejně se přiznávám ke spolupráci s cizí zahraniční službou. Moje mocenské ambice nabyly takových rozměrů, že jsem v roce 1985 začal spolupracovat s "tučňáky" v jedné zoologické zahradě, kteří k nám byli nasazeni ze Země Františka Josefa. Tito vždy slušně oblečení "agenti" se mnou navázali spolupráci a šlo nám o jediné - rozšířit území ČSSR, připojit ostrovy Země Fr. Josefa k ČSSR, tím získat přístup k moři a navázat na dobré tradice Rakousko-Uherska. Jenže po VLSR mí "agenti" byli vedením zoologické zahrady prodáni, neboť pro ně nebyly finanční prostředky na stravu a ubytování.

Já, komunistický zločinec, jsem si dovolil protestovat proti výpovědi z pracovního poměru, a to dokonce u Vasky Mohority v lednu 1988, protagonisty VLSR. I když odborná komise posoudila výpověď jako nesprávnou, byl jsem nucen odejít ze zaměstnání. Co s komunistou? To bylo ve dnech 12., 13. ledna 1988 a pozor, pane ministře: Za člena KSČ jsem byl přijat konečně po mém dlouholetém úsilí 17. 10. 1988.

Tak dlouho jsem musel čekat, než jsem se stal zločincem. Konečně jsem doufal, že dostanu nějaký flek. Opět nic. Zůstal mi jen ten můj gorbačovský flek na krku, velikosti mexického dolaru. Velká listopadová sametová revoluce mne opět v té tlačenici o fleky nedala šanci. Neboť zatímco se rozumní a chytří lidé strkali vždy do popředí, řečeno slovy Jaroslava Haška, já jsem 16. ledna 1990 psal dopis soudruhu Gorbačovovi, i když jsem si dovolil moc, jak jsem předpokládal. Proč by ale nemohl jeden komunistický zločinec psát druhému, tak jako Bilak Brežněvovi? V tomto dopise jsem žádal o rehabilitaci sedmi statečných z Rudého náměstí, kteří v roce 1968 protestovali proti mírové pomoci spřátelených zemí. Tento dopis byl odeslán 18. ledna 1990. Po 14. dnech, 3. února 1990 zveřejnily čs. deníky otevřený dopis pana soudruha expředsedy Federálního shromáždění Alexandra Dubčeka, těmto sedmi statečným občanům. Tento neomylný politik, hrdinný kapitán Korkorán naší politické scény, politik, který je vždy na svém místě, to je tam, kde by neměl být, dostal vnuknutí, nebo snad "telepatický záchvat". Jsa zachvácen telepatií, napsal sedmi statečným, jak je sám nazval, nebo snad moje myšlenky "přenesli" velmi dobře pracující důstojníci KGB působící na velvyslanectví SSSR v Praze? Byl jsem potěšen, že nejen já, ale i enfante terrible naší politiky, soudruh Dubček, chce smazat "svůj dluh", nebo snad nesmazatelný podíl viny. A tak jsem panu předsedovi FS dne 9. 3. 1990 napsal dopis, ve kterém jsem mu poděkoval. Pan Dubček mi po svém návratu z Moskvy dne 23. 5. 1990 prostřednictvím Dr. Jaroše popřál pevné zdraví, což jsem opravdu potřeboval. Když jsem si uvědomil, kdo a k čemu využil tento čin sedmi statečných, pochopil jsem konečně slova jednoročního dobrovolníka Marka, která říká Švejkovi:

"Člověk by chtěl být gigantem, a je hovno, kamaráde". Nyní teprve chápu soudruha Dubčeka, rozeného politika, včerejšího komunistu, dnešního sociálního demokrata, který jde ruku v ruce s neméně geniálním druhem panem Mečiarem pevně za svým cílem: Připojit bývalý SSSR k Samostatnému Slovensku!

Mých komunistických zločinů bylo daleko více, dokonce jsem se pokusil navrhnout kandidátem na prezidenta pana Spejbla, což nevím, proč neprošlo, ale nejvíc mne mrzí, že jsem chtěl pomoci panu ministru spravedlnosti a omluvit jeho osobu, aby ho nešpinili a nepomlouvali, ale opět jsem zůstal nepochopen. Nevděk vládne světem. Před nedávnem řekl režisér Miloš Forman pro Zemědělské noviny: "Člověk si chtě nechtě zvyká, že musí žít s hajzlama." K tomu není co dodat.

Luděk Šišák